Hra o trůny(Game of Thrones)

Historie Západozemí (5): Vláda nového úsvitu

Ještě několik let po konci tance a odchodu všech armád trval falešný úsvit plný problémů a jedním z největších byla nezletilost krále, který tak nedokázal dost dobře čelit několika politickým konfliktům. Ostatně, potíže s nimi měla i rada regentů a jeho několik pobočníků, mezi nimiž samotnými docházelo k různým komplotům a pokusům o získání větší moci.

Ustálila se sice pravidla upravující dědění a nástupnictví, která měla jednou provždy zabránit další válce, takže rod Targaryenů začal využívat modifikovanou verzi primogenitury, kdy nároky žen umístil až za všechny možné mužské příbuzné včetně vzdálenějších, ale současnému vládci a s ním i říši se dalo pomoci jen stěží.

Sám král se stal po hrůzách války a děsivé smrti matky přímo před jeho očima velmi zasmušilým, melancholickým a dny trávil sám dumáním ve svých komnatách. Zvykl si žít jako pouhá figurka lordů, regentů a Malé rady a nesnažil se získat žádný skutečný politický vliv, což přetahování o reálnou vládu jen umocňovalo.

Prvními regenty, jež o krále a království pečovali, bylo proto rovnou šest lordů a jedna lady, neboli rada sedmi, avšak nevydrželi v tomto složení příliš dlouho a jen velmistr Munkun dokázal sloužit během celého času, kdy Aegon regenta potřeboval. Ostatní regenti a pobočníci odstupovali, byli nahrazování nebo umírali, protože Aegonova vláda začala během tuhé zimy a epidemie zimní horečky.

Jako první zemřel, avšak kvůli vysokému věku, regent Corlys Velaryon. Jeho vnuk Alyn doufal, že převezme dědečkův post, ale byl odmítnut a ještě tentýž rok se nejvyšší politická patra prostřídala několikrát. Lord Caron se vzdal místa v radě, ser Manderly taktéž, aby se mohl vrátit do Bílého přístavu poté, co mu zimní horečka vzala otce a bratra. Tatáž nemoc postihla Tylanda Lannistera, jenž se navrátil ze Svobodných měst a byl jmenován pobočníkem i přes znetvoření, co mu Rhaenyra nechala způsobit při výsleších, a stejně tak jí podlehl další regent, lord Westerling.

K tomu se král ocitl v podobně nepříjemné situaci i ohledně zabezpečení rodu. Hned na konci války se oženil se sestřenicí Jaehaerou, posledním přeživším dítětem Aegona II., jenže ta se o dva roky později zabila, když vyskočila z okna na hroty kolem Maegorovy pevnosti v Rudé baště. Oficiálně šlo o sebevraždu, ale někteří z jejího okolí si šeptali, že byla zavražděna členem Královské gardy, což podporoval i šašek Hříbeček.

Lord Unwin, hlavní podezřelý z údajné vraždy, se pak snažil vnutit králi vlastní dceru, ale regenti jeho snahy zastavili a zorganizovali ples, na nějž pozvali tisíce panen. Lady Rhaena a Baela, Aegonovy nevlastní sestry, na něj přivedly i svou šestiletou sestřenici Daenaeru Velaryon, kterou si Aegon nakonec zvolil jako královnu i přes protesty a výhružky pobočníka, že odstoupí, pokud k sňatku dojde. I regenti to totiž jen uvítali a s novou královnou nastoupil i nový pobočník. A tak se pobočníci a regenti dál střídali a jejich ambice je vyzvedávaly na vrchol a shazovaly dolů až do králova šestnáctého dne jména, kdy se připojil k Malé radě a oficiálně jako zletilý propustil všechny.

Rudý kraken

Nebyly to ale jen politické tahanice v hlavním městě, jimž bylo třeba věnovat pozornost. Stále totiž zbýval jeden válčící voják nevoják, jehož akce válkou sice začaly, ovšem nabraly úplně nový, nečekaný směr.

Na začátku války byl Daltonu Greyjoyovi nabídnut zelenými úřad správce lodí poté, co Tyland Lannister změnil pozici na správce pokladny, za podmínky, že vezme své lodě a utká se s Corlysem Velaryonem. Dalton však místo odpovědi počkal na nabídku černých, která se mu nakonec vyplatila víc. Daemon navrhl využít jeho krvežíznivost a Rhaenyřina rada mu přinesla něco po jeho chuti. Místo toho, aby po něm chtěla obeplouvat kontinent, žádala si pouze, aby napadl jejich nepřátele, především Lannistery.

A tak se rod Greyjoyů přidal k černým. Se zničenou lannisterskou armádou a armádou zelených mířící na východ (ke zrádnému Tumbletonu) zůstaly totiž západu k ochraně jen zbytky původní síly pod vedením ovdovělé Johanny Lannister a Dalton a jeho železní dva roky pořádali nájezdy do Západních krajin a Roviny. Dokonce obsadili Útes a Krásný ostrov, a když si nemohli vynutit přístup do Casterlyovy skály, vyplenili Lannisport.

Spálili jeho flotilu, vyrabovali domy, odnesli zlato, obilí, zboží a stovky žen a dívek včetně oblíbené milenky lorda Jasona Lannistera, jejich nemanželské dcery a pěti dcer lorda Krásného ostrova jako solné ženy a otrokyně. Nikdo už pak Daltona ve vladaření „Zemi zapadajícího slunce“, jak říkal západnímu oceánu, nezastavil ani po konci války.

Když bylo ale Alynu Velaryonovi odepřeno místo dědečka Corlyse v radě regentů, odplul na Kamenoschody, kde oproti očekávání stále vítězil nad piráty a Svobodnými městy a vydobyl si značnou slávu. Následně byl proto poslán právě do Západních krajin vypořádat se s Daltonem, protože někteří doufali, že alespoň při tomto úkolu konečně zahyne nebo bude poražen. Ale místo toho šlo o první ze šesti velkých Alynových plaveb a vrátil se opět vítězný a živý.

Daltona samotného však nakonec nezabil. Tuto úlohu zastala dívka Tess z Krásného ostrova, která ho podřízla dýkou a pak skočila do moře. A protože se Dalton nikdy neoženil, začaly ihned po jeho smrti krvavé tahanice o dědictví a lady Johanna jich využila k pomstě – obnovené lannisterské síly s pomocí sera Costaynea napadly Železné ostrovy a pirátské řádění ukončily.

Návrat prince

Velké překvapení se pak odehrálo i v Králově přístavišti o několik let později. Aegonův mladší bratr Viserys byl po únosu při nepodařené plavbě do Pentosu během války považován za mrtvého, protože o něm od té doby nikdo neslyšel, a jeho návrat tak byl jednou z mála příležitostí k radosti.

Právě Alyn Velaryon nalezl mladého prince v Lysu v péči Rogareů a zaplatil vysokou částku za návrat jeho a jeho ženy Larry Rogare, členky bohatého a mocného rodu, jenž vlastnil Banku Rogareů, tehdy konkurenci slavné Železné banky Braavosu. Navíc si její strýček Drazenko vzal dornskou princeznu, a tak byli obeznámeni i se západozemským politickým kličkováním. Jenže možná proto nebyl slavný Viserysův návrat domů tak ideální.

Rogareové byli velmi mocichtiví a brzy se zapletli do různých konfliktů a pletichaření, takže nakonec došlo k zatčení obou Lařiných bratrů a k nařízení zatčení lady Larry samotné. Mladý král se ovšem snažil svého bratra a švagrovou obhajovat a odmítl ji vydat, což vedlo k osmnáctidennímu obléhání Maegorovy pevnosti, dokud konečně nevymohl naopak zatčení všech, kteří se pokusili tvrdit, že Rogareové plánovali zradu.

Urozená dvojice tak konečně mohla žít spokojený život a lady Larra porodila potomky Aegona, Aemona a Naerys, ale protože nikdy nepřilnula k městu ani ke dvoru a v Západozemí nebyla skutečně šťastná, nakonec k překvapení všech opustila rodinu, odjela zpátky do Lysu a král už neměl vůbec žádný důvod k pozitivním myšlenkám.

Zlomený drak

Po všech tahanicích, vypořádávání se s posledními boji, dospíváním, ustavováním vlastní vlády a se znovunalezeným bratrem už král Aegon III. neměl mnoho energie ke stabilizaci říše a dokonce ani vlastní osoby nebo rodu. Jako nového pobočníka jmenoval bratra Viseryse a společně se ještě několikrát potýkali s muži prohlašujícími, že jsou Daeronem Odvážným, princem, jenž zmizel během druhé bitvy u Tumbletonu a jeho tělo nikdy nebylo nalezeno.

Také se ale, jako jediný ze svých příbuzných, rozhodl potýkat se samotným znakem svého rodu, s draky, čímž nečekaně zasáhl do historie možná stejně znatelně, jako předchozí generace. Za jeho vlády totiž draci tančili naposledy a Targaryeni přišli o jeden obrovský symbol a hlavně jistotu moci.

Protože během bojů proti sobě kromě armád často stáli právě dračí jezdci a jejich zvířata se rvala na život a na smrt, zbyla po válce ve známém světě spousta vajec, avšak pouze čtyři draci. Zloděj ovcí, jenž zmizel i s jezdkyní Kopřivou a už nikdy ho nikdo neviděl, divoký Kanibal na Dračím kameni, Stříbrokřídlá, kterou se po smrti posledního jezdce nepodařilo osedlat a která šílela smutkem po smrti Vermithora v pelechu na Rudém jezeře v Rovině, a Ranní světlo lady Rhaeny, vylíhnutý během války.

Aegon sám jako dítě jezdil na Bouřkovém mraku, jenž zemřel, když ho bezpečně donesl na Dračí kámen po přepadení lodi do Pentosu. Jenže od té doby žádného dalšího draka neosedlal, po válce už ani za nic nechtěl a v podstatě i bránil jejich líhnutí a řádné péči. Poslední drak, který se vylíhl, tak byla zakrslá, nemocná a zdeformovaná zelená samička s nefunkčními křídly, jež zemřela velmi brzy, a přestože po ní zůstalo pět vajec, žádná se nikdy neprobudila k životu.

A s tím, že Ranní světlo zemřel také, stejně jako Stříbrokřídlá, a Kanibal jako Zloděj ovcí záhadně zmizel, vymizeli ze známého světa draci úplně. I když se sice lze dohadovat, zda třeba dva poslední jmenovaní ještě dnes někde v neprobádaných končinách světa neloví, dalších 150 let už živého draka nikdo neviděl a většina říše z toho obviňovala právě Aegona III., jemuž začali říkat Drakozhouba. Někteří si ještě myslí, že šlo o čistě přirozené příčiny, a jiní, že mistři ve své snaze potlačit magii zašli až příliš daleko, ale pravý důvod nejspíš nikdy nebude znám a ze záznamů už královu přezdívku nikdo nevymaže.

Pouze Tyrion Lannister byl toho názoru, že úplně poslední byla neznámá dvojčata z Dračího kamene. Ve sklepení Rudé bašty našel dvě podobné a znetvořené malé lebky a po jejich průzkumu byl přesvědčen, že právě s nimi jejich druh vyhynul, ale jistotu neměl. Poslední drak prostě oficiálně zamával křídly v roce 153 po dobytí a po jedněch z největších a nejzvláštnějších tvorů, jaké kdy svět spatřil, zůstaly pouze vejce a sbírka devatenácti lebek různých velikostí a různého věku, rozvěšených na odiv v trůní síni v Rudé baště.

Mnoho z nich přitom nepatří drakům Targaryenů z doby jejich vlády. Většinu se nikdy nepodařilo identifikovat a je možné, že některé jsou tisíce let staré a že je přivezli Targaryeni ještě z Valyrie. Nebo dokonce, protože kdysi prý draci létali všude po světě, některé snad pochází z dávných západozemských ča­sů.

Z vajec se ovšem stal ještě zajímavější předmět než z lebek. Ač některá už zkamenělá, mají všechna velkou cenu pro jejich krásu a exotický původ a i přes Aegonovu nechuť neustaly pokusy o jejich vylíhnutí. Na naléhání prince Viseryse nakonec i Aegon pozval z Essosu devět mágů, ale stejně jako jiné pokusy, i tento skončil nezdarem. A možná jako trest se pak začalo zdát, že léta jsou čím dál kratší a zimy delší a krutější.

A i zbytek Aegonovy vlády se nesl ve stejném duchu zmaru a předčasného konce. Sice se pokoušel přinést říši vytoužený mír a bohatství, avšak jeho odstup a chlad mu nikdy nedovolily spřátelit se s lordy nebo dvořany a začal být považován za zlomeného krále zlomeného království. Většinu času za něj vládl jeho bratr pobočník a Aegon, až do smrti melancholický a uzavřený, nenacházel potěšení v ničem. Zamykal se ve svých komnatách, kde celé dny přemýšlel bohové ví nad čím, a jeho psychika chátrala obrovskou rychlostí.

Říkalo se, že ho na každém kroku provázel žal, postupně začal nesnášet doteky, dokonce i od jeho druhé krásné ženy a královny Daenaery, jež zůstala i přes porod synů Daerona a Baelora a tří dcer uvězněná v nešťastném manželství. A Zlomený král, jemuž spousta lidí hádala mnohem vyšší věk, nakonec zemřel v pouhých šestatřiceti letech na tuberkulózu.

Téměř dobyté Dorne

Ve čtrnácti letech pak na místo svého otce nastoupil jeho nejstarší syn Daeron, korunován jako Daeron I. a známý nejprve jako Chlapecký král a později Mladý drak. I přes svůj nízký věk se stylizoval do role válečníka a dobyvatele a měl velkou sebedůvěru a charisma. Byl též velmi pohledný, statečný a nebál se žádného bitevního pole, kam nosil zlatočerné brnění. A jako jeden z mála králů, kteří převzali korunu Aegona Dobyvatele, si ji v jistém smyslu doopravdy zasloužil.

Jako svého pobočníka ponechal ve funkci strýce Viseryse, ale i sám nad politikou pečlivě uvažoval a dlouho ve svém bojovném nitru cítil, že nezávislost Dorne působí jako nedokončená práce Targaryenů. Přísahal proto při svých předcích, že tuto chybu napraví, i když ho pobočník a rádci spíš odrazovali. Připomínali mu, že Aegon a jeho sestry selhali hned dvakrát, a to velmi ošklivě, a že už ani nemají draky. Ale Daeron měl jednoduchou, slavnou odpověď: „Máte draka. Stojí před vámi.“

A protože byl král, ač čtrnáctiletý, tak mu nakonec stejně nemohli doopravdy odporovat, a on spolu s Alynem Velaryonem začal plánovat další invazi do pouštních písků. Sliboval si od toho hodně a hodlal se připravit opravdu důkladně – prošel si i všechny chyby z První dornské války a nehodlal je opakovat.

Rozdělil svou armádu na tři a osobně vedl část mířící do Dorne po Kostěné cestě. Z chyby Oryse Baratheona se poučil tak, že použil kozí cestičky, aby se vyhl pastem a strážným věžím. Druhá část vedená Tyrelly ve stejnou chvíli zaútočila v Princově průsmyku a třetí část s Dubovou pěstí Alynem Velaryonem v čele dostala na starost námořní útok na pobřeží. Alyn využil toho, že Dornové obrátili pozornost k průsmyku, smetl Prkenné město a dostal se k ústí Zelenokrvavice zakusující se hluboko do posledního samostatného království.

Kupodivu se mu tato strategie vyplatila, protože bitvy proti svým nepřátelům vyhrával a brzy, pouhý rok po korunovaci a spřádání plánů na připojení Dorne, dosáhl i Slunečního oštěpu, sídla Martellů. Přišel sice o deset tisíc mužů a čelil pokusům o vraždu, z nichž nejhorší byl otrávený šíp, který místo něj zasáhl člena Královské gardy, Aemona Dračího rytíře, králova bratrance, když před něj skočil, ale úspěch slavil ohromující. Aemona poslal zpátky do Králova přístaviště, kde se plně zotavil, a stal se prvním Targaryenem, který spojil celé Západozemí.

Princ Dorne a dornští lordi před ním totiž poklekli a odevzdali do hlavního města čtrnáct urozených rukojmí jako pojistku loajality. Jenže Daeron, zvyklý z ostatních království, že všechna rozhodnutí má v rukou právě šlechta a jakmile uzavře dohodu s ní, je dohodnuto definitivně, nepočítal s odhodláním poddaných bránit se okupantům stůj co stůj.

Vládcem Dorne učinil Lyonela Tyrella a sám se vrátil domů, kde své zážitky sepsal v knize Dobytí Dorne. Ta se stala docela známou a oblíbenou četbou pro příjemnou jednoduchost a hrdinskost v živě popsaných bitvách, i když královi současníci dobře věděli, že značně přehnal počty protivníků, aby jeho vítězství znělo působivěji. I toho ale dokázali Dornové nakonec využít a od té doby nechávají nepřátele v domnění, že je Dorne silnější.

Zároveň v ní popisoval i některé zvyky a kulturní odlišnosti. Třeba o typických dornských loďkách se vyjádřil jako o chatrčích postavených na vorech, proti čemuž protestovala princezna Arianne, knižní dcera současného Dorana Martella, která tvrdí, že to není moc objektivní popis, když většina člunů je krásně vyřezaná a malovaná, a především popsal Dorny tak, aby jim Západozemci konečně rozuměli. Rozdělil je na kamenné, písečné a slané podle toho, kde žijí a co je pro ně typické, a zaznamenal jejich značnou lásku k písečným ořům, mnohdy se rovnající lásce k dětem. Udivilo ho, že třeba rytíř ze Skvrnodřeva měl ty své ustájené přímo ve vlastní síni.

Jenže bohužel pro něj, ani přes nadšení a upřímnou snahu nedobyl poslední království trvale. Dornové zůstávali mazaní a neovládnutelní a celé slavné vítězství vzalo za své po pouhých čtrnácti dnech vlády dosazeného lorda Lyonela.

Ten se stěhoval z jedné pevnosti do druhé, honil rebely a Dornové toho bez váhání využili. Bylo totiž jeho zvykem vyhodit lordy z jejich komnat, zabrat si je pro sebe a údajně i trávit dost času s mladými dívkami. Jednu noc si ale vybral lordskou postel s těžkým sametovým baldachýnem, a když zatáhl za provaz, ať už k přivolání služebné nebo děvky, baldachýn se rozhrnul a na Lyonela spadla stovka rudých škorpionů.

A jakmile se novinky o jeho smrti roznesly, po celé zemi se rozpoutala rebelie a zničila většinu Daeronova úspěchu. Dornové opět bez milosti likvidovali targaryenské síly a Daeron musel přiznat, že čelí stejné situaci jako jeho předci, bez ohledu na důkladnou přípravu. Na rozdíl od nich se ale nechtěl vzdát, vyjel znovu do boje a čtyři roky se pokoušel vzpoury potlačovat.

Ztratil při tom téměř padesát tisíc mužů, ať už kvůli nesnesitelnému horku nebo zákeřným protivníkům, jediné pamětihodné vítězství si připsal pouze Aemon, jenž zabil dornského šampiona, a nakonec padl i sám. Uvolil se totiž setkat s Dorny pod mírovými zástavami, ale netušil, že jde o prachsprostou léčku. Místo vyjednávání totiž na krále zaútočili a zabili ho spolu s třemi rytíři Královské gardy, zatímco se čtvrtý ostudně vzdal a další, Aemon, byl zraněn a zajat.

Doba požehnaná

Dorne se pak po mazaném vítězství opět oddělilo od Sedmi království a odvážný, avšak bláhový pokus Mladého draka nepřinesl nic, než těžké ztráty v podstatě pouze na královské straně. Protože když Daeronův strýc Viserys trval na tom, aby odpověděli alespoň popravou rukojmích, Daeronův mladší bratr Baelor zakázal komukoli ublížit a dornská šlechta zůstala naživu.

A o značnou ztrátu šlo i v nejvyšších kruzích. Daeron se ve vší válečné vřavě trvající celou jeho vládu nestihl oženit, natož zplodit potomky. Zůstala po něm pouze socha s mečem pozdviženým proti Dorne ve Starém městě a na trůn nastoupil Baelor jako Baelor I., král známý touhou po míru a zbožností a přezdívaný proto Požehnaný a Milovaný.

Žádný jiný král totiž nejspíš nebyl tolik milován poddanými a zároveň odsuzován šlechtou, jako právě Baelor. Měl rád svůj lid a bohy, byl milosrdný, jemný, dokonce i vypadal značně křehce s hubenou postavou a korunou z květin a vinných listů, věnoval se charitě a jeho oblíbenou zbraní byla modlitba.

Zkrátka byl nejen králem, ale i septonem, a to navzdory faktu, že se krátce před korunovací oženil se svou sestrou Daenou. Odmítl totiž jejich manželství završit, což Daenu v nejmenším netěšilo. Začala například nosit místo tradiční černé výhradně bílé šaty, aby ho zahanbila a všem ukázala, že zůstává pannou, protože odmítla jinou barvu, dokud ji nepřijme do svého lože. Jenže Baelorovi se v bílé líbila, tvrdil, že tak vypadá víc nevinně, a na situaci nehodlal měnit nic.

A když byl korunován, bylo mu sedmnáct let, nezměnilo na jeho duchovním přesvědčení vůbec nic ani ponechání zkušeného prince Viseryse v pozici pobočníka. Jeho prvním královským aktem byla milost pro rukojmí a veřejné odpuštění vrahům jeho bratra. Zároveň zatoužil zcelit rány způsobené Daeronovou válkou a osobně vrátit rukojmí do Dorne, tudíž se vydal Kostěnou cestou, pěšky, bez bot a oblečen pouze v pytlovině, zatímco oni jeli na koních. Takto se po značných útrapách dostal až k místu, kde rod Wylů držel prince Aemona, nahého a zamčeného v kleci. Prosil lorda Wyla, aby ho pustil, ale lord odmítl a Baelor se za něj pomodlil se slibem, že se vrátí.

Pokračoval ve svém ordálu až do Slunečního oštěpu, a že tam vůbec došel, bylo považováno za první zázrak jeho vlády. A za druhý, že dokázal vyjednat mír s princem Dorne. Nešlo však o bláhovou dohodu o odložení zbraní a objímání. Jednou z podmínek byl sňatek Daerona, potomka králova bratrance Aegona, s nejstarší princovou dcerou Mariah až obě děti dospějí.

To se však Baelorovi příliš nezamlouvalo a obrátil se bez jasného slova ke zpáteční cestě do Králova přístaviště. Princ se alespoň ujistil, že nyní už nového krále Západozemí jeho lordi pohostí a postarají se o něj a zvláštní pozornost věnoval lordu Wylovi, protože Baelor stále žádal Aemonovo propuštění. Jenže, jak už je v dornské nátuře, lord příliš neposlouchal a jakmile Baelor dorazil zpátky k Aemonovu vězení, zjistil, že se podmínky zhoršily.

Lord Wyl Baelorovi poskytl klíč ke kleci, v níž jeho bratrance věznil, ale zároveň ji umístil nad jámu plnou zmijí. Aemon Baelora prosil, aby šel a hledal pomoc, ale Baelor cítil, že ho bohové ochrání, a vkročil přímo do klubka čekajících hadů. Zpěváci od té doby rádi vypráví, jak zmije sklonily hlavy a nechaly Baelora projít, aniž by zaútočily, tak že byl čistý a svatý, ale důvěryhodnější zdroje uvádí, že byl uštknut, ač se neví zda „jen“ půltuctukrát nebo půlstokrát.

Jisté je pouze, že se ke kleci nakonec dostal, podal Aemonovi klíč a ten pak mohl krále vytáhnout k sobě a vyšplhat s ním do bezpečí. A musel ho nést i zbytek cesty domů, takže vyčerpaný a zraněný nejspíš byl.

Dokázal však přežít a znovu se ujmout vlády, ještě odhodlanější než na začátku. Přesvědčil Nejvyššího septona, aby anuloval jeho manželství, protože bylo uzavřeno dřív, než se stal králem, a nikdy nebylo završeno, a všechny své sestry, bývalou manželku Daenu, Rhaenu a Elaenu, přestěhoval a v podstatě uvěznil do „Dvora krásy“ v Rudé baště, později přejmenovaného na Panenské komnaty.

Hodlal tak uchránit jejich nevinnost a ubránit je před vší špatností světa, především před mužskými choutkami a sváděním šlechty u dvora, a někteří si myslí, že se snažil chránit i sám sebe, protože se bál, že mu krása jeho sester jednou nedá spát. A podle Cersei Lannister se bál vlastního rozkroku. Většina jeho rádců včetně pobočníka Viseryse protestovala a samozřejmě se to nelíbilo ani princeznám, ale Baelor se nedal obměkčit. Poskytl sestrám veškerý možný komfort, lordi a rytíři jim ve snaze vysloužit si královu přízeň poslali komorné a život královské rodiny se ustálil.

Jenže následně zašel ještě dál. Postavil v Králově přístavišti mimo zákon prostituci, čímž připravil víc než tisíc prostitutek a jejich děti o obživu a bydlení. Nejen proto tak došlo k dalším protestům, ale Baelor je odmítl vyslechnout a zavřel oči i uši před nepokoji. Zaměstnal se raději stavbou nového septa, jež zřel v jedné vizi, na Visenyině kopci, tak velkolepého, že ho dokončil až po několika letech na konci vlády.

Během ní pak myslel ponejvíc na své poddané a především chudé a pravidelně bez okolků darovával královský poklad charitě. Jeho lordi se proto obávali, zda hadí jed, jemuž v Dorne čelil, neovlivnil jeho mysl, a stejně tak se jim příliš nelíbil čím dál větší vliv Nejvyššího septona. A jelikož králi jeho vlastní septonský stav bránil mít potomky, osud království zase jednou zůstával nejistý.

Brzy si navíc mezi urozenými vysloužil nejen nejistotu, ale rovnou pohrdání, když donutil jednoho pyšného lorda umýt nohy malomocnému. Také poskytoval roční přísun chleba každému muži a ženě ve městě a spálil několik podle něj nevhodných knih včetně všech jejich kopií, tudíž svět z velké většiny přišel třeba o Hříbečkovo svědectví sepsané šaškem Hříbečkem během tance draků nebo Nepřirozenou historii o dracích a wyvernech od septona Bartha.

Pokusil se ve své očistné snaze podle mistra Walgrava a jeho spisu Černá křídla, rychlá slova i vyměnit havrany nosící zprávy za hrdličky a uděloval daňové úlevy těm lordům, kteří ochraňovali dcery pomocí pásů cudnosti. Dokonce i přimět své dračí vejce, aby se vylíhlo, se pokoušel půl roku modlitbami, a přirozeně se reakce nedočkal.

Kvůli takovým nařízením proto velmi vyhovoval poddaným a vadil šlechtě, ale jako by mu na tom nezáleželo a neposlouchal nikoho. Ke konci vlády často podstupoval půsty ve snaze ovládnout tužby, za něž se styděl, a to tak extrémní, že se nezřídka zhroutil a pokud ne dávný jed, tohle rozhodně jeho rozum ničilo.

Když třeba zemřel Nejvyšší septon, Baelor na jeho místo vybral kameníka Patea, protože mu to údajně nařídili bohové, když viděl, jak nádhernou práci odvádí. Baelor uvěřil, že jde o Kováře v lidské podobě, a úplně ignoroval, že nový Nejvyšší septon vůbec neumí číst ani psát, nezná modlitby a je úplný prosťáček.

Pro církev naštěstí tento nejvyšší představitel víry zemřel hned další rok (podle klepů ho Viserys nechal otrávit, aby už dál nezahanboval říši), avšak Baelor se nezastavil. Nejoddanějším oznámil, že mu Sedm odhalilo nového, a do úřadu obsadil osmiletého výrostka z čalounické rodiny. Údajně měl vidět, jak dělá zázraky a mluví k holubicím, jež mu odpovídají božími hlasy. A to stále nebylo to nejhorší.

Když krátce po narození zemřela dvojčata jeho bratrance Aegona a jeho sestry princezny Naerys, držel měsíční půst. A když jeho vlastní sestra a bývalá žena Daena porodila bastarda Daemona Vodského, rozhodl se postit čtyřicet dní a nocí, během nichž nepřijímal nic než vodu a chléb. Jednačtyřicátý den potom zkolaboval tak, že už mu nebylo pomoci ani velmistrem Munkunem ani údajně zázračným Nejvyšším septonem.

Sám sebe vyhladověl k smrti ve snaze očistit se od hříchu, i když si někteří myslí, že ho pobočník a strýc Viserys otrávil, aby se dostal na trůn, jelikož byl Baelorovým dědicem. Ale i mezi těmi, kteří tomu věří, se najdou tací, co tvrdí, že to udělal pro dobro říše, když začal být Baelor přesvědčen, že si Sedm přeje, aby přivedl k víře všechny nevěřící. Tím by totiž rozpoutal válku se Severem s jeho starými bohy a Železnými ostrovy a jejich Potopeným bohem, takže byl jeho skon příjemnější variantou.

Trůn krále a král Trůnu

I když si tedy poddaní stále pamatují Baelora jako dobrého a milosrdného krále a v hlavním městě stojí obrovské Velké Baelorovo septum s královou sochou, mistři a učenci vidí jeho zbožnost jako zhoubu a jsou přesvědčeni, že zatímco Aegon III. truchlil, Daeron I. válčil a Baelor I. se modlil, nástupce Viserys konečně držel říši pohromadě.

Zkušený Viserys, jenž byl jako Viserys II. korunován po dlouhé službě v úřadu pobočníka v devětačtyřiceti letech, si za život prošel velmi těžkými časy. Únosem, životem v cizí zemi, přihlížel, jak jeho rodiče rozpoutávají krvavý tanec draků a pak umírají jeho tři poloviční bratři a nakonec i zlomený bratr Aegon III., a tak věděl, že bláhovost nebo lehkomyslné válčení není nic, co říše potřebuje.

Už byl navíc dávno ženatý s Larrou Rogare, s níž stačil mít tři děti, Aegona, Naerys a Aemona Dračího rytíře, a s níž už se stačil i rozejít, když se rozhodla opustit rodinu a vrátit se do rodného Lysu. Dokonce měl i vnouče Daerona ze sňatku Aegona a Naerys, takže ani otázky manželství a nástupnictví ho nemusely pálit.

Někteří poddaní i lordi sice měli dojem, že by měl trůn připadnout Deaně, ale desetiletí izolace v Panenských komnatách všechny tři sestry zanechalo bez spojenců a možnosti vybudovat si pozici a vzpomínka na Rhaenyřin tanec byla ještě příliš čerstvá, než aby se někdo doopravdy pokusil dosadit do vládnoucí pozice ženu. Daena se navíc podle některých projevovala značně divoce a nezvladatelně, a tak byly nároky všech posledních potomků Aegona III. zamítnuty.

Neznamenalo to však, že vymizela i jeho rodová linie. Viserys své neteře propustil z nesmyslného vězení a umožnil jim běžný život. Princezna Elaena se třikrát provdala a měla celkem sedm dětí, z toho dvě nelegitimní s Alynem Velaryonem a právě jedno z nich, Jon Vodský, nakonec založil nový rod Longwaterských, a bastard Daeny též připsal do historie nové rodové jméno nechvalně známých Blackfyrů.

Dál se také Viserys snažil reformovat zemi po bitvách a příliš štědré vládě svých předchůdců. Založil novou královskou mincovnu, věnoval se podpoře obchodu přes Úzké moře a zrevidoval zákoník Starého krále Jaehaeryse I. A kdyby o rok později smrtelně neonemocněl, pravděpodobně by se stal dalším moudrým Jaehaerysem.

Smrt si ho ale vzala až příliš brzy a na jeho místo nastoupil jeho nejstarší syn, korunován jako Aegon IV., přezdívaný Nehodný a podezřívaný z otravy Viseryse ve snaze uspíšit svou vlastní vládu, o kterou nikdo doopravdy nestál a která vedla k dalšímu dlouhému krveprolití.

Foto: Talpress