Odkaz Johna McClanea

První Smrtonosná past z roku 1988 znamenala nečekaný mezník v žánru akčního filmu, který ukončil éru testosteronových řežeb z 80. let a otevřel dveře experimentům let devadesátých. Snímek samotný má sice hned tři vlastní pokračování, inspirovat se jím však nechalo i mnoho dalších.

1 0

7.4.2009

Hurley

Dnešní chápání první Smrtonosné pasti jako klenotu hollywoodské kinematografie a revolučního zásahu do formování jejího akčního žánru má na svědomí hned několik prvků, ve kterých je distance snímku od mainstreamového žánru zjevná nejvíce.

Akční filmy 80. let se zpravidla držely především v silně militaristickém duchu, podle kterého se konkrétní období hollywoodské produkce často také nazývá jako „Reaganova éra“, podle amerického prezidenta Ronalda Reagana, který byl před svou politickou kariérou sám náruživý představitel dobrodružných, nejčastěji westernových rolí. Ani jako prezident se vůbec netajil snahou budovat americkou morálku prostřednictvím patriotických bojovek proti zahraničnímu nepříteli. Je proto docela příhodné, že Reaganovo prezidentské období trvalo od roku 1981 do roku 1989 a skončilo tak mimo jiné rok po premiéře Smrtonosné pasti.

Exotické lokace, nejlépe imitující prostředí války ve Vietnamu nebo Severní Korei, a přímočará ostře antibyrokratická politika „nejdřív střílej, pak se ptej“, byly základní pilíře filmového byznysu, který v Americe téměř před třiceti lety vynášel skoro nejvíc. Tomu však Smrtonosná past učinila přítrž zejména přimícháním žánru policejní detektivky, se kterou o rok dříve zabodoval zase akční buddy-movie Smrtonosná zbraň. John McClane není ani vysloužilý veterán, ani velitel speciálního komanda. Nepochoduje do spletité džungle postřílet bandu maniakálních teroristů s pomocí víc než poloviny českého armádního arzenálu. Na Štědrý večer si pouze zaskočí do losangeleského mrakodrapu udobřit se se svou ženou a náhodou se zaplete do důmyslného plánu skupiny německých ozbrojenců. Má strach, dělá chyby, krvácí, nemá žádné zbraně a o levém deltoidu taky nejspíš v životě neslyšel.

Velkého vývoje v rámci žánru se však dočkali i samotní padouši, kteří zde disponují něčím vskutku nevídaným, a sice zjevnou inteligencí. Podmínky a atmosféra filmu vám dovolí nejen soucítit s bezradným hrdinou, ale i obdivovat jeho protivníka, který místo pálení ze samopalu (i když na to taky dojde) chodí v drahých oblecích a cituje Alexandra Velikého. Postava Hanse Grubera se neschovává za žádné radikální přesvědčení či širší souvislosti, které by jeho činy nějak ospravedlňovaly. On si chce prostě jenom trochu naplnit šrajtofli a nemá sebemenší pohnutky to obkecávat.

Nemalou úlohu ve výsledném vzorci sehrála i ústřední lokace „skleněné džungle“, ve které je hrdina odříznut od okolního světa a proto nucen improvizovat a přežívat pouze z velice omezených zdrojů. To vlastně nejlépe vystihuje fakt, že schéma klasické scény „přípravy na finální konflikt“, kde se hrdina před poslední řežbou Schwarzeneggerova Komanda nebo Predátora či Stalloneových Rambů za doprovodu detailně zoomovaných záběrů a v podkresu pochodové hudby po zuby věnčí čímkoliv, od ručních granátů po raketomet, je ve Smrtonosné pasti reprezentován chytrým využitím jedné devítky, dvou kulek a izolační pásky.

Že byl tenhle nápad zlatý důl odhalila 20th Century Fox ihned po premiéře, a i konkurenční studia začala vzorec jejich úspěchu pomalu rozplétat a aplikovat na vlastní projekty. V průběhu devadesátých let tak hollywoodská studia začala produkovat projekty se schodným schématem, jaké se osvědčilo nejen v první Smrtonosné pasti, ale hned v jejích dalších dnes už třech pokračováních. Základní prvek je motto „v nesprávný čas na nesprávném místě“, kdy si hrdina hledí svého, dokud mu banda samolibých floutků s přesně nalajnovaným plánem nešlápne na kuří oko. S nimi se pak ústřední postava musí vypořádat zpravidla v izolovaném prostředí, s co nejmenším počtem zbraní a za co možná nejkratší dobu. Vzniklé filmy se tak spousta žánrových fanoušků naučila škatulkovat jako „Smrtonosná past v…“:

„Smrtonosná past v letadle (Přepadení ve vzduchu)“, „Smrtonosná past v autobuse (Nebezpečná rychlost)“, „Smrtonosná past na lodi (Přepadení v Pacifiku, Nebezpečná rychlost 2: Zásah)“, „Smrtonosná past ve vlaku (Přepadení 2: Zásah)“ či dokonce „Smrtonosná past na hokejovém stadionu (Náhlá smrt)“ a spousta dalších…

Podobnými projekty však studia vyplnila pouze jednu polovinu hlavní ingredience k tíženému úspěchu. Tou druhou je totiž samozřejmě hlavní hrdina, pro kterého je obsazení Stevena Seagala nebo Jean-Claude Van Dammea spíše krok zpátky. Důmyslná postava ale naštěstí nezůstala zcela nevyužita, protože přestože sám Bruce Willis tento „smrtonosný“ charakter ještě prohloubil ve snímku Poslední skaut (v němž jeho Joe Hallenbeck tančí džig a dvanáctiletá dcera mu nadává do kreténů), a i originální John McClane si i v jednadvacátém století už sjednal pořádek, jeho náhradu pro digitální věk jsme poznali už celých šest let před tím, než John uskutečnil svůj triumfální comeback ve Smrtonosné pasti 4.0. Tou není nikdo jiný než federální agent Jack Bauer.

Během neuvěřitelných sedmi sezón seriálu// 24 hodin// (a zatím není důvod, proč bychom se nemuseli dočkat i dalších) si Jack Bauer v podání Kiefera Sutherlanda, který snad jako jediný člověk na světě dokáže šeptat nahlas, vyzkoušel všechno možné; od pití, bonzování kolegů a podvádění manželky se sličnou spolupracovnicí, až po braní heroinu. A přestože má tenhle pán trochu nevybíravou úchylku v mučení lidí, když dojde na bezpečí své rodiny nebo milované vlasti, Jack Bauer je váš člověk… Tedy hned po McClaneovi, samozřejmě.

Už v první sérii se teroristé snaží Jacka vyšachovat tím, že unesou jeho rodinu, a stejně jako Hans Gruber, plukovník Stuart nebo Thomas Gabriel, tvrdě narazí. Navíc je to největší kámoš s prezidentem Spojených států a není radno se s ním o něco hádat, protože má vždycky pravdu. Nutno dodat, že i onen největší tahák seriálu, a sice jeho forma, která ději striktně diriguje plynutí v reálném čase (ano, těch sedm sérií dá dohromady opravdu nabytý týden), má také své kořeny ve Smrtonosné pasti, jelikož děj žádného z jejích čtyřech dílů nikdy nepřesáhl časové rozpětí zhruba patnácti hodin, což celkové atmosféře dodává ten pravý spád, který ostatním slavným akčňákům zoufale schází.

Přestože na rozdíl od Johna nemá Jack naprosto žádný smysl pro humor a jakožto lídr kalifornské protiteroristické jednotky (ať už oficiální nebo samozvaný) si nemůže dovolit umět si na počítači jenom přečíst e-maily, jeho charakter je v tom hláškujícím pytli sarkazmu zakořeněn proklatě hluboko, a McClaneův odkaz, i kdyby se on sám už na žádné pokračování nezmohl, v něm bude žít dál.

(A ještě jednou Nebezpečná rychlost; na tohle jsem prostě nemohl neupozornit.)

Zdroj: ABC

Diskuze /0

Zatím žádné komentáře… Buď první!

Ale k tomu se musíš registrovat nebo se !

Filmová série

Die Hard Quadrilogy

Reklama

Neoblíbenější postavy

Extra