Pán času(Doctor Who)

Ohlédnutí za rokem 2011 a šestou řadou Doctora Who

Porovnáme-li si letošní řadu Doctora Who s tou loňskou, můžeme předpokládat, že s odstupem času se do divácké paměti daleko výrazněji vepíše spíše právě řada šestá než ta pátá, a to i přesto, že právě pátá série byla premiérovou jak pro scénáristu Stevena Moffata, tak i pro jedenáctou reinkarnaci Doktora a mnoho vedlejších postav kolem ní.

Však také sám Steven Moffat si dal záležet na tom, aby, zatímco pátá sezóna měla být v jeho režii jen „zahřívací“, byla série šestá naopak v co možná nejvíce ohledech revoluční a nezapomenutelná. A to se mu také povedlo, i když ne vždy v tom pozitivním slov smyslu.

Pozornost na tuto svou sérii Moffat již ze startu upoutal především roztříštěním po celých pět let neporušených formálních pravidel nových sezón, ve jménu zvýraznění a ozvláštnění vlastního vyprávění. Nejdříve celou sezónu započal dvojdílem (The Impossible Astronaut/Day of the Moon), aby poté po sedmé epizodě zavedl dosud nevídanou téměř tříměsíční vysílací pauzu, abychom se tak ke zbylým šesti epizodám série mohli vrátit na podzim.

To všechno a spousta dalších věcí bylo Moffatovým nástrojem k jedinému cíli: k upoutání co největší pozornosti diváků k nové sérii a k jejímu co největšímu všeobecnému ohlasu. K tomu, aby byl Doctor Who jako celek zase o něco blíže nesmrtelnosti. To je cíl jistě úctyhodný, jeho realizace však v Moffatových rukách bohužel nedopadla vždycky úplně nejlíp.

Seriál pro celou rodinu

Než se dostaneme k samotnému story arcu šesté řady, tedy k jejímu hlavnímu příběhu, kterým je celá sezóna protkána a stmelena, a právě ke kterému se najde spousta materiálů k analyzování a především kritizování, pozastavme se nejdříve nad něčím daleko jednodušším a základnějším. Nad tím, jak uplynulá série působila na svého diváka každý týden. Nad tím, jak lze vnímat jednotlivé její epizody, ať už příběhově samostatné nebo na pokračování.

O Doctoru Who se velmi často mluví jako o „seriálu pro celou rodinu“. S faktem, jak skutečně pestrou skladbu diváků Doctor Who zejména ve Velké Británii má, musí pracovat především jeho scenáristé a producenti. Před Stevenem Moffatem si této skutečnosti byl moc dobře vědom i jeho předchůdce Russell T Davies, kterému se prostřednictvím svých dvou spin-offů Torchwood a The Sarah Jane Adventures úspěšně podařilo toto různorodé diváctvo rozškatulkovat do žánrově konkrétnějších skupin.

Šestá řada Doctora Who však dodává termínu „seriál pro celou rodinu“ v rámci jeho obnovených sérií zcela nový rozměr. Prolínáním mnoha žánrů, typů postav a jejich vzájemných vztahů a zároveň jejich pravidelnému opakování se totiž Steven Moffat každý týden snažil dosáhnout toho, aby si k nové epizodě přisedla skutečně „celá rodina“. Šestá série ve svých epizodách kupříkladu pracuje hned s několika druhy milostných či milujících vztahů mezi svými postavami. Máme tu klasický šťastně zamilovaný pár v podobě manželů Amy a Roryho, mladickou – až šílenou lásku Doktora a River, či v jedné epizodě i lidské manifestace TARDIS, nebo tradiční (přestože do jisté míry neotřelý díky kontrastu dvou postav opačného pohlaví) vztah nejlepších přátel „na život a na smrt“ Amy a Doktora.


Své konkrétní zastoupení lásky mateřské zde pak v druhé polovině série pravidelně hájí zvláštní, nicméně ve své podstatně stále základní příběh matky-dcery Amy a River a zároveň je i velice zajímavé, jak se šestá série opakovaně a především dosud nevídaně vrací i k tématu lásky otce a syna, a to hned ve čtyřech samostatně stojících epizodách (The Curse of the Black Spot, The Almost People, Night Terrors a Closing Time).

Jenomže to, že vedle skalních fanoušků teď u Doctora Who mohou spokojeně chrochtat i maminky a tatínkové (pokud už zároveň nepatří do kategorie „pamětníků“, která má s rituálem sledování Doctora Who silně propojené zážitky z dětství, což je v Británii také nemalá divácká skupina), Moffatovi to nestačí a snaží se zajít ještě dál. Chce totiž oslovit i širší kruhy do světa Doctora Who dosud nezasvěcených geeků a nadžánrových seriáložroutů, a to především v Americe. Jedním nástrojem tohoto hledání celosvětového a zpravidla amerikanizovaného publika může být natáčení úvodního dvojdílu ve Spojených státech a jeho speciální předpremiéra tam, nemluvě o propojení vysílání mateřské BBC s BBC America či účasti Marka Shepparda, jednoho z nejznámějších britských herců v amerických seriálech. Nástrojem druhým pak může být právě letošní story arc.

Cool lobotomie příběhu

A tady už se dostáváme k tématu, které jsme si napříč šestou řadou rozebírali už několikrát. Letošní epizody psané právě Stevenem Moffatem – a tedy zároveň všechny spadající pod story arc, se letos točily okolo dvou základních pravidel. Za prvé musely být cool – musely být esteticky neotřelé a zajímavé pro dnešního náročnějšího seriálového fanouška. Masky a vizuální efekty musely být kvalitní, akce až hollywoodská a pokud Amy zrovna z nějakého důvodu nemůže být sexy (těhotenství, zestárnutí o třicet let, …) musí to dohnat River necudnými a při troše štěstí alespoň dvojsmyslnými narážkami na Doktora.


Za druhé, celý story arc musí být mysteriózní, zamotaný, šokující a plný cliffhangerů, jinými slovy odpovídající parametrům televizního superkultu Lost, jehož mysteriózní feeling se za posledního půl desetiletí snažilo napodobit již několik seriálů, protože nehledě na to, že samotný seriál Lost je kvůli svému završení dnes již zatracován, diváci na jeho základní politiku budování napětí slyší pořád.

Jako ve svém předchozím článku na toto téma, i zde podotýkám, že ani na jedné z těchto praktik není samo o sobě nic špatného. Větší stmelení a zamotanost příběhu nemusí být nutně na škodu (je to přece jen seriál o cestování v čase), stejně jako ani nějaký ten ozvláštňující eye candy efekt nebo rozmáchlejší výprava, o snaze trochu víc zamaskovat otřesné televizní CGI ani nemluvě.

Co se ostatně vizuálních efektů týče, šestá série je dle mého názoru na vrcholu možností soudobé televizní produkce – už jen proto, že se nesnaží míchat CGI do hraných záběrů, ale modeluje vlastní digitální a až „výtvarné“ scény (honička dvou lodí TARDIS v The Doctor´s Wife, vlak vjíždějící do pyramidy v The Wedding of River Song atd…). Problém tak nastává až tehdy, když se tento ozvláštňující prvek narace a stylu spojí. Když je mysterióznost story arcu tak strašně cool, až jeho výsledné rozuzlení absolutně nedává smysl a bombastické situace a příběhové zvraty hrají prim na úkor logiky.


Příběh ucelené šesté řady by přesto dokázal v mantinelech zavedených předchozími sériemi pracovat velmi slušně, nápad je to totiž až do určité míry skvělý: jakési tajemné intergalaktické společenství se rozhodne zabít Doktora, který mu překáží v dosažení nějakého superzlounského cíle, výsledkem čehož je Doktor nucen skutečně fingovat svou vlastní smrt, aby se stáhl do ústraní. To je skvělá zápletka, avšak snad jen pro klasický finální dvojdíl, kdy by byl na konci první části Doktor zdánlivě zabit, načež bychom se pravdu o jeho fingované smrti dozvěděli příští týden. Opakuji: příští týden – ne roztahovat takový cliffhanger na protilehlé konce celé řady, kde aby ho Moffat udržel zajímavým, musí veřejně lhát a mystifikovat o „autentičnosti“ Doktorovy smrti.

Avšak tím, že Steven Moffat rozpíná otázku Doktorova skonu přes celou šestou řadu, nejen že takovému cliffhangeru dodává očekávání, kterým není schopen dostát, ale navíc vyplňuje příběh okolo této zápletky „vypěstováním“ poloviční Paní času a dcery dvou Doktorových společníků jakožto „dokonalého Doktorova vraha“, jehož samoúčelná komplikovanost volá do nebes a přitom opět postrádá jakoukoliv logiku (River Song na břehu jezera Silencio nakonec jen stojí a brečí, protože její skafandr je stejně automatizovaný a nakonec Doktora v podstatě „zabíjí“ sám).

A přiznejme si to, veškerá úloha River v šesté sérii je jen samoúčelným cool pózováním, kterým Steven Moffat docílil pouze toho, že umrtvil jakoukoliv zbylou věrohodnost této postavy. Proč by kdy v budoucnu mělo diváka zajímat, jaké má River pocity nebo kolik toho ví v porovnání s ostatními postavami, pokud dosud přesně v těchto aspektech téměř vždy lhala? Pokud v páté sérii s ledovým klidem předstírala, že nezná své rodiče, stejně jako hrála divadlo na utažské pláži, když všechny přesvědčovala, že neví, co se děje?


Přestože Moffatova snaha o vyzdvihnutí kvalit seriálu Doctor Who do vyšších sfér je v jádru ryzí, svou slepou snahou být za každou cenu cool a především svou psychologickou deformací postavy River Song se na ní podepsal velmi negativně. Zde nejde o to, že by byl Moffat špatným scénáristou. Tím není a snad ani nikdy nebude. Minimálně jeho Let´s Kill Hitler a The Wedding of River Song jsou samy o sobě bravurně napsané epizody (konkrétně finále má takový spád a je tak nadupané nápady, že i na poli pětačtyřiceti minut odvede práci klasického finálového dvojdílu), nohy jim ale silně podráží fakt, že samotná jejich podstata stojí na základech nelogického a místy až naprosto stupidního story arcu.

Naděje do budoucna

Jak tedy zhodnotit letošní řadu Doctora Who? Spíše než opakovat výše zmíněné, řekněme si, jaké změny bychom rádi viděli v sezóně příští. V otázce story arcu pro sedmou sérii však vzniká menší rozpor: přestože rozuzlení příběhu o pádu Ticha a vyřčení Otázky, které bude Doktor zřejmě pozorovat „ze záhrobí“, zní velmi zajímavě (konec konců, Moffat ho rozehrává už od páté série), forma, v jaké by tento příběh mohl být prezentován, nás s přehlédnutím k šesté řadě nutí mít o další dění v seriálu Doctor Who obavy. Snad jedinou možnou odpovědí je méně provázanosti celé série a více kvalitních samostatně stojících příběhů, kdy by story arc neměl zasahovat do těch ostatních a mohl by se vrátit na svou původní pozici ve finálovém dvojdílu.

A tady nám podle prvních slov Stevena Moffata o sedmé sérii možná zasvítila trocha naděje. Aktuální showrunner se se svými plány na příští rok dal nedávno slyšet, že by se rád oprostil od nucených dvojdílů a více se soustředil na samostatné příběhy. Vedle toho jeho posunutí sedmé řady na podzim je dalším (a v tomto případě velice chytrým) tahem vyzdvihnout pozici Doctora Who v televizním vysílání, který si v rámci druhé poloviny šesté řady ozkoušel i letos. Musíme mu dát přece za pravdu, že seriálu, jehož nemalou část diváků tvoří ještě školáci a který velmi často pracuje s děsivými prvky, mnohem více sluší vysílací čas, kdy už je venku tma jako v pytli, než když tam praží letní slunce typického sobotního odpoledne, jako tomu bylo dosud. V tomhle Moffatovi držíme palce. Opět se toho ale může ještě spoustu pokazit. Abychom se tak nakonec za temných podzimních večerů nebáli sledovat Doctora Who ne kvůli jeho strašidelnosti, ale kvůli hrůznosti Moffatových plánů.

Co rok dal a vzal?

Úspěšnost roku 2011 v rámci Doctora Who však nelze měřit jen kvalitativním rozborem jeho série či jednotlivých epizod, který je pořád jen souborem subjektivních názorů, se kterými se spousta diváků vůbec nemusí ztotožňovat (však i na našem webu si jednotlivé epizody šesté série od našich čtenářů zasloužily velmi pozitivní hodnocení). Z hlediska objektivního – tedy s přihlédnutím ke sledovanosti jednotlivých epizod, lze brát šestou řadu jako velmi úspěšnou a Moffatovy mechanizmy na její ozvláštnění jako nadmíru fungující. Jako úspěšný lze rok 2011 brát rovněž třeba proto, že se po dvou letech na televizní obrazovky vrátil jeho spin-off seriál Torchwood, nebo že byly nedávno objeveny dvě ztracené epizody původních sérií, a tak bychom mohli pokračovat dál.

Zároveň ale nezapomínejme, že to byl právě rok 2011, který nás připravil o Nicholase Courtneye, jehož postavě brigádníka Alistaira Gordona Lethbridge-Stewarta vzdala hold i finální epizoda letošní série The Wedding of River Song, a především i o Elisabeth Sladen, představitelku jedné z vůbec nejpopulárnějších Doktorových společnic a hlavní hrdinku vlastního spin-offu Sarah Jane Smith.

A jak byste rok 2011 v rámci Doctora Who hodnotili vy? Jak na vás zapůsobila jeho šestá řada a jak byste ji porovnali s těmi předchozími? Na vaše názory se těšíme v komentářích pod článkem.

Zdroj: AXN Sci-fi, BBC One