Živí mrtví(The Walking Dead)

Kompletní vyjádření Roberta Kirkmana ke konci komiksové série Živí mrtví

Tohle je konec The Walking Dead.

A je to… je konec… skončili jsme.

Jsem si jistý, že máte milion otázek… a jsem si jistý, že jste stejně rozladění jako já… jestli ne víc. Vsadím se, že mnozí z vás jste teď pořádně naštvaní. Chápu to… skutečně. Tedy… proč jsem to neoznámil dopředu, aby se na to fanoušci mohli připravit?

Osobně nenávidím, když vím, co se blíží. Jako fanoušek nenávidím, když jsem v poslední třetině filmu a vím, že se blíží konec. Nenávidím, když počítám komerční přestávky a vím, že se blížím ke konci seriálu. Nenávidím ten pocit, když se blížím ke konci knihy nebo komiksu.

Některé z nejlepších epizod Game of Thrones jsou udělané tak dokonale, že nevíte, jestli koukáte 15 minut nebo 50… a když přijde konec… jste v šoku.

Právě z toho důvodu miluji dlouhé filmy. Ztratíte pojem o čase, protože víte, že to bude dlouhý film, a všechno jde tak rychle, a tak si to užíváte… ani se nenadějete a je konec. Překvapení, je konec!

Všechno, co jsem kdy udělal, všechno, co autor skutečně může dokázat… je příběh, který vás takhle pohltí. O to jsem se vždy snažil… a zdá se, že to většinou fungovalo.

The Walking Dead bylo vždy o překvapeních. Nevíte, co se stane, když otočíte stránku, kdo zemře, jak zemře… to byl základní úspěch této série. To bylo to, co tento příběh po celý čas pohánělo.

Nepřišlo mi správné zakončit komiks jinak než s velkým překvapením, jako tomu bylo u všech velkých úmrtí… od Shanea po Ricka.

Upřímně… tehdy mi to přišlo jako skvělý nápad, ale teď, když jsme tu a příběh skončil, začínám mít pochyby. Ne takové, že bych to změnil… to by přece jen bylo celkem nemožné. Ale… je možné, a nenávidím se za to, že to říkám, že tohoto bláznivého plánu trochu lituji.

Chci, abyste pochopili, co mě k tomu vedlo, chci, abyste pochopili proč, jestli se to dá. Myslím, že si to všichni zasloužíte. Takže pojďme toho džina vypustit z lahve… o co se normálně nesnažím. Co se týče konce příběhu… takhle se to stalo.

Roku 2015 nakreslil Charlie Adlard obálku na číslo 142. Řídil se mými pokyny a ukázal šťastné lidi na slavnostech v Alexandrii, stánky, výrobky… velmi civilizovanou scénu, a ten koncept byl nádherný. Byla to obálka, jakou jsme zatím neměli. Pro mě to byl v tomhle příběhu zlomový bod.

Jde o to… bylo to zhruba před čtyřmi lety… ale už tehdy jsem věděl, že tato scéna povede ke konci příběhu. Pár let předtím, v roku 2013, nebo tak nějak, jsem Charliemu na Comic-Conu v San Diegu pověděl, jak příběh skončí. Pověděl jsem mu, že příběh skončí tím, že Carl bude číst svojí dceři pohádku o tom, co Rick vykonal. Ještě jsem přesně nevěděl, v jakém čísle to bude. Znal jsem konec… ale nevěděl jsem, kdy nastane. Předpokládal jsem… že někdy kolem čísla 300. To jsem taky řekl veřejnosti… vždy jsem chtěl dosáhnout tak vysoké číslo, jaké se podaří jen málokterému komiksu.

Ale když jsem viděl obálku na číslo 142… došlo mi to. Do prdele… už jsme skoro u slavností. Společenství je za rohem… a… chlape, není šance, abychom to dotáhli do čísla 300. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že nemám dost příběhu, abych to naplnil. Nevěděl jsem přesně, jak dlouho budeme bojovat se Šeptači anebo kolik času strávíme ve Společenství, než Ricka dostihne jeho osud… ale věděl jsem, že to nebude dalších 150 čísel.

Začal jsem na tom pracovat… snažil se přijít na to, jak dlouho bude příběh pokračovat… a poté jsem to zjistil… měl jsem ještě asi 50 čísel do mého plánovaného konce. Vždy si v hlavě nechávám kolekce. Když děláme kompendium obsahující 48 čísel/8 svazků (ty jsou velmi populární, náš nejpopulárnější formát), bylo by velmi drzé ukončit příběh tak, aby si čtenáři, kteří kupují kompendia, museli koupit jiný formát, aby měli celou sérii. Takže jsem byl šťastný, když jsem věděl, že příběh skončí tak, aby odpovídal konci čtvrtého kompendia.

Ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli je čas příběh ukončit.

Miluji psaní téhle série. Takže když jsem si to prvně uvědomil… mou první myšlenkou bylo „No, musím vymyslet další příběh.“ Strávil jsem několik týdnů ve snaze vymyslet nový materiál, novou výplň, která by konec oddálila… na chvíli, možná na déle… další kompendium, možná dvě.

A… opět vypouštění džina z lahve… to už se jednou stalo. Jedno plánované ukončení série jsem již odložil. Ano… to je exkluzivní informace, kterou jsem zatím nikde nezveřejnil.

Vraťme se o pár let dozadu. Když se příběh v čísle 72 dostal do Alexandrie, věci se měly odehrávat, tak jak se staly: Rick a jeho skupina měli problémy zapadnout kvůli tomu, čím si prošli. To by vedlo ke konfliktu v Alexandrii, a to by eventuálně vedlo k tomu, že by Rick převzal velení nad osadou. Příběh 14. svazku Není úniku (kdy mrtví obsadili Alexandrii) by končil proslovem Ricka, že Alexandrie je místo, za které se vyplatí bojovat, takže už víc nemusejí putovat z místa na místo… zůstali by, zapustili kořeny a začali budovat. Jejich nomádské dny by byly u konce.

No, několik let… byl tohle plánovaný konec. Rick by měl svůj projev, a ten by končil záběrem na Rickovu tvář. Otočili byste stranu a Rickova tvář by byla stejná, jenom by to byla socha… pohled by se oddálil a vy byste viděli celou sochu, rostou z ní popínavé rostliny, je popraskaná… a vy si uvědomíte, že je celkem stará.

Oddalování by pokračovalo a vy byste zjistili, že socha stojí v Alexandrii, na stejném místě, kde se uskutečnil proslov. Až na to, že je to jiné. Všechno je staré a zničené, okna jsou rozbitá a dveře otevřené. Dále oddalujeme, až by kolem prošel zombík, pak další… a vy byste si uvědomili, že Rick dokázal to, co řekl, a za jeho úspěchy mu postavili sochu… ale nakonec… mrtví vyhráli, civilizace opět upadla, tentokrát definitivně… a to by byl konec.

Byl to hrozný konec. Ponurý, smutný… dělající celý příběh bezvýznamným. Co můžu říct… byl jsem mladý a většina příběhů, které jsem tehdy napsal, končila stejně ponuře. Takže ten konec… byl velmi špatný, ale co víc… nebyl jsem připraven příběh ukončit, ještě velmi dlouho ne.

Musíte pochopit, že když jsem tento příběh začal psát, netušil jsem, že zvládnu víc jak 12 čísel. Takže myšlenka příběhu, který by měl 100 čísel, byla šílená. Takže když tento komiks oslavil druhé narozeniny, byl jsem schopen si načrtnout hraniční body do budoucnosti, ale dokonce i tehdy se mi 100 čísel zdálo nemožných.

Takže když jsem zjistil ,že 100 čísel nakonec přece jen půjde, nebyl jsem připraven skončit. Příliš jsem si to užíval. Představte si, co by bylo, kdybych to tehdy zabalil… žádný Negan, žádný Ezekiel, žádná Totální válka, žádný časový skok, žádná Magna, žádní Šeptači, žádné Společenství, žádná Princezna… a velmi podřadný konec.

K tomu všemu… krátce poté, co jsem to zavrhl a rozhodl se pokračovat, jsem přišel s tímto koncem, který jsem považoval za uspokojující.

Jsem rád, že jsem se tehdy takhle rozhodl. Ničeho nelituji.

Tentokrát byly věci celkem jiné. Přemýšlel jsem nad tím, jak příběh prodloužit, ale nic z toho mi nepřišlo dobré. Všechno mi přišlo jako zbytečná výplň… byla to doslova vata. Čím usilovněji jsem se snažil vymyslet nová místa, tím mi bylo jasnější, co příběh potřebuje… potřeboval konec.

Takže jak jsem řekl… tehdy mi to přišlo jako dobrý nápad. Před čtyřmi roky byl tento plán pevný jako skála. Nikomu to neříct, držet to v tajnosti, a dokonce zveřejnit falešné obálky na pár dalších čísel, aby byli lidé ještě víc v šoku. Lidičky… myslel jsem si, že to bude skvělé.

Úzce jsem spolupracoval s Charliem. Vždy ze sebe dostal maximum. Byl se mnou po celou dobu, až dokud bychom se oba neupracovali k smrti. Charlie chtěl tento komiks udělat speciálním. Kdybych měl solidní plán na 300 čísel, Charlie by stál za mnou, ale jakmile by mu příběh přišel odfláknutý… sám by mě přemlouval, abych to ukončil. Takže když jsme se o tom bavili, Charlie byl nadšený a stál při mně.

Řeknu to znovu, miluji (miloval jsem… bože… nejsem připraven na minulý čas) psaní této série. Skutečně nechci, aby skončila. Cítil jsem se… dost nepohodlně, když jsem psal kostru tohoto čísla. Celé mi to přišlo prostě… divné.

V mnohém bylo zabití tohohle příběhu jako zabití hlavní postavy. Mnohem, mnohem těžší… ale bolelo to stejně. Nechci to udělat. Raději bych pokračoval… ale sám příběh mi říká, co chce a co potřebuje. Tohle se muselo stát, i kdybych to nechtěl.

Přijde mi to správné… ale taky mi to přijde… strašné.

Jde o to… bojím se. Většinu svého profesního života jsem strávil nad tímto příběhem. Nekonečně hodin, měsíců a měsíců. Víc než cokoliv během posledních 16 let… Tohle je největší změna v mém životě. Takže se bojím.

Když jsem dopsal poslední slovo, doufal jsem, že budu cítit úlevu… ale ve skutečnosti je to jenom hrůza. Nebyl jsem připravený na konec… ale ten je tady.

Je to tak.

Zvláštní je, že stejně jako se tím koncem cítím nejistě, cítím se spokojeně, jak to skončilo. Vytvářel jsem to roky, a je dobrý pocit to ukončit takovým šťastným koncem. To, že všechno, co tyhle postavy prožily, mělo smysl. Vidět Michonne najít svou dceru, najít mír ve svém životě, dokonce mít vnouče… je to dobrý pocit. To, že je svět obnovený… a v míru, v některých ohledech dokonce lepší, než byl předtím… to je úžasné. A vidět Carla v tom houpacím křesle, šťastně číst své dceři… s vědomím, že má život, jaký pro něj Rick chtěl… to mě dělá šťastným.

Doufám, že to dělá šťastnými i vás. Dokonce i když jste naštvaní a už na tomhle světě nechcete být.

Také jsem naštvaný. Bude mi to chybět stejně jako vám, jestli ne víc. Láme mi srdce, že jsem to ukončil, ale musíme se posunout… Miluji tenhle svět až příliš na to, abych ho natáhl tak, že dosáhnu toho, co chci já.

Doufám, že chápete.

Doufám, drazí čtenáři, že víte, jak moc oceňuji dar, který jste mi dali. Mohl jsem svůj příběh říct přesně tak, jak jsem chtěl, celých 193 čísel, bez jediného přerušení. To je vzácná věc, a nebyla by možná bez obrovské podpory, kterou jste mi prokázali. Velmi moc vám děkuji.

Můj bože… nemůžu uvěřit, že je skutečně konec.

- Robert Kirkman

P.S.: Negan žije.

Za kompletní přeložení vyjádření Roberta Kirkmana děkujeme našemu odborníkovi na komiksy, @orimu.

Zdroj článku: IGN; Foto: Image Comics