Hra o trůny(Game of Thrones)

Historie Západozemí (9): Blackfyrovy rebelie (druhá část)

Kovadlina na trůně

Hrozba Blackfyrů pro Targaryeny, i přesto, že po třetím neúspěšném pokusu zatím zůstávala za mořem, sice stále visela ve vzduchu, hlavně kvůli tamější korunovaci Daemona III. Blackfyra, ale zbídačená říše se pomalu dostala k ještě závažnějšímu problému s následnictvím. Po vypuknutí Velké jarní nemoci, při níž zemřel Daeron II. a některá jeho vnoučata, a po smrti Aeryse I., jenž naopak ignoroval problémy a přesouval je Krvevranovi, musel, i jako „pouhý“ princ Létohradu, na trůn nastoupit Maekar přezdívaný Kovadlina.

Patrně šlo o lepšího krále, než byl Aerys. Maekar při Blackfyrových rebeliích prokázal, že je velmi schopným vůdcem, dokonce i vypadal mocně a silně, nebál se ani pozměnit typický targaryenský znak, který rozdělil na čtvrtiny a do každé umístil tříhlavého draka. Ovšem vítězství pro vládnoucí dynastii stejně neznamenal.

Byl čtvrtým synem, a tak se nikdy neočekávalo, že by mohl vládnout. Proto se i oženil značně mladý s lady Dyannou Dayne, měl s ní čtyři syny a dvě dcery a většinu času zůstával v paláci Létohrad. Byl také docela pyšný, vznětlivý a cítil se nedoceněný. Například po první Blackfyrově rebelii s hořkostí polykal, že je vítězství více připisováno Baelorovi a Daemonovým chybám než jeho snaze, a i při jiných příležitostech často stál ve stínu bratrů, což ho zraňovalo.

Ser Fossoway, účastník soudu Sedmi na slavném turnaji na Jasanobrodské lučině, o něm třeba po rozpoutání celého konfliktu prohlásil: „Králův čtvrtý syn, ne tak chrabrý jako princ Baelor, ne tak chytrý jako princ Aerys, ne tak laskavý jako princ Rhaegel. Teď navíc trpí, když vidí, jak bratrův syn zastiňuje ty jeho.“ Čímž vysvětlil, proč ho vlastně považuje za chudáka.

V tomtéž soudu Maekar navíc nechtěně zabil Baelora, což si do konce života vyčítal, a obával se nařčení z hříchu bratrovraždy (podle mistra Aemona dokonce titul krále vnímal jako trest za Baelorovu smrt). Pak musel vypovědět syna Aeriona s jeho narůstající krutostí do Svobodných měst a u nejmladšího Aegona mu nezbývalo, než mu dovolit cestovat s potulným rytířem. A ústrky zdaleka nekončily.

Byla mu upřena pozice pobočníka ve prospěch bastardího strýce Krvevrana, takže ani s pobočníkem krále nedokázal moc dobře vyjít a přestěhoval se do Létohradu natrvalo. Když usedl na trůn, dokonce Krvevrana nejprve nechal vrhnout do sklepení a jen neochotně ho opět přijal do funkce. Teprve během třetí Blackfyrovy rebelie mu byly přiznány zásluhy a konečného úspěchu se dočkal po Aerysově smrti. I když vlastně také jen náhodou díky nečekaným a často bizarním úmrtím jeho příbuzných.

Maekar se proto velmi snažil distancovat od minulosti a vybral si například i novou korunu, více válečnickou, protože koruna Aegona Dobyvatele zůstávala ztracená v Dorne, kde s ní padl Daeron Mladý drak, a ostatní byly spíš okrasné. Tahle naopak měla být železná a se špičatými hroty, stejně tvrdá jako její majitel.

Alespoň jeho sedmiletá vláda ale byla poklidná. Celou ji obsáhlo jedno dlouhé, horké léto a neobjevily se ani stopy po Blackfyrech. Pouze na konci se musel vypořádávat s povstáním Peaků z Dornských mokřad, věrných podporovatelů Blackfyrů. Údajně osobně vedl obléhání Hvězdného bodce Peaků, což mu bylo osudným. Do hlavy ho trefil kámen shozený z cimbuří a okamžitě ho zabil.

Jenže se všechno stalo tak nečekaně, že říše najednou zůstala bez jasného dědice. Potomci prince Baelora zemřeli „na jaře“, Aerys žádné neměl a Maekarovi byli jeden průšvih za druhým.

Nástupnické bezvětří

Nejstarší princ Daeron sice měl věštecké dračí sny, ale vůbec nevypadal jako Targaryen a přezdívalo se mu Daeron Opilec. Dlouho do tohoto neschopného muže Maekar vkládal naděje, ale když ho poslal na turnaj na Jasanobrodské lučině, kde, jak doufal, zvítězí nad dokonalým Baelorovým synem, všechny se definitivně sesypaly.

Daeron utekl eskortě, protože nesnášel koně a meče, a vzal s sebou nejmladšího Aegona, jenž mu dělal panoše. Oholil mu hlavu, aby zakryl, že je Targaryen, úplně se opil v nejbližším hostinci, a Aegona „ztratil“. Chlapec se totiž chtěl podívat na turnaj, a tak se raději přidal k potulnému rytíři Duncanovi alias Dunkovi jako Egg.

Makearovi pak došlo, že nebyl nejbezpečnější nápad nechat syny cestovat bez dozoru, a vyjel za nimi. Daeron, který si ani nevšiml, že mu bratr zmizel, proto musel rychle něco vymyslet a odvyprávěl historku, jak ho přepadl obrovský rytíř a unesl Aegona. Tím ale jen přidal další obvinění na Dunkova bedra a musel se účastnit soudu Sedmi na straně žalobců. Slíbil proto, že při první příležitosti spadne z koně a nebude bojovat, což také splnil.

Sám o sobě totiž neměl valné mínění. Prohlásil třeba, že nikdy nežádal, aby mohl získat zpátky svou čest, a kdokoli ji má, může si ji klidně nechat. Nebo, že nikdo z jeho bratrů nemá ani poloviční talent jako on na válení se v blátě, a že je odsouzený do pekla, nejspíš do jednoho bez vína.

Snil též o tom, že se vrátí draci, ale za jeho života k naplnění předpovědí nikdy nedošlo. Místo toho, když se stal princem Dračího kamene a následníkem otce, raději se rozhodl být princem Létohradu a oženil se s Kierou z Tyroše, vdovou po bratranci Valarrovi. Spolu zplodili dceru Vaellu, roztomilou a přihlouplou dívku, a Daeron sám nakonec zemřel ještě před svým otcem, nejspíš na syfilis chycený od prostitutky.

Druhý syn, Aerion Jasný plamen, Aerion Hrozný, Jasný princ a Princ, jenž si myslel, že je drak, byl zase vynikající příklad Targaryenského šílenství. Byl krutý, arogantní, přesvědčený, že je drakem v lidské podobě, a tak že má právo na cokoli si zamane.

Rád také terorizoval své příbuzné. Hodil třeba Aegonovu kočku do studny a uprostřed noci se vplížil do jeho pokoje, namířil mu nůž na genitálie a vtipkoval, že když mu je uřízne, bude mít sestru, s kterou by se oženil. Podle sera Fossowaye s jablkem ve znaku se prý před otcem předváděl se samými úsměvy a zdvořilostmi, ale šlo o naprostou stvůru. Slovy Daerona: „Myslí si, že je drak v lidské podobě. Škoda, že se nenarodil jako Fossoway, pak by si myslel, že je jablko, a všichni bychom byli o moc bezpečnější.“

Účastnil se i turnaje, při němž se Daeron opil a nechal Aegona ve společnosti Dunka. Tam nejprve potulného rytíře hned na začátku urazil, když mu řekl, že není dost chytrý ani na podkoního. Při samotném klání pak malý Aegon z plna hrdla křičel na Aerionovy protivníky, ať ho zabijí, ale naopak on schválně zranil svého vyzyvatele a jeho koni způsobil pomalou, agonickou smrt.

Později napadl dornskou loutkářku Tanselle, která ve svém představení předváděla zabití draka. Aerion v tom ve své pomatenosti viděl zradu a zlomil jí prsty. Jenže Dunk, jemuž se děvče líbilo, jí přišel na pomoc a rozzuřeného prince kopl a praštil do obličeje. To mu vysloužilo zatčení a jen díky Aegonovi a Baelorově radě o rozsouzení soubojem zůstal naživu. Aerion ho však chtěl mrtvého tak jako tak, protože mu vyrazil zub, a nakonec se domohl soudu Sedmi.

Maekar byl přesvědčen, že to byla známka Aerionova strachu, ale ten tvrdil, že pouze dává šanci i Daeronovi, aby se pomstil za údajný únos malého bratra. Navíc podplatil jednoho z Dunkových šampionů, aby se přidal k žalobcům, a očekával jasné vítězství. Nezastavilo ho ani, když se na obranu nuzného rytíře postavil i Baelor.

Během soudu se pak choval naprosto šíleně, dokázal řemdihem vyhodit Dunka ze sedla a dal mu poslední šanci vzdát se, že mu vezme jen ruku, možná nohu a rozhodně zub. Dunk odmítl a před rozdrcením unikl jen díky trikům nasbíraným po Bleším zadku. Dostal prince k zemi a jak se nad ním náhle tyčila jeho obrovitá postava a hrozilo, že mu vypíchne oko, Aerion byl kupodivu najednou absolutně vyděšený a složil zbraně sám.

Jenže potom stejně zemřel Baelor a Maekar Aeriona poslal do Lysu, kde zůstal několik let. Sloužil tam s Druhými syny a je možné, že zplodil pár bastardů, ale těsně před třetí Blackfyrovou rebelií se vrátil. V Západozemí si pak vzal sestřenici Daenoru Targaryen a měl s ní syna Maegora.

A nakonec tentýž rok, kdy se Maegor narodil, se Aerion rozhodl, že je opravdovým drakem a divoký oheň ho do monstrózního zvířete přemění. Popadl pohár nebezpečné substance, vypil ho a podle očekávání všech kolem začal okamžitě šíleně ječet a v krutých bolestech zemřel.

Aemon, třetí Maekarův syn, byl naopak úplně jiné povahy. Od malička až do konce dlouhého života projevoval velkou inteligenci, moudrost, pokoru a schopnosti. Moc se tak nehodil do rytířského stavu a navíc během jeho dětství žilo tolik Targaryenů, až to bylo nebezpečné, takže ho kolem devíti let poslali do Citadely, aby se učil na mistra.

Tím byl jako případný Maekarův dědic vyřazen ještě dřív, než se jeho otec dostal na trůn. Brzy k tomu zkompletoval svůj mistrovský řetěz a v devatenácti opustil Citadelu připravený sloužit. Nejprve působil u nejmenovaného lorda a když se jeho otec stal králem, povolal ho ke dvoru, aby sloužil trůnu.

Jenže Aemon se nechtěl účastnit Malé rady, protože nechtěl vystrnadit velmistra, a raději si vybral Dračí kámen, kde tehdy sídlil Daeron. Po jeho smrti se pak stal mistrem v Citadele a skvělým mužem pro celý zbytek století.

A poslední Aegon sloužil jako páže u dvora v Králově přístavišti, nenáviděl krutého Aeriona a nikdy se nepřál oženit se. Místo toho se chtěl stát rytířem Královské gardy, který přísahá, že nepojme manželku. I když jeho sestry byly opačného názoru – říkalo se, že si jednou má vzít Daellu, a tak mu Rhae do pití přimíchala nápoj lásky, aby si chtěl vzít ji.

Následně měl začít působit jako panoš nejstaršího Daerona, ale ten neměl zájem o rytířské záležitosti a cestou na turnaj na Jasanobrodské lučině se tak Aegon vytratil za potulným rytířem Duncanem, jenž mu učaroval. Pod přezdívkou Egg mu během turnaje sloužil a po všech událostech se soudem Sedmi a Baelorově smrti v tom hodlal pokračovat.

Maekar si přál, aby se Aegon učil být rytířem, ale vůbec se mu nezamlouval Dunk. Aegon však trval na tom, že žádného jiného nepřijme, takže se Maekar pokusil nabídnout Dunkovi místo v posádce Létohradu, což rytíř odmítl a řekl, že bude učit Aegona, pokud ho bude doprovázet na cestách.

Maekar souhlasit nechtěl, jenže věděl, že i když bude Aegon žít prostě, může z něj po takové zkušenosti vyrůst lepší muž než z jeho bratrů, takže ho svěřil do Dunkovy péče, nařídil mu, aby si pravidelně holil hlavu, používal přezdívku Egg a dekret o své pravé identitě neukazoval, pokud to nebude nezbytně nutné.

A tak se Aegon několik let potuloval po říši a když pak dospěl a stal se rytířem, oženil se s Bethou Blackwood, což nikomu nedalo žádný důvod k protestům, protože byl tak daleko v linii následníků, že na tom nemělo záležet. Vzali se proto z lásky a měli celkem pět dětí a jediná další pamětihodná událost jeho života prince bylo připojení se do bitvy v třetí Blackfyrově rebelii.

Ovšem pak se údajně připojil i k otci, když se snažil potlačit povstání Peaků, sledoval jeho smrt a chtě nechtě se musel ponořit do politických tahanic. Nebylo totiž jisté, jestli by měl být následníkem, i když ostatní Maekarovi potomci zemřeli a Aemon zůstával v Citadele. Mnoho lordů ho také považovalo za polovičního venkovana, když strávil asi dva roky mezi poddanými ve službách Dunka, a takový král se jim nezamlouval.

Velký koncil

Protože si v takové situaci nikdo nebyl jistý, kdo by měl nastoupit na místo zabitého krále Maekara I., svolal jeho pobočník Krvevran Velký koncil lordů, kteří měli nového vládce zvolit. Sezval zástupce všech důležitých rodů a z exilu dokonce uplatnil dopisem svůj nárok i Aenys Blackfyre, pátý syn Černého draka. Doufal, že když meče nepomohly, mohl by trůn získat slovy.

Krvevran mu v odpovědi zaručil bezpečnou cestu do Králova přístaviště, aby se mohl o titul krále ucházet osobně, ale jakmile Aenys vstoupil do města, byl zajat Zlatými plášti, odtažen do Rudé bašty a popraven. Jeho hlavu pak Krvevran předložil lordům během koncilu jako varování každému, kdo k Blackfyrům ještě mohl chovat sympatie.

Hned poté začaly probíhat diskuze o nárocích jednotlivých uchazečů. Většina okamžitě zamítla nárok slaboduché princezny Vaelly a jen několik lordů zastávalo stranu malého prince Maegora. Jeho zvolení by znamenalo dlouhá léta regentství a mnozí se báli, že chlapec stejně zdědil Aerionovu šílenost.

Další a logická volba padla na prince Aegona. Kvůli jeho cestování a sympatiím k venkovanům ho ale někteří nenáviděli a velmi se snažili, aby se na trůn nedostal, takže se začali dovolávat Aemona. Ten však rázně korunu odmítl a doporučil, ať ji předají právě Aegonovi, protože hodlal zůstat věrný svým přísahám a působit jako mistr. Nebo, jak mu začala říkat Aegonova dcerka Rhaelle, strýček mistr.

A protože další královští potomci jednoduše nebyli a princezny Rhae a Daella byly ženy, o kterých se už po Tanci draků rozhodlo, že nebudou dědičkami, pokud existuje jediný mužský, většina účastníků zvolila prince Aegona.

Vláda nepravděpodobného krále

Aegon tak byl korunován jako Aegon V. a když se narodil tak daleko v dědické linii, začalo se mu říkat Nepravděpodobný (Nehodný) nebo naopak i Šťastlivec. A z dětství si ještě nesl přezdívku Egg a Princ, který byl Egg.

A že opravdu půjde o krále, jenž se do dějin zapíše netradičně, se ukázalo okamžitě. Jako lorda velitele Královské gardy jmenoval rytíře Duncana Vysokého a jeho prvním činem bylo zatčení toho, kdo mu vlastně umožnil zvolení. Protože Krvevranovi nezapomněl, že porušil slovo dané trůnem, totiž že Aenys Blackfyre bude smět bezpečně přijet a uplatnit nárok při koncilu a místo toho ho nechal popravit, odsoudil i jeho samotného k smrti.

Krvevran se bránil, že pošpinil svou čest pro dobro říše, aby zabránil dalším nepokojům způsobeným Uchazeči, ale Aegon ho odmítl propustit. Pouze proto, že netoužil po krvi ani hlavě svého příbuzného, mu umožnil, stejně jako slabý král Aerys I. Hořkooceli, přidat se k Noční hlídce. A protože byl Krvevran čestnější muž než jeho nevlastní bratr, nabídku přijal a rozhodl se odcestovat na Zeď.

Ve stejné době se pro takový krok rozhodl i Aemon, který chtěl složit ke svým mistrovským slibům ještě slib hlídky, aby ho nikdo nemohl využít v mocenských bojích. Byl tedy jako mistr upsán do Černého hradu a vypraven na cestu samotným králem. Aegon mu poskytl loď a jako doprovod „čestnou stráž“ stávající z 200 rekrutů ze sklepení Rudé bašty, Krvevrana a jeho Havraních zubů.

Všichni pak v pořádku dorazili na své nové působiště a ukázalo se, že Krvevran udělal dobře, když neutekl a nezradil Targaryeny. Vedl si totiž příkladně i na Zdi, okamžitě se stal schopným průzkumníkem a pak lordem velitelem. Akorát, zatímco Aemon věrně sloužil mnoho dalších desítek let, Krvevran třináct let po svém zvolení velitelem zmizel během výpravy a byl prohlášen za mrtvého.

Někteří tvrdili, že se učil temným uměním, díky nim dokázal změnit podobu, proměnit se v jednookého psa nebo dokonce v mlhu a dezertovat. Také se tvrdilo, že jeho nepřátele loví smečka šedých vlků a špehuje pro něj hejno vran, kterých využil i za Zdí, aby se dostal pryč. Většina z těch povídaček ale byla jen povídačkami. Sice měl informátory všude, ovšem do žádného zvířete se převtělovat nepotřeboval.

Krvevran ani neutekl, ani za Zdí nezemřel a jeho život byl stejně dlouhý jako Aemonův. Jen využil jiné umění, než jaké mu bylo přisuzováno. Odřízl se od lidské společnosti a stal se pomocí svých neobvyklých schopností ještě zesílených na dalekém severu nikdy nepokořenou magií Tříokou vránou.

A Aegon se i nadále pokoušel být i bez jeho pomoci spravedlivým a dobrým králem, zvláště díky neobvyklému dětství. Dva roky strávené po boku Dunka, svatba z lásky a žádné přehnané nároky během jeho dospívání, když nikdo neočekával, že by se jen přiblížil k trůnu, mu umožnily vidět říši a život z úplně jiné perspektivy, stejně jako zvláštní druhá Blackfyrova rebelie, k níž se náhodou přichomýtl a pomohl ji potlačit.

Neměl to ale zrovna jednoduché. Nikdo ho nevychovával k vládě, byl nevinné a sladké dítě a jediná užitečná rada, jakou k panování dostal, byla od Aemona v den, kdy nastoupil na loď do Východní hlídky u moře. „Zabij v sobě chlapce,“ řekl mu tehdy. "K tomu, abys mohl vládnout, je zapotřebí muž. Aegon, ne Egg. Zabij chlapce a dej zrodit se muži.“

Jeho vláda navíc začala během kruté zimy, a tak se na něj poddaní dívali o to nevraživěji. Poslal například po moři velkou zásobu jídla a obilí hladovějícím Seveřanům a někteří si mysleli, že poskytl až moc a měl nechat víc pro jižní části říše. A především, na konci zimy se musel potýkat s návratem Uchazečů z rodu Blackfyrů.

Čtvrtá Blackfyrova rebelie

Hořkoocel, jemuž se podařilo uprchnout do Tyroše poté, co byl odsouzen po třetí nevydařené rebelii, korunoval novým králem rebelů Daemona III., Haegonova syna. A když se Daemonův strýc Aenys pokusil dostat na Velký koncil a místo toho byl popraven, nenávist vůči Targaryenům pociťovaná v exilu ještě vzrostla. Proto, jakmile skončila šestiletá zima, Daemon se rozhodl konečně překročit moře.

Jeho armáda a Zlatá společnost vedená Hořkoocelí přistály na Masseyově háku v Korunních zemích, připraveny vzít si, co jim podle nich právoplatně náleželo. Jenže nepočítaly s až příliš malou podporou a neochotou lordů vztyčit zástavy Černého draka. Naopak se setkaly s královskými muži vedenými Aegonem V. a jeho syny Duncanem Malým, Jaehaerysem a Daeronem v bitvě o Klidnoproudský mos­t.

Blackfyrové se pokoušeli bojovat a zburcovat v sobě zuřivost, která by jim snad přinesla vítězství, ale vše bylo marné a oni už byli dávno stejně poničení jako staré praporce Daemona I. Jejich mrtví začali brzy po začátku střetu plnit koryto řeky Klidnoproudé a nakonec padl i Daemon III. mečem Duncana Vysokého.

Rebelie tak byla opět potlačena velmi rychle a velmi úspěšně. Na straně royalistů padla méně než stovka mužů a pozice Targaryenů na trůně byla zabezpečena. Mezi mrtvými byl pouze jediný důležitý válečník, Tion Lannister, druhý syn a dědic lorda Gerloda Lannistera, a tak se dědicem Casterlyovy skály stal jeho bratr Tytos.

Zato rebelové byli absolutně rozprášeni, jejich vůdce mrtvý a Hořkoocel dokázal jen tak tak utéct. Zbyl mu jen holý život a po všech porážkách a zradách i od těch, s kterými krví uzavřel přísahu, jako byl třeba Torwyn Greyjoy, pak zmizel na východě.

Teprve po několika letech se znovu objevil ve Svárlivých zemích, kde konečně padl během šarvátky Tyroše a Myru, sám, zlomený, v cizí zemi, s nikdy nenaplněnou přísahou, že usadí Daemonova syna na trůn. Na smrtelné posteli akorát přikázal mužům Zlaté společnosti vyvařit maso z jeho lebky, ponořit ji do zlata a nést ji v čele až překročí Úzké moře, aby zabrali Západozemí pro Blackfyry, a další generálové od té doby následují jeho příklad.

Láska je smrt povinnosti

I ve zbytku vlády pak ale Aegon strávil ještě spoustu času vypořádáváním se s povstáními. Při třech příležitostech byl Železný trůn nucen zasahovat v Západních krajinách kvůli neschopnému Tytosovi Lannisterovi, ale většina jeho problémů pramenila ve snaze zlepšit život poddaných, s nimiž se setkával v době, kdy dělal panoše Dunkovi.

Přestože ho prostý lid pro jeho reformy a garance ochrany miloval, lordi měli dojem, že se zmenšuje jejich moc ve prospěch venkovanů a že je tyto reformy až příliš omezují. Někteří dokonce prohlašovali, že byl král zatracený tyran, jenž je chtěl zbavit bohy darovaných práv a svobod. A protože Aegon neměl draky, pomocí kterých Targaryeni dříve prosazovali své tužby, musel složitě hledat kompromisy.

Navíc se mu neprotivili jen jeho lordi, ale i vlastní potomci. Byl totiž přesvědčen, že tradice incestních sňatků ubližovala říši a především poddaným, takže spolu se svou královnou Bethou zasnoubil čtyři z jejich dětí s jinými urozenými rody.

Nejstaršího prince Duncana zasnoubili s dcerou lorda Lyonela Baratheona, prince Jaehaeryse s lady Celiou Tully, prince Daerona s lady Olennou Redwyne, přestože oběma dětem bylo teprve devět, a nejstarší dceru Shaeru s Luthorem Tyrellem, dědicem Vysoké zahrady. Mělo jim to vysloužit hodně podpory a stmelit celý jih, jenže jeho děti zdědily silnou vůli, vzdorovitost a paličatost.

Jako první s problémy začal princ Duncan. Zamiloval se a bez okolků si vzal záhadnou Jenny ze Starokamenů. Aegon, Malá rada, velmistr i Nejvyšší septon dělali, co mohli, aby manželství zrušili, a nutili Duncana vybrat si mezi venkovankou s kytkami ve vlasech a Železným trůnem. Čekali, že ho to přesvědčí.

Bláhově. Duncan si zvolil manželku a odstoupil z pozice prince Dračího kamene. Raději než se vzdát lásky, vzdal se trůnu, zpěvákům dal příležitost k napsání spousty písní včetně smutné Jenniny písně, a korunního prince udělal z mladšího bratra Jaehaeryse.

Jenže to zároveň znamenalo konec zásnub s lady Baratheon, a tak i krátkou rebelii Bouřlivého konce ukončenou rozsouzením soubojem, v němž Dunk donutil lorda Lyonela, aby se vzdal. Aegon pak Lyonelovi prominul a zasnoubil své poslední nezadané dítě, princeznu Rhaelle, s jeho dědicem Ormundem. Následně ji také poslal do Bouřlivého konce jako Lyonelova šenka a společnost pro jeho ženu, aby bylo zasnoubení definitivní a Rhealle neměla podobné úskočné nápady jako Duncan.

Podobné úskočné nápady měl však rovnou Jaehaerys. Přestože Aegon neměl rád Targaryenskou tradici incestu, Jaehaerys a jeho sestra Shaera se do sebe zamilovali a už od malička si projevovali náklonnost. A když si Duncan mohl potají vzít Jenny, rozhodli se, že i oni se vezmou, a završili své manželství, takže už sňatek nešlo zrušit. Aegon se tak tentokrát musel vypořádávat s Tullyi a Tyrelly.

A nakonec úplně stejně dopadl princ Daeron. Ten zrušil zasnoubení s Olennou Redwyne, zůstal svobodný a raději než se ženami trávil čas se serem Norridgem, mladým rytířem, s nímž se spřátelil ve Vysoké zahradě. Oba navíc brzy zemřeli ve finální bitvě menší rebelie vedené Krysou, Sokolem a Prasetem a nadějím učinili konec. I když lady Olenna v seriálu tvrdí, že to ona zrušila zásnuby, protože si prince brát nechtěla. Místo něj prý svedla Luthora Tyrella, který si měl po fiasku se Shaerou vzít její seriálovou sestru Violu, a on byl tak učarován její krásou a schopnostmi, že už žádnou jinou nechtěl.

Jediný případ, kdy Aegon konečně svolil k návratu ke starým praktikám, byli jeho vnukové. Doslechl se totiž o proroctví vyřčené lesní čarodějkou, záhadnou přítelkyní Jenny ze Starokamenů, o princi, který byl přislíben, a uvěřil, že má pocházet z jejich rodové linie. Schválil proto svatbu vnuka Aeryse a jeho sestry Rhaelly, ale s vlastními dětmi už pohnout nedokázal.

Všichni tři jeho synové a jedna dcera se tedy nakonec brali z lásky, přestože tím jednali proti přání otce. A protože nepravděpodobný král sám vyslyšel své srdce, když si vybíral nevěstu, smířil se s tím a vytvořil si hořké nepřátele tam, kde mohl rychle získat věrné přátelství. Následovaly proto zrady a vřavy stejně, jako noc následuje den, a vše skončilo v Létohradském čarodějnictví, ohni a žalu.

Na východě začalo devět odhodlaných psanců, exulantů, pirátů a žoldáků doufat, že si utrhnou samostatné království, a sešli se ve Svárlivých zemích. Ale protože tito banditi zatím nevypadali jako urgentní případ, Aegon V. jim nevěnoval zvláštní pozornost a začal se soustředit raději na draky. I přes rady svých přátel a poradců sám sebe přesvědčil, že pouze pomocí draků by mohl přinutit lordy Sedmi království akceptovat větší svobody a práva pro poddané, a nevědomky přichystal obrovskou tragédii v Létohradu, paláci v Dornských mokřadách.

Není známo, co způsobilo ohromný požár, který zachvátil celý palác a nechal ho v ruinách. Jisté ale je, že souvisel právě s Aegonovou pošetilou snahou přivést draky k životu, patrně za pomoci divokého ohně nebo jiné ohnivé techniky čarodějů.

Byl to strašlivý den a obrovská rána pro Targaryeny. Zatímco v jednu chvíli přicházel v Létohradu na svět Aegonův pravnuk Rhaegar a celé království čekalo, kdy princezna Rhaella přivítá nového prince, v další plameny požíraly vše bez rozdílu. Kámen, dřevo, maso. V pekle, jež se rozpoutalo, zmizel jak král, tak jeho syn Duncan Malý, rytíř Duncan Vysoký a mnoho členů dvora.

Válka Devítigrošových králů

Posledního boje mezi rody králů a bastardů se tak chopili Jaehaerys, Aegonův syn korunovaný jako Jaehaerys II., a Maelys I. Blackfyre, poslední následník Daemona I. a generál Zlaté společnosti, přezdívaný Maelys Obludný. Byl jedním z Bandy devíti jinak známé jako Devítigrošoví králové, která se dala dohromady pod korunovým stromem ve Svárlivých zemí, kde přísahal jeden druhému pomoc při dosahování cílů.

Čítala pirátskou královnu Starou matku, Samarra Saana neboli Posledního Valyrijce, známého piráta z ještě známější pirátské rodiny z Lysu, Ebenového prince Xhobara Qhoqua vypovězeného z Letních ostrovů, lorda Bitev Liomonda Lashara, slavného žoldáckého kapitána, Tečkovaného Toma Řezníka, muže ze Západozemí a nyní kapitána svobodné společnosti, sera Derricka Fossowaye, Špatné jablko vypovězené ze Západozemí, kapitána pirátské společnosti Devítiočka a bohatého obchodního prince Alequa Adaryse, Stříbrný jazyk z Tyroše.

A Maelys z nich byl nejdůležitější a nejhorší. Pár let před jejich setkáním vyhrál vedoucí pozici ve Zlaté společnosti, když zabil svého bratrance, tvrdil, že pohltil své dvojče v matčině lůně, proto, že mu z krku roste druhá hlava, a odhodlal se získat svůj „právoplatný“ trůn jako poslední Blackfyre.

O takové hrozbě tolika lidí, jež si chtěli utrhnout vlastní území a prohlásit se králi, se vědělo už za vlády Aegona V. Například princ Duncan, když zaslechl o jejich dohodě, prohlásil, že prodávali devět královských korun za devět grošů. Ale Aegon se jim věnovat nechtěl a byl jako mnoho jiných přesvědčen, že jim bude čelit síla Svobodných měst.

Banda devíti tak postupně, ale s děsivou jistotou, dosahovala svých cílů. Dobyla Svárlivé země, vyplenila Tyroš, na místo archona dosadila tyrana Aleqa Adaryse, a následně dokonce obsadila Kamenoschody, řetězec ostrůvků u Dorne, jako základnu pro jejich výpady do Západozemí a rozpoutání páté a poslední Blackfyrovy rebelie.

V Západozemí zatím bylo provedeno jen několik málo příprav na obranu proti vylodění nepřátel, a tak, jakmile se Jaehaerys II. ocitl na trůně, byl okamžitě vtažen do války. Byl v tomto ohledu ale chytřejší než jeho otec. Rozhodl se nečekat, až Blackfyrové dosáhnou kontinentu, a poslal na Kamenoschody vlastní armádu, aby se s nimi setkal v bitvě. Rozpoutala se tak válka Devítigrošových králů, která téměř zabezpečila Targaryeny na další staletí.

Strážci některých regionů říše naposledy až do války pěti králů využili svých titulů a zmobilizovali celá území a Jaehaerys byl dokonce ochotný sám velet, ale jeho pobočník Ormund Baratheon ho odradil a velení se ujal sám. Na svá bedra převzal flotilu sta bojových lodí od lorda Quellona Greyjoye, 11 000 rytířů a pěšáků včetně jeho synů poslaných lordem Tytosem Lannisterem a veškeré vojsko Korunních zemí. A když tato síla dorazila na ostrovy, válka se rozproudila.

Jednou z prvních obětí na královské straně byl právě lord Ormund, jenž zemřel v náručí svého mladého syna sera Steffona. Velení pak přešlo na Gerolda Hightowera z Královské gardy a ten přichystal Blackfyrům rychlý konec spolu s dalšími mladými rytíři, kteří v této bitvě vynikli a vysloužili si ke svému jménu i značný zvuk.

Mezi ně patřili Brynden Tully, Steffon Baratheon, Tywin Lannister a Aerys Targaryen. Ale nakonec to byl mladý Barristan Selmy, jenž si prosekal cestu Zlatou společností, zabil Maelyse v souboji jeden na jednoho a ukončil hrozbu pro Sedm království.

Situace se tak začala docela uklidňovat. Sice trvalo dalších šest let, než byli rozprášeni poslední členové Bandy, ale vše ostatní zase zapadlo na správné místo. Na východě Alequa Adaryse otrávila jeho vlastní královna, takže se k moci v Tyroši vrátil právoplatný archon, zatímco na západě začala do čela šplhat vlna mladé krve a důsledky války pomalu formovaly budoucnost.

Steffon Baratheon se stal lordem Bouřlivého konce. Tywin Lannister ještě více zahořkl proti svému otci Tytosovi, jenž se na válce nepodílel a raději zůstal doma s milenkou, což vyústilo v revoltu Reynů a Tarbecků. Hoster Tully se během války seznámil s lordem Baelišem z Prstů a uvolil se později vzít jeho malého syna Petyra jako chráněnce. A Barristanu Selmymu byl zase, jakmile se uvolnil, nabídnut post v Královské gardě, který přijal, přestože byl dědicem Sýpky a zasnouben.

A jako poslední připomínka Blackfyrů a Hořkoocele zůstala jen Zlatá společnost. Ta dál bojovala jako žoldácká armáda, nyní je považována za jednu z nejlepších a stále sestává z exulantů a jejich synů, impozantních bojovníků snících o zlatě a domovu.

Foto: Talpress, HBO