Hra o trůny(Game of Thrones)

Historie Valyrie (1): Vzestup Valyrie

Valyrijci z Valyrijského poloostrova měli být na začátku obyčejný, skromný ovčácký národ. Jenže v době o něco málo delší než 5 000 let před dobytím Západozemí najednou začali růst, sílit a od základu se měnit. To totiž údajně u sopečného pásma Čtrnáct ohňů na jihu poloostrova objevili dračí doupata a našli způsob, jak k sobě připoutat draky. Tedy to tvrdí Valyrijci, jelikož o původu draků existuje více verzí.

V Nepřirozené historii septon Barth shrnul několik z nich. Kromě té valyrijské zapsal příběh z Qarthu, že draci pochází z druhého měsíce, který se příliš přiblížil ke slunci, prasknul a milion draků vyletělo ven. Nebo ze Stínozemí za Ašají, kde měli neznámí lidé draky zkrotit jako první, přivést je do Valyrie a naučit Valyrijce své umění. Také uvažoval, že Valyrijci mohli draky sami vytvořit krvavou magií a pokusy s wyverny a ohnivými červy. A nebo mohlo jít o velmi rozšířený druh, který byl původně všude po světě, ale dost možná už pomalu mizel, když ho objevili Valyrijci. Protože podle prastarých dračích kostí nalezených na místech, kam se Valyrie nikdy nedostala, se dračí populace ani zdaleka nesoustředila jen na jih a jihovýchod Essosu.

Každopádně jsou Valyrijci prvními a jedinými doloženými lidmi, kteří se naučili draky využívat. Naučili se jim přikazovat, létat na nich, rozrostla se mezi nimi magie, která sílí a slábne spolu s existencí draků. Začali tak praktikovat krvavou magii a další temná umění, vrtali v zemi, aby odhalili její tajemství, a splétali zvířata a lidi do obludných, nepřirozených chimér. Tak postupně ovládli celý poloostrov a Země dlouhého léta za ním.

Nakonec se mezi nimi etablovalo čtyřicet rodin dračích lordů. Sice patrně od začátku platilo, že o vládě rozhodovali všichni svobodní vlastníci původy a v některých dobách si do čela volili dočasného archona, nicméně reálnou moc měli právě tito páni draků. Targaryeni byli jedni z nich, jen ne zrovna nejvlivnější. Ať už ale největší nebo nejmenší, všichni byli hašteřiví, hladoví po překonání jejich rivalů a po větší moci. A tak se jejich zraky stočily na východ.

Ghiskarské války

Jakmile Valyrijci ovládli draky a začali s překotným rozvojem, zachtělo se draků i Ghiskarcům. Pro zisk i pro ochranu. Byli to blízcí sousedé, Valyrijský poloostrov od tehdejšího Starého impéria Ghisu odděloval jen Záliv žalu a Záliv otrokářů. Staré impérium Ghisu přitom bylo první velkou, vyspělou doloženou civilizací známého světa, podle jejich psaných záznamů existovali ještě dávno před Dlouhou nocí, tedy více než 8 000 lety (ačkoli ústní příběhy mluví ještě o říši Rybářských královen, Velkém císařství Úsvitu a Ašaji). Až dlouho po nich vystrčila růžky Valyrie.

Ghiskarci tak byli zvyklí na prominentní postavení. Zatímco stavěli pyramidy v Ghiscaru, kolem Zálivu otrokářů a přes Záliv žalu, Valyrijci se ještě starali o svá stáda. Takže když najednou sehnali draky a chtěli sami expandovat, Ghiskarci si to nechtěli nechat líbit. Mezi dvěma velkými mocnostmi jižního Essosu se odehrálo pět velkých válek.

Tento konflikt se nicméně uzavřel na samém počátku zaznamenávané historie, a tak je spíš předmětem legend. Jistě se stal, jen těžko říct, jak a kdo ho započal. Mnoho kronik přibylo dodatečně, značně se projevila zaujatost vítězů – kteří si navíc vzájemně protiřečí, každá dračí rodina chtěla své předky učinit důležitějšími. A s ohledem na likvidaci impéria neexistují věrohodné záznamy od poražených. Mistři z Citadely se velmi snažili očistit historická fakta, ale ani oni se neodvažují tvrdit, že znají úplnou pravdu.

První ghiskarská válka se musela odehrát někdy po rozkvětu Valyrie, tedy nejdříve 5 000 let před dobytím Západozemí. A Valyrijci v ní zvítězili. Do druhé ghiskarské války se na stranu Valyrie přidal i její severní soused, království Sarnoru, konfederace několika městských států. Ti s Valyrií udržovali obchodní styky a v této válce spatřovali možné ekonomické zisky. Jichž došli, když Valyrie opět vyhrála.

Ve třetí ghiskarské válce se k Valyrii zase přidali Sarnorové a konflikt se rozlil i do ghiskarských kolonií na Baziliščích ostrovech u Sothoryosu – Ghiskarci měli kolonii Gorgai na Ostrově slz, a to asi dvě až čtyři století. Tu nyní dobyli Valyrijci. Přetvořili ji na Gogossos, trestaneckou kolonii pro nejhorší zločince s novými metodami mučení a krvavou magií, s brutálním týráním otroků včetně údajného nucení otrokyň k plození pololidských dětí se zvířaty.

Ve čtvrté ghiskarské válce se opět účastnili Sarnorové. Tentokrát nestáli jen za Valyrií, objevili se na obou stranách, protože králové sarnorských měst nikdy nebyli jednotní. A opět se bojovalo v koloniích, tentokrát na Sothoryosu. Tam Valyrie dobyla ghiskarské město Zamettar, jediný přístav na pobřeží Sothoryosu ve velké deltě řeky Zamyos. K tomu, pravděpodobně v této válečné a meziválečné době, se Valyrie pokusila založit i několik kolonií na Ještěřím mysu Sothoryosu. Vztyčila minimálně dvě městečka, ovšem žádné nevydrželo víc než generaci. První zničili Pruhovaní lidé, původní obyvatelé Sothoryosu. Valyrijci ho opravili, jenže přišli o druhé kvůli moru. A když se chopili Zamettaru, úplně opustili první, takže nakonec byly Zamettar a Gogossos jejich jediným pořádným osídlením.

A poslední pátá ghiskarská válka se odehrála zhruba kolem roku 4 700 před dobytím Západozemí. I tu Valyrie vyhrála. Absolutně. Dračí lordi rozdrtili ghiskarské legie, spálili Ghis, hlavní město impéria, srovnali se zemí pyramidy, chrámy, domy, i prastaré městské hradby. Posypali pole solí, vápnem a sutí, aby se na nich nedalo nic pěstovat. Zabili ohromné množství Ghiskarců a ohromné množství jich zotročili, přičemž v těchto válkách se údajně měli rozhodnout také převzít otrokářský systém. A Ghiscar a Záliv otrokářů zůstal pod jejich kontrolou. Města Astapor, Yunkai a Meereen, původní ghiskarské kolonie v Zálivu otrokářů, a některá nevýznamná osídlení kolem používali jako centrum obchodu s otroky. Zbytek víceméně nechali ležet v troskách.

Valyrie na západě

Po totálním vítězství Valyrie na východě se někteří báli, že se zaměří na další území. Hlavně na sever, na království Sarnoru. Tak se nestalo. Valyrijští páni a dračí lordi měli na nějaký čas víc než dost nových zdrojů, dost nové práce a dost konfliktů mezi sebou, aby se zase stáhli do svých domovů, rozdělovali válečné zisky, rozvinuli otrokářství i obchod s dalšími říšemi a bohatli. Masivně rozjeli především těžařský průmysl díky velkému přílivu otroků, které najednou mohli posílat do dolů, kam by se žádný svobodný Valyrijec poslat nenechal. A díky námořnictví, když nyní měli přístup k dříve ghiskarským zámořským koloniím a zanedbatelnou konkurenci na Letním moři. Takže mohli plenit i všechny získané i samostatné ostrovy.

Na Valyrijském poloostrově i v jeho okolí rovněž vznikala spousta nových měst (není dochováno, která vznikla před ghiskarskými válkami a která po nich). Vedle hlavního města, nádherné Valyrie, to byly bohatá Tyria, velkolepý Oros, ještě minimálně čtyři (spíš víc) přímo na poloostrově. Možná šlo o města Rhyos, Aquios Dhaen a Draconys. Potom možná Bhoraš zhruba na půl cesty mezi Valyrijským poloostrovem a Zálivem otrokářů, který založili buď Valyrijci, nebo Ghiskarci. Mantarys na severní špičce Moře vzdechů za Zeměmi dlouhého léta na úpatí poloostrova. Tolos na Černých útesech zhruba u hranice se Zálivem otrokářů. Elyria na ostrůvku u Zemí dlouhého léta.

S každým krokem, s každou vnitřní opozicí, s každým problémem, s každým novým městem musela rostoucí Valyrie přijímat spoustu nových opatření a zavádět spoustu struktur. Tak se do dalšího dobývání vůbec nehrnula. Od porážky Starého impéria Ghisu to bylo asi čtyři tisíce let, než vtrhla na západ i silou. Do té doby vystrkovala růžky jen postupnou kolonizací.

První skutečnou vlastní kolonii, která nebyla jen širším okolím, kde by Valyrie vládla přímo prostřednictvím svých úředníků, založili na tehdejších západních hranicích říše na jejich ochranu. Byl to Volantis.

První století jeho existence nešlo o víc než posádku střežící černé hraniční zdi. Ovšem za nimi byla masivní řeka Rhoyne a prosperující rhoynský národ. Dračí lordi a válečníci možná nechtěli vytáhnout do dalších bojů a měli jiné zájmy, jenže bohatí Valyrijci měli jako svůj zájem zisk. Začali proto tuto vojenskou výspu používat k obchodu na Rhoyne.

To štědří Rhoynové přijímali velmi pozitivně. Kolem rychle vyrostlo mnoho domů, někteří Valyrijci tam přesouvali svůj majetek i bydliště, z vojenského tábora se stalo město. A aby nemuseli všechny městské záležitosti projednávat skrze centrum na poloostrově, jako „První dcera“ si zaplatili právo mít samosprávu. Do čela si zvolili tři triarchy, triarcha Vhalaso časem nechal postavit most spojující osídlení na obou březích řeky, město začalo velmi prosperovat a zprostředkovávat obchody mezi Valyrií a Rhoyny.

Pořadí vzniku dalších budoucích Svobodných měst, tedy dalších „dcer Valyrie“, kolonií s vlastní správou, je prakticky neznámé. Stalo se tak někdy v onom čtyřtisíciletém období (značně relativně) mírové expanze podél essoského pobřeží. Jejich vznik lze rozdělit jen podle toho, jestli je založili nebo převzali Valyrijci při hledání větších svobod a nebo za účelem dalších zisků. Stejně jako zbytek Valyrie byla i tato města samozřejmě otrokářská, tedy pozdější označení Svobodná vychází z jejich statusu po zkáze Valyrie, jen tam pro jejich různá zaměření preferovali i různé typy otroků.

Zisk nepochybně hrál prim při vzniku Pentosu, Myru, Lysu a Tyroše. Pobřežní Pentos založili na území tehdejšího Andalosu obchodníci, námořníci a zemědělci kvůli obchodu a farmaření na tamějších úrodných Planinách. Někteří, třeba Gessio Haratis dle jeho knihy Před draky, dokonce mají za to, že to původně bylo andalské město, kam se Valyrijci začali stěhovat a nakonec tam převládli. V každém případě tam Valyrijci udržovali úzké styky s Andaly, obchodní, přátelské i rodinné, rychle se smísili a v Pentosu se nikdy úplně nekladl důraz na čistotu valyrijské krve.

A nakonec nad městem získali kontrolu. Začalo se považovat za valyrijské, místní přísahali Valyrii věrnost, a aby mohli dál fungovat relativně samostatně, platili Valyrii za právo samosprávy. Postupem času k tomu ještě město rozšířilo svůj vliv nad většinou tehdejšího Andalosu od Sametových kopců a Malé Rhoyne až po pobřeží Úzkého moře, a když Andalové z Andalosu odešli, ať už kvůli náboženskému vnuknutí o zemi zaslíbené nebo kvůli čím dál většímu tlaku Valyrie z dalších stran, získalo město spolehlivou pozici.

Myr na pobřeží Myrthského moře na tom byl stejně. Existují určité důkazy, že na úsvitu věků, oblast, kde stojí, obývali neznámí lidé, potom tam opevnění postavili Andalové a valyrijští obchodníci, kterým se jeho pozice velmi zamlouvala, ho od nich dobyli. Pak ho formálně zavázali Valyrii a zaplatili si za právo rozhodovat o něm sami.

Milovaný Lys nebo také Navoněnou sestru na souostroví v Letním moři také založili bohatí obchodníci a šlechtici. Také tam chtěli především obchodovat, k čemuž si s Valyrií smluvili za poplatky určitou volnost. Ale díky klimatu se velmi úrodné, slunečné místo s hromadou palem a ovoce, obklopené modrozelenými vodami plnými ryb, stalo odpočinkovým resortem pro dračí lordy a specializovalo se na postelové otroky.

Tyroš zase založila Valyrie na „zelené louce“, respektive pustém kamenitém ostrově, nejvýchodnějším mezi Essosem a Dorne. Chtěla tam vojenskou základnu, aby mohla kontrolovat námořní trasy přes Kamenoschody a Úzké moře. Noví obyvatelé ale v okolních vodách objevili druh mořských šneků, jejichž výměšky se dají použít pro výrobu barviva. Začali experimentovat s chemií, ve Valyrii se rychle staly neskutečně populární barevné oděvy a barvy na vlasy, během jediné generace se do města nahrnuly tisíce obchodníků, barvíři tam vyvinuli postupy pro výrobu široké škály barev a z Tyroše se stalo prosperující obchodní město, které nemělo problém zaplatit si právo na samosprávu.

Mezi Myrem, Lysem a Tyroší ještě leží docela velký poloostrov zvaný dnes Svárlivé země. Ten byl tehdy velmi úrodný, ideální pro farmaření, a poloha těchto tří měst zajišťovala, že měl Valyrijce ze všech stran. Tedy získali k zemědělským Zemím dlouhého léta další centrum produkce potravin, když si ho přivlastnili.

Qohor, Norvos a Lorath zase vznikly při hledání větších svobod. Tedy relativních. Valyrie prosazovala naprostou náboženskou toleranci. To nevyhovovala některým sektám, které toužily po místě, kde se budou vyznávat jen jejich bohové a jejich pravidla, nebudou je omezovat ostatní božstva. Jejich stoupenci proto z Valyrijského poloostrova odešli a vybudovali tato města.

Qohor byl původně dřevorubecký tábor u Qohorského lesa, kde se usazovali dřevorubci a řezbáři. Až si ho vyhlédli následovníci Černé kozy jako místo, kde by nikdo neomezoval jejich krvavé rituály, jaké prý Černá koza vyžaduje. Valyrie je jen nemohla nechat zcela se od ní odpoutat, tudíž si možnost nastolit svou teokracii vyjednali odváděním daní a přísahami věrnosti.

U Norvosu nikdo neví, kdo město založil. Možná Tvůrci bludišť, Ibbeňané, Zarostlí lidé. Většina se shoduje na Andalech. Dobře zdokumentovanou historii mají až Norvosané, kteří přišli z Valyrie a v původním městě převládli, nebo ho našli víceméně opuštěné a „znovu ho založili“. Byli to Vousatí kněží v touze po místě pro jejich „pravou víru“. Která to je, se neví. Podrobnosti smí znát jen Norvosané. Jsou poměrně striktní, nepodporují bezduchou zábavu, milostné hrátky, světské radosti, důraz kladou na vojenskou sílu, jako vojáky posvátné stráže rekrutují už malé děti. Tedy i jim připadala Valyrie příliš „zpustlá“.

Jak se ale do Norvosu pomalu přesouvali další obyvatelé Valyrie, nemohl zůstat nezávislý. Místo toho se stal valyrijskou kolonií, platil jí daně a přísahal jí věrnost výměnou za možnost církevní samosprávy. Což se jim i vyplatilo, když se v jejich sousedství, tehdy ještě království Andalosu, rozhodl Qarlon Veliký stát králem všech Andalů a expandovat. Měli tak možnost žádat o pomoc Valyrii a ta povstala na obranu Norvosu.

Qarlon sjednotil nedaleké Lorathské ostrovy, dvacet let dobýval další malá království, až mu pohled padl na Norvos. Vydal se na pochod, Norvos se před ním opevnil, uzavřel říční cesty a zavolal na pomoc svou „matku“. Když pak Qarlon město obléhal, dorazili dračí lordi, podle spisu Ohně Državy od historika Galendra zahalila oblohu celá stovka draků, Qarlona s armádou spálili na uhel a obrátili se proti Lorathu, který během Očisty Lorathu zcela zničili – prý nezůstali žádní přeživší.

A Lorath v Chvějivém moři tak byl další. Než vůbec dostal své jméno, obývali ho Tvůrci bludišť, Zarostlí lidé, po nich Andalové a osudové Qarlonovo království. Po jeho likvidaci zůstaly Lorathské ostrovy neobydlené. Až roku 1436 před dobytím Západozemí, tedy 1322 před zkázou Valyrie, přestala vyhovovat vyznavačům Slepého boha Boashe náboženská volnost a raději založili velký chrám na hlavním Lorathském ostrově v dávných bludištích (patrně po Tvůrcích bludišť). Ty celkově předělali na vlastní města, chrámy a hrobky. Na rozdíl od jiných měst ovšem svému sídlu nejprve neříkali Dcera Valyrie.

Vyznavači Boashe totiž měli úplně jiné životní přesvědčení neslučitelné s bohatou Valyrií. Nejedli maso, nepili víno, chodili bosi, odívali se do košilí ze srsti a usní, věřili, že všechen život je posvátný a věčný, všechno je rovnocenné boží stvoření – muži, ženy, lordi, poddaní, bohatí, chutí, otroci, páni, dokonce i lidé a zvířata jsou jedno a totéž. Jejich doktrína zahrnovala naprosté zříkání se tělesnosti. Vzdávali se svého já. V Lorathu proto otroctví a honba za ziskem, tak zásadní pro Valyrii, nefungovaly.

Po pětasedmdesát let se kněžím Boashe dařilo takto vládnout. Právě díky přesvědčení o rovnosti tam přicházelo čím dál víc lidí a budovali tam vesnice. Nejprve byli podřízeni církvi, ale po čase počty nově příchozích převýšily věřící. Tři rybářské vesnice na západě největšího ostrova se rozrostly, spojily v městečko, následně v město (budoucí Lorath). O původní náboženství výrazně opadl zájem. I kněží poněkud zesvětštili a polevili. Nakonec nižší třídy rozpoutaly rebelii. Zmasakrovali akolyty Slepého boha kromě několika, kteří utekli na vedlejší ostrov Lorassyon, kde během následujícího století vymřeli a s nimi i kult Boashe. Na ostrově opět převládli Valyrijci.

Lorath se tak stal kolonií zavázanou a odvádějící daně Valyrii za to, že ho nechá víceméně na pokoji. Což vyšlo, ostrovy zůstaly docela izolované. Nicméně i tak se změnil tamější systém, objevilo se mnoho valyrijských zvyků (lze předpokládat, že už nebyl tak bezpečným útočištěm pro uprchlíky před otroctvím) a Lorathským ostrovům začali vládnout tři princové volení na doživotí.

A za Malovanými horami, na západní hranici království Sarnoru a nynějšího Dothrackého moře, vyrostla Essaria. Rovněž získala smlouvu, podle níž si mohla sama rozhodovat o místních záležitostech, a prosperovala hlavně díky obchodu s královstvím Sarnoru. Jen se nedochovaly žádné záznamy o tom, kdo a proč město založil.

Rhoynské války

Valyrie se pomocí jmenovaných velkých měst podél pobřeží zakusovala po několik staletí až tisíciletí do rhoynských území v povodí Rhoyne. U dolního toku začala vznikat další městečka, přes která Valyrijci obchodovali na řece a sváželi dřevo, drahé kameny a další materiál ze severu. Opevněný Selhorys na východním břehu na soutoku Rhoyne a Selhoru. Valysar na západním břehu Rhoyne. Volon Therys s vysokými bílými hradbami u Volantisu. Těm všem tou dobou navíc vládli přímo valyrijští vyslanci a úředníci.

To už začalo s původně přátelskými Rhoyny značné rozpory. Valyrie se nejdřív na severozápad nemohla dostat skrz jejich území, ale prostřednictvím svých kolonií ho obehnala ze všech stran. Vytlačila dokonce Andaly z Andalosu přes Úzké moře do Západozemí, když Andalos byl vedle Rhoyne jediná další západoessoská „říše“. Alespoň podle názoru mistrů, ti příliš nevěří andalským náboženským příběhům o odchodu do bohy zaslíbené země. Zkrátka se k Rhoynům přibližovala čím dál víc a mezi nimi a Valyrijci začaly spory o zdroje a obchod. Objevily se první boje. A nakonec se odehrála zhruba dvě a půl století dlouhá série krvavých válek, o nichž Beldecar sepsal pojednání Zápisky o válkách rhoynských.

Ve skutečnosti to měl být mnohem kratší a jednostrannější konflikt. Rhoynové spíš prohrávali, nebyli schopní se proti Valyrii spojit, neměli jednotnou vládu, každé jejich město bylo nezávislým knížectvím s vlastním princem nebo princeznou. Tyto války pro Rhoyny ani nebyly trvalým středem zájmu, jakmile v určitých obdobích dočasně odezněly a valyrijská města dočasně zeslábla, svou pozornost stočili zpátky ke vzájemným sporům. Jenže Valyrie k nim přistupovala obdobně.

Dračí lordi na Valyrijském poloostrově měli dost starostí s vlastními mocenskými machinacemi, nechtěli plýtvat zdroji na šarvátky na okraji říše. Stejně jako kdysi nechtěli po porážce Starého impéria Ghisu ovládnout celý východní nebo severní Essos. Takže i oni nechávali jednotlivé kolonie a obchodní města, aby si spory s Rhoyny vyřizovaly samy. A tamější úředníci a správci neměli draky, aby Rhoyny odrazili jednou provždy. Teprve když se ocitli ve vážném ohrožení, vyslali žádost o pomoc Valyrii, na tu zareagovalo pár dračích lordů, otravné Rhoyny odehnali a vrátili se domů, protože válka je drahá. Ona série válek tak byla spíš sérií jednotlivých výpadů zahájených obchodním a kulturním nárazem.

První želví válku spustil patrně lov želv, přesněji obřích, pro Rhoyny posvátných želv zvaných starci řeky. Prvním impulsem prý bylo, že lidé z města Volon Therys zabili jednu z želv a lidé z města Sar Mell na opačném břehu Rhoyne začali želvy tvrdě bránit. Tak moc, až proti nim nebrojili už jen Volontherané, ale i další Valyrijci. Neváhali Rhoyny zabíjet, zajímat a zotročovat, Sar Mell vyplenili a vypálili. Akorát Rhoynové tehdy ještě došli vítězství, když jejich vodní kouzelníci po asi měsíci válčení zaplavili polovinu Volon Therys.

Mezi další zaznamenané války pak patří Válka tří princů, Druhá želví válka, Válka rybářů, Solná válka, První válka o koření, Třetí želví válka, Válka na Jezeře dýky, většina stejně tak krátká a brutální. A nakonec Druhá válka o koření.

Na začátku válčil Volantis s rhoynským městem Sarhoy. Jak bylo zvykem, Valyrie mu po jeho žádosti poslala tři dračí lordy, aby Sarhoy zničili. Co však nečekala, byla rhoynská totální mobilizace. Najednou padl valyrijský Selhorys i Valysar. Princ Garin z Chroyane sehnal podporu ve všech zbývajících rhonyských městech, vytáhl se čtvrt milionem vojáků, největší armádou, jakou Essos do té doby viděl, a nepřátele drtil. U Volon Therysu ho nezastavilo ani sto tisíc Valyrijců a stovka válečných slonů. Dokonce tam Valyrii připravil o dva draky a třetího zahnal pomocí vodní magie. Volantisu skoro na dohled. Volanťané se museli raději stáhnout za městské hradby. A znovu žádali Valyrii o pomoc.

Valyrie si tehdy konečně uvědomila, jaké reálné nebezpečí proti ní stojí. Rozhodla se věnovat konfliktu plnou pozornost. Z poloostrova vylétly tři stovky draků přímo k branám Volantisu, kam dorazil i Garin. A během pár hodin bylo po Garinovi, jeho armádě, blízkém Sar Mell a v podstatě všech rhoynských knížectvích.

Valyrijští vojáci Garina zajali, údajně ho zavřeli do zlaté klece a odvezli do jeho města Chroyane, kde ho nutili se dívat, jak ho srovnávají se zemí, než ho nechali zemřít. O tom, co přesně se tam stalo, se vynořila spousta příběhů, a rozhodně to bylo něco podivného. Prý je Garin proklel a povolal Matku Rhoyne, aby jeho kletbu uvedla v život. Do zničeného Chroyane té noci dorazily masivní záplavy, valyrijští a volantští vojáci se utopili, na trosky dosedla hustá, nepřirozená mlha a mezi přeživšími se rozpoutala epidemie šedého lupu (nemoci, která mění maso na „kámen“ a znamená pomalou smrt ve fyzickém utrpení a ztrátě rozumu). A tak měla vzniknout oblast dnes zvaná Strasti sahající zhruba od rhoynského Jezera dýky po Chroyane.

Říká se také, že od té doby tam duchové padlých Valyrijců zůstávají pod vodou, jejich studený dech povstává z temnot a tvoří mlhy a jejich maso se proměnilo v kámen stejně jako jejich srdce. Někteří dokonce věří, že i Garin povstal z vodního hrobu a stal se Lordem v rubáši, vládcem Strastí rozdávajícím šedý lupus skrze šedý polibek. Podle jiných verzí je Lordem v rubáši někdo, kdo se titulu chopí vždy po smrti předchozího. Také existuje verze, že byl původně sochou a šedá žena z mlhy mu rty jako led věnovala polibek života. Připisovat toto vše přímo Garinovi je ale rozhodně nejoblíbenější, stejně jako tvrdit, že jeho kletba přinesla i pozdější zkázu Valyrie.

Mistři a učenci by s takovými příběhy patrně nesouhlasili, ale je nesporné, že první zdokumentovaný případ šedého lupu se skutečně objevil mezi valyrijskými vojáky rabujícími rhoynská vodní města. A to všechna. Valyrie už nehodlala ušetřit nikoho a riskovat odpor. Rhoynské prince pozabíjela, Rhoyny, kteří nepadli v bojích, odvedla do otroctví. Nemilosrdně postupovala proti jednomu městu za druhým. Vyhnuli se jí jen zbývající obyvatelé Ny Sar u horního toku Rhoyne pod vládou princezny Nymerie. Ta byla od začátku přesvědčena o marnosti válčení proti Valyrii, stačila své lidi shromáždit a provést je po řece na moře.

Valyrie tím Rhoyne, její povodí a okolí zcela ovládla, nicméně je plně nevyužívala. V ústí si ponechala Volantis a ostatní valyrijská městečka. Ta se po válkách vzpamatovala, přebudovala a začala znovu prosperovat. Ta rhoynská ale ponechala v troskách. I horní povodí tam, kde se o něj nechtěly Norvos a Qohor starat, v podstatě nechala pustnout. Až na řeku samotnou, protože v tomto regionu vždy byla nejsnazší způsob dopravy a obchodu ze severu na jih.

Foto: HBO