Hra o trůny(Game of Thrones)

#1239 dragonforce: Toto napiš do diskuze „Píseň ledu a ohně“

#1239 dragonforce: nejvic se tesim na to, az vyjdou vichry

Brzo to dopadne tak, že sem „nečtenáři“ nebudou chodit diskutovat, protože mnozí prostě nejsou schopní pochopit, k čemu je tahle sekce. Viz příspěvek #1214, kterej je sakra taky dost spoilovací. Ale velkej podíl na tom mají i lidi, co sem píšou otázky typu „co bude s tímhle?“ a „jak dopadne tamten?“ Je takovej problém si počkat, nebo přečíst knížky? Nebo to napsat do nějaké sekce, která nenese název „Aktuální epizoda“

#1238 kutas: Iwan Rheon má už asi natrénovany hraní psychoušů :-D v Misfits hrál taky takovýho trochu divňouse, tak se vůbec nedivím, že si ho vybrali pro Ramsaye :-)

#1238 kesuaus , Dragon94 : „aspoň že nám vyzradil že neumře Jon Sníh“ hmmmmmmm

namiesto toho čisla a mojho nicku tam mal bit nick : kutas

#1237 badyvlasim: jon nikoho nezradil pouze plnil prikaz v serialu urcita cast jonova pribehu chybi osobne se musim priznat ze je to moje as nejoblibenejsi postava a jeho velke chvyle teprve prijdou tady cast nez se prida k divokym

Vysoký průzkumník pohlédl na Jona. „Nemáme s sebou jídlo, abychom ji mohli živit, a nemáme ani muže navíc, který by ji po celou dobu hlídal.“ „Cesta před námi je dost nebezpečná sama o sobě, chlapče,“ řekl panoš Dalbridge. „Jediný výkřik v nevhodný okamžik a jsme všichni odsouzení k záhubě.“ Jonovi vyschlo v krku. Bezmocně se na ně podíval. „Vzdala se mi.“ „V tom případě musíš udělat to, co je třeba,“ řekl Qhorin Půlruký. „Jsi krví Zimohradu a mužem Noční hlídky.“ Podíval se na ostatní. „Pojďme, bratři. Nechme ho tu o samotě. Možná to pro něho bude snazší, když se na něho nebudeme dívat.“ Jal se je vést vzhůru po křivolaké stezce směrem k bledé narůžovělé záři slunce, která prosvítala horskou rozsedlinou, a netrvalo to dlouho a s dívkou tam zůstali jenom Jon a Duch. Říkal si, že Ygritte by se mohla pokusit utéci, ale ona tam jen stála, čekala a dívala se na něho. „Tys nikdy předtím nezabil ženu, že ne?“ Když zavrtěl hlavou, řekla: „Umíráme stejně jako muži. Ale nemusíš to dělat. Mance by tě přijal, já vím, že by to udělal. Jsou tu tajné stezky. Vrány by nás nikdy nechytily.“ „Já jsem stejná vrána jako oni,“ namítl Jon. Odevzdaně přikývla. „Spálíš mě potom?“ To nemůžu. Kouř by byl vidět.“ „Máš pravdu.“ Pokrčila rameny. „Nu, jsou horší místa, kde skončit, než v břiše stínokočky.“ Tasil přes rameno Dlouhý dráp. „Nebojíš se?“ „V noci jsem se bála,“ připustila. „Ale teď svítí slunce.“ Zvedla si vlasy vzhůru, aby obnažila krk, a poklekla před ním. „Miř dobře, vráno, nebo se vrátím a budu tě strašit.“ Dlouhý dráp nebyl tak dlouhý a těžký meč jako Led jeho otce, ale i tak to byla valyrijská ocel. Dotkl se okraje čepele, aby si poznačil, kam musí dopadnout, a Ygritte se zachvěla. „To je jen zimou,“ řekla. „Dělej, ať to mám odbyté.“ Zvedl Dlouhý dráp nad hlavu, oběma rukama pevně sevřel jílec. Stačí jedno seknutí vší silou. Když už nic jiného, může jí alespoň dopřát rychlou, čistou smrt. Je přece synem svého otce. Nebo není? Není? „Udělej to,“ začala na něj naléhat po chvíli. „Bastarde. Udělej to. Nedokážu zůstat statečná navěky.“ Když úder nepřicházel, otočila hlavu a podívala se na něho. Jon spustil svůj meč. „Jdi,“ zamumlal. Ygritte na něho nevěřícně hleděla. „Rychle,“ řekl, „než si to rozmyslím. Jdi.“ Šla

Byl z nás nejlepší,“ odpověděl Půlruký, „a taky nejhorší. Jenom blázni jako Thoren Smallwood opovrhují divokými. Jsou stejně stateční, jako jsme my, Jone. A taky stejně silní, rychlí a chytří. Jenomže postrádají disciplínu. Říkají si svobodní lidé a každý si o sobě myslí, že je dobrý jako král a moudřejší než mistr. Mance byl stejný. Nikdy se nenaučil poslouchat.“ „O nic víc než já,“ řekl Jon tiše. Qhorinovy pronikavé oči jako by viděly skrze něho. „Takže tys ji nechal jít?“ Jeho hlas vůbec nezněl překvapeně. „Ty to víš?“ „Teď už to vím. Pověz mi, proč jsi ji ušetřil.“ Bylo těžké formulovat to slovy. „Můj otec nikdy nezaměstnával kata. Říkal, že je povinován dívat se lidem, které zabíjí, do očí a vyslechnout si jejich poslední slova. Když jsem se podíval do očí Ygritte, já…“ Jon bezmocně hleděl dolů na své ruce. „Vím, že to byl nepřítel, ale neměla v sobě nic špatného.“ „O nic víc, než ho v sobě měli ti dva.“ „Tam šlo o jejich životy proti našim,“ namítl Jon. „Kdyby nás uviděli, kdyby byli zatroubili na svůj roh…“ „Divocí by nás uštvali a zabili by nás.“ „Ten roh teď ale má Kamenohad a vzali jsme si Ygrittin nůž a sekeru. Je někde za námi, pěšky, neozbrojená…“ „A neměla by pro nás představovat nebezpečí,“ souhlasil Qhorin. „Kdybych ji chtěl mít mrtvou, nechal bych tam s ní Ebbena nebo bych to udělal sám.“ Proč jsi v tom případě nařídil mně, abych to udělal?“ „Nic jsem ti nenařídil. Řekl jsem ti, abys udělal, co je třeba, a nechal jsem na tobě, abys sám rozhodl, jak to má dopadnout.“ Qhorin vstal a zasunul svůj meč zpátky do pochvy. „Když chci zdolat nějakou horu, zavolám si na to Kamenohada. Kdybych potřeboval, aby někdo vstřelil šíp do oka nepříteli za vichrným bitevním polem, zavolám si k tomu panoše Dalbridge. Ebben dokáže jakéhokoli člověka přimět, aby prozradil všechna svá tajemství. Když chceš muže vést, musíš je znát, Jone Sněhu. Vím toho o tobě víc, než jsem věděl dnes ráno.“ „A kdybych ji byl zabil?“ zeptal se Jon. „Byla by mrtvá a já bych tě také znal lépe, než jsem tě znal předtím. Ale dost bylo řečí. Měl bys jít spát

V temnou hodinu před svítáním zastavili, aby napojili koně a každému dali po hrsti ovsa a sena. „Nejsme daleko od místa, kde zemřeli divocí,“ řekl Qhorin. „Jeden muž by jich odsud dokázal zadržet stovku. Správný muž.“ Podíval se na panoše Dalbridge. Panoš sklonil hlavu. „Nechte mi tady tolik šípů, kolik jich můžete postrádat, bratři.“ Pohladil svůj luk. „A postarejte se o to, aby můj kůň dostal jablko, až se vrátíte domů. Zasluhuje si to, ubohé zvíře.“ On tady zůstává, aby zemřel, uvědomil si Jon. Qhorin panoše popleskal po předloktí rukou v rukavici. „Jestli ten orel sletí dolů, aby se na tebe podíval…“ „ .přijde o pár per.“ Posledním, co Jon viděl z panoše Dalbridge, byla jeho záda, když stoupal po úzké pěšině do výšin. Jakmile se rozednilo, pohlédl do bezmračné oblohy a spatřil tečku pohybující se na pozadí nekonečné modři. Ebben ji uviděl taky a zaklel, ale Qhorin jim řekl, aby byli zticha. „Poslouchejte.“ Jon zadržel dech a uslyšel to. Kdesi daleko za nimi se ozvěnou mezi horskými úbočími odrážel zvuk loveckého rohu. „Už přicházejí,“ řekl Qhorin

Qhorin Půlruký mu řekl, aby nasbíral nějaké dříví na oheň, a Jon pochopil, že konec není daleko. Bude dobré opět se ohřát u ohně, i kdyby jen na kratičkou chvíli, říkal si v duchu, zatímco odsekával holé větve z kmene mrtvého stromu. Duch seděl vedle něho a díval se, tichý jako vždycky. Bude pro mne výt, až budu mrtvý, tak jako vyl Branův vlk, když můj bratr spadl? přemýšlel Jon. Bude výt Chundeláč, který je daleko na Zimohradu, a Šedý vítr a Nymeria, ať jsou kdekoli? Měsíc vycházel zpoza jedné hory a slunce zapadalo za jinou, zatímco Jon pazourkem a dýkou vykřesával jiskry, dokud se nakonec neobjevil tenký prst kouře. Qhorin k němu přišel, stál nad ním a díval se, jak z kousků kůry a mrtvého borového jehličí vyšlehl první mihotavý plamínek. „Je ostýchavý jako panna ve svatební noc,“ řekl velký průzkumník tichým hlasem, „a téměř stejně hezký. Někdy člověk zapomíná, jak krásný dokáže oheň být.“ Qhorin nebyl muž, od kterého byste očekávali, že bude mluvit o pannách a svatebních nocích. Podle toho, co Jon věděl, strávil celý svůj život u Noční hlídky. Miloval vůbec někdy nějakou pannu nebo měl dokonce svatbu? Nedokázal se ho na to zeptat. Místo toho raději rozfoukával oheň. Když plameny vesele praskaly, stáhl si svoje mrazem ztuhlé rukavice, aby si zahřál ruce, a povzdechl si přitom blahem, přemýšleje v duchu o tom, zda vůbec může být tak krásně cítit polibek. Teplo se mu rozlévalo po prstech jako tající máslo. Půlruký se se zkříženýma nohama posadil vedle ohně a mihotavé světlo plamenů proměnlivě vykreslovalo tvrdé rysy jeho obličeje. Z pěti průzkumníků, kteří uprchli z Křivolakého průsmyku zpátky do šedomodré divočiny Mrazoklů, zůstali jen oni dva. Zpočátku se Jon držel naděje, že panoš Dalbridge dokáže svými šípy odradit divoké od přechodu průsmykem. Když ale uslyšeli troubení válečného rohu, pochopili, že panoš je mrtev. Později spatřili orla kroužícího na velkých modrošedých křídlech soumračnou oblohou. Kamenohad sňal ze zad svůj luk, ale než ho stačil napnout, pták odletěl mimo dostřel, Ebben si odplivoval a tiše si mumlal pod vousy cosi o vlkodlacích a měničích. Dalšího dne spatřili orla dvakrát a za sebou uslyšeli zvuk loveckého rohu odrážející se od skalních stěn. Pokaždé jim připadal o něco hlasitější a bližší. Když padla noc, Půlruký řekl Ebbenovi, aby si kromě svého vlastního koně vzal také panošova a s co největším spěchem ujížděl na východ k Mormontovi, stejnou cestou, kterou přijeli. Ostatní se budou snažit zmást pronásledovatele. „Pošli tam Jona,“ naléhal na něho Ebben. „Dokáže jet stejně rychle jako já.“ „Pro Jona mám jiný úkol,“ „Je to ještě napůl kluk.“ „Ne,“ řekl Qhorin, „je to muž Noční hlídky.“ Když vyšel měsíc, Ebben se s nimi rozloučil, Kamenohad jel do určité vzdálenosti na východ s ním a pak se po stejné trase vrátil zpátky, aby po něm zahladil stopy. Tři muži, kteří zůstali, se poté společně vydali jihozápadním směrem. Dny a noci jako by splývaly jedny s druhými. Spali v sedlech a zastavovali jenom na tak dlouho, aby nakrmili a napojili koně, pak znovu nasedali. Jeli přes holá skaliska, skrze ponuré borové lesy a nánosy starého sněhu, přes ledové hřebeny a mělké říčky, které neměly jména. Někdy se Qhorin Půlruký vracel zpátky, aby po nich zahladil stopy, ale bylo to zbytečně vynakládané úsilí. Sledovali je. Za každého rozbřesku a soumraku viděli orla vznášejícího se mezi horskými vrcholy, ne většího než malou tečku na rozlehlé obloze. Vystupovali po nízkém hřebeni mezi dvěma zasněženými vrcholy, když tu se ze svého doupěte necelých deset yardů od nich vyplížila stínokočka. Zvíře bylo vyzáblé a napůl mrtvé hlady, ale Kamenohadova klisna při pohledu na ně přesto zpanikařila; vzepjala se na zadních a utekla, a než ji průzkumník stačil chytit a uklidnit, zakopla na prudkém svahu a zlomila si nohu. Duch se toho dne nažral do sytosti a Qhorin Půlruký trval na tom, aby smísili něco z koňské krve s ovesnými vločkami a načerpali z toho pokrmu sílu. Jon se z chuti podivně páchnoucí ovesné kaše málem zalkl, ale přinutil se ji sníst. Každý si pak z koňské mrtvoly uřízl tucet proužků syrového vláknitého masa, aby je mohli žvýkat za jízdy, a zbytek tam nechali pro stínokočky. O jízdě ve dvou na jednom koni nemohla být řeč. Kamenohad jim navrhl, aby tam počkali na pronásledovatele a překvapili je, až přijedou. Možná by jich pár dokázali poslat do pekel, Qhorin jeho návrh zamítl. „Pokud se někdo z Noční hlídky dokáže přes Mrazokly dostat sám a pěšky, pak jsi to ty, bratře. Můžeš projít přes hory, které kůň musí objíždět. Jdi rovnou k Pěsti. Řekni Mormontovi, co Jon viděl a jak to viděl. Vyřiď mu, že staré síly se probouzejí, že proti nám stojí obři, měniči a ještě horší věci. Pověz mu, že stromy zase mají oči.“ Jinou možnost nemá, pomyslel si Jon, když se díval, jak Kamenohad mizí za zasněženým hřebenem jako drobný černý brouk lezoucí přes zvlněnou bílou pustinu. Poté jim každá noc připadala chladnější než ta předchozí, a taky osamělejší. Duch nebyl stále s nimi, ale také nikdy nebyl příliš daleko. Dokonce i když byli fyzicky odděleni, Jon cítil, že zlovlk je nablízku. Byl tomu rád. Půlruký nebyl zrovna družným společníkem. Jeho dlouhý šedý cop se pomalu komíhal do rytmu pohybů jeho koně. Často jeli celé hodiny, aniž promluvili slova, a jediným zvukem bylo tiché klapotání koňských kopyt na kameni a skučení větru, který v těch končinách nikdy neustával. Když spal, nezdály se mu žádné sny; ani o vlcích, ani o jeho bratrech, o ničem. Tady nahoře nemohou žít dokonce ani sny, říkal si v duchu. „Je tvůj meč dost ostrý, Jone Sněhu?“ zeptal se ho Qhorin Půlruký nad mihotavými plameny ohně. „Můj meč je z valyrijské oceli. Dal mi ho Starý medvěd,“ odpověděl Jon. „Pamatuješ si slova své přísahy?“ „Ano.“ Nebyla to slova, která by člověk jen tak zapomněl. Jakmile je jednou vyřkl, nic je nedokázalo vymazat. Ta slova měnila lidský život navždy. „Odříkej je se mnou znovu, Jone Sněhu.“ „Jak si přeješ.“ Jejich hlasy se pod vycházejícím měsícem spojily v jeden, zatímco Duch naslouchal a hory byly jejich svědkem. „Noc přichází a moje stráž začíná. Neskončí až do mé smrti. Nepojmu žádnou ženu za manželku, nebudu vlastnit žádné země, nezplodím děti. Nebudu nosit korunu a nezískám si slávu. Budu žít a zemřu na svém stanovišti. Jsem meč v temnotě. Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který hoří ve tmě, světlo, které přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, co střeží říše lidí. Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou.“ Když skončili, kolem panovalo hrobové ticho, kromě tichého praskání plamenů a vzdáleného vzdychání větru. Jon rozevřel a sevřel svoje spálené prsty, s myšlenkami upjatými ke slovům, která právě odříkal, a s modlitbou, aby mu bohové jeho otce dali sílu zemřít statečně, až přijde jeho hodina. Už to nebude dlouho trvat. Jejich koně byli téměř na konci svých sil. Předpokládal, že Qhorinovo zvíře nevydrží další den. Plameny již byly nízké, tepla ubývalo. „Oheň brzy vyhasne,“ poznamenal Qhorin, „ale pokud by někdy měla padnou

Zeď, vyhasnou všechny ohně.“ Neexistovalo nic, co by na to Jon mohl říci. Přikývl. „Ještě bychom jim mohli uprchnout,“ řekl průzkumník. „Anebo taky ne.“ „Já se nebojím zemřít.“ Byla to jen poloviční lež. „Možná to nebudeš mít tak snadné, Jone.“ Nerozuměl mu. „Co tím chceš říct?“ „Když nás zajmou, musíš se vzdát.“ „Vzdát?“ Nevěřícně zamrkal. Nestávalo se, aby divocí zajímali muže, které nazývali vránami. Zabíjeli je, kromě… „Ušetří jen křivopřísežníky. Ty, kteří se přidají k nim, jako Mance Nájezdník.“ „A jako ty.“ „Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy. To neudělám.“ „Uděláš. Já ti to nařizuji.“ „Nařizuješ mi to? Ale…“ „Pokud říše má být v bezpečí, naše čest nemá větší cenu než naše životy. Jsi mužem Noční hlídky?“ „Ano, ale -“ „Tady žádné ale neplatí, Jone Sněhu. Buď jsi, nebo nejsi.“ Jon se vsedě napřímil. „Jsem.“ „Pak mne tedy poslouchej. Pokud nás zajmou, dáš se k nim, tak jak na tebe jednou naléhalo to zajaté děvče. Možná po tobě budou žádat, abys svůj plášť rozsekal na kusy, abys pohaněl hrob svého otce nebo proklel svoje bratry a svého lorda velitele. Nesmíš ucuknout, ať po tobě budou žádat cokoli. Udělej, co ti poručí… ale ve svém srdci nikdy nezapomeň na to, kým jsi. Jeď s nimi, jez s nimi, bojuj s nimi, pokud to bude zapotřebí. A dávej pozor.“ „Na co?“ zeptal se Jon. „To kdybych věděl,“ odpověděl Qhorin. „Tvůj vlk je viděl, jak kopou v údolí u Mléčné vody. Co tam hledali, na takovém pustém a odlehlém místě? Našli to? Právě tohle se musíš dozvědět, než se vrátíš k lordu Mormontovi a svým bratřím. Taková je povinnost, kterou ti ukládám, Jone Sněhu.“

#1246 Isthovarn: to docela dost pozměnili v seriálu

Isthovarn: To čo neni v serialy je spoiler … toto je asi najdlhsie spoiler aky tu kdo dal…

#1246 Isthovarn: Viz SPOILEROVÁ PRAVIDLA V TOMTO FÓRU:

3. Do spoileru patří vše z knih (i události minulé, které byly ze seriálu vypuštěny).

Co jsi na tom nepochopil? :-O

Krom toho každý ví, že seriál je pozměněný, místy dost. Kdo chce „originál“, musí si to holt přečist. Ne jeden úryvek, ale všechno. Jinak platí, že seriál je seriál a kniha je kniha. Já asi prostě nechápu, proč to sem dáváš.

#1249 Orea: nenapadlo me ze by to nekomu vadilo kdyz je serial uz dal a tohle urcite resit nebude

mě se ten článek líbil. Dokonce sem si kvůli tomu stáhl knihy :D

Tuberkuloz: Čitat to na pc stoji za hovno :D bolia oči už po polovici stranky :D

Inač mne to njako moc tiež nevadilo len som chcel upozornit na pravidla :D

#1253 kesuaus: nápodobně :D jinak čtení na pc není až tak hrozné, ale klasické pdf, černé na bílém.. tohle nějak moc svítí :D ona 1200stránková kniha se taky nešte nijak extra skvěle :-D

#1250 Isthovarn: no je fakt, že zrovna v tomhle případě o moc nejde, ale kdyby si každý našel nějaký důvod, proč pravidla porušit, tak je za chvíli nedodržuje nikdo ;-) krom toho je to dlouhy a stejně se to nikomu n echce číst :-D

Má někdo odkaz na S3E09 s dabingem ?

Fuj dabing.

#1256 kujulu: klidně můžeš napsat i fuj titulky. inteligentní jsi na to dost

#1256 kujulu: viděla jsem několik dílů 1. série s dabingem a podle mě je dobrý, ze začátku mě dost rušilo to, že postavy mají jiné hlasy než v originále, ale na to si člověk zvykne, a pak už to ani nevnímá. To samé se mi stalo u HIMYM, nejdříve jsem viděla několik řad na COOL v dabované verzi, a pak jsem stahovala nové díly v originálu. Ze začátku mě originální hlasy přišly rušivé, a pak jsem si zvykla.

#1258 LadyJ: Souhlas, já viděla 1. sérii napřed nadabovanou a úplně vpoho :-) Přechod na aj pak bez problému, ale těžko říct, jak by to bylo naopak :-D Výjimečně ale dobrej dabing, ne jako třeba u Dextera a TBBT, kdy člověk neví, jestli se má smát, nebo brečet :-D

Prave, ze u me to bylo naopak a original se s dabingem nemuze rovnat.