Batman

Recenze: Temný rytíř povstal

Thomas

Třetí a poslední díl nové Batmanovské trilogie je tu. Opět v režii Christophera Nolana, opět s novou výzvou a tentokrát nově s absolutně mimořádným diváckým očekáváním. Lze vůbec překonat metu, kterou před čtyřmi roky nastavil Temný rytíř?

Nejdřív ty dobré zprávy. Ve třetím dílu Nolanovy trilogie je všechno, co může fanoušek Batmana očekávat. Děj logicky navazuje tam, kde předchozí díl skončil. Do nových konfliktů zasahují postavy s očekávaným vývojem, kde ani skryté identity některých z nich nezaplní film nějakým zmatkem. Všechny linie jsou poté v závěru spravedlivě a bez otazníku vyřešeny, nebojte se žádných frustrací či otazníků. Tohle není další Prométheus. Temný rytíř povstal v tomto směru splnil všechno to, co slíbil.

A plní to tedy s maximálním zaujetím. Temný rytíř povstal je zatím nejodvážnějším comicsovým filmem co se týče posazení hlavního hrdiny na úplné dno. Bruce Wayne nejenže se neholí, ale prakticky celý film prokulhá, proleží a nebo dostává na hubu. To není odložený kostým na pár dnů či jedna alibistická výprava do kanadských jezer, těch osm let, co se Bruce Wayne podle scénáře mezi dvojkou a trojkou skrýval v ústraní, je vidět a cítit na každé vrásce.

Hlavním tématem jedničky byl strach, dvojky potom chaos, u trojky je hlavním tématem bolest a bolet to bude nejen Batmana, ale i diváky. Christopher Nolan si nebere servítky a zasypává Batmana (a Bruce Waynea) jednou pohromou za druhou. I z toho důvodu nebude Temný rytíř povstal možná tak populární jako jeho předchůdci, protože přeci jen pohled na Batmana, kterému hlavní padouch Bane láme páteř, to už není jen sice temnější, ale stále vlastně bezstarostný biják. To už je tak blízko depresi, jak si jen znalý čtenář Návratu temného rytíře nebo Knightfall, dvou tématicky nejbližších Batmanovských příběhů, může představit.

Bude moc zajímavé sledovanost, jak si Temný rytíř povstal povede komerčně. Kinům aktuálně vládne comicsová jednoduchost a bezstarostnost marvelovských Avengers, má proti nim šanci vážný, osudový styl Temného rytíře? Avengers navíc díky propojení se svými ostatními filmy jsou prakticky nekonečnou reklamou na sebe sama, co na to Temný rytíř povstal bez cílené virální reklamy, jakou měla dvojka Batmana? A co si budeme povídat – měla by dvojka Batmana takový úspěch, kdyby nad ní nevisela tragická smrt Heatha Ledgera?

A když už jsme u těch padouchů. Hodně diskuzí bude okolo hlavního Banea. Po skvělém Jokerovi je tu do jisté míry mnohem méně charismatický Bane. Jenže zdání klame. Joker byl anarchistický magor bez minulosti, zahleděný do vlastní teatrálnosti. Bane je mnohem klidnější, vyrovnanější a ve výsledku pro Batmana logicky mnohem nebezpečnější. Neposuzujme padoucha podle jeho vzhledu, ale podle jeho činů. Když se Joker během dnes už legendární scény vysmívá Batmanovi, je to bezpochyby zážitek sledovat do sebe soupeřící postavy. Ale když se Bane poprvé oficiálně ujme vlády nad Gothamem a svým projevem vrací vládu lidem – tady cítíme mnohem víc než jen psychologické tanečky, to je skutečný terorista ve své největší hrůze.

Všimněte si jak se tato změna nálady projevila v hudbě. Soundtrack Hanse Zimmera se tentokrát obešel bez jeho melodického parťáka Jamese Newtona Howarda a nabízí i méně nové hudby než v předchozím dílu. Častokrát to jsou jen variace na dobře známé tóny, ovšem v mnohem syrovější, dunivější podobě. Podobně jako je nálada filmu nebo styl padoucha – jednoduchá, rytmická záležitost. Ve filmu, ale i na samostatný poslech, bude první poslech náročnější, ovšem pak přijde druhý, třetí poslech a vy už tu hudbu z hlavy nedostanete. Stejně jako film.

A pak je tam i několik zbytečných věcí navíc. Příliš nudných a nepodstatných scén nabízí film ve své první hodině – a to následují prakticky ještě další hodiny dvě. Vedle hlavní dějové linie o pádu a zmrtvýchvstání hlavního hrdiny tu máme ještě alegorii na současnou ekonomickou krizi nebo zápletku o ekologicky čisté energii. A hodně si užijeme i věci, kterým se nový Batman zatím úspěšné vyhýbal – američtí prezidenti, armádní zásahy, tklivé hymny zpívané malými chlapci – to všechno jsou až moc laciné ulitby hollywodskému střednímu proudu. Je ovšem nutné zdůraznit, že Temný rytíř povstal má rozhodně daleko k opulentním a překombinovaným trojkám typu Spider-Man 3 nebo X-Men 3, kde režiséři a producenti ztratili poslední zbytky příčetnosti a narvali do filmu všechno co půjde, v domnění, že jim to projde. Na to je naštěstí Christopher Nolan moc chytrý a do podobných věcí se natlačit nenechal. Zůstal věrný svému stylu inteligentního a přitom široce přístupného filmu, možná – stejně jako Bruce Wayne v průběhu filmu – jen občas podlehl iluzi o vlastní bezchybnosti.

Jenže nezapomínejme, že tuto auru jsme mu po sérii skvělých snímků nasadili my diváci a s každým dalším dílem chceme víc a víc. V případě třetího Batmana je to ale moc těžké, protože prostě už dvojka byl maximální nářez a nikdo nedokáže překročit svůj vlastní stín, aniž by podepsal smlouvu s ďáblem. Mějme proto na paměti, co všechno za ty tři filmy pro nás Christopher Nolan udělal a jak moc změnil celý batmanovský svět poté, co ho v roce 1997 pohřbil Joel Schumacher. Za to mu patří maximální dík a ani pár kaněk v posledním dílu to nezmění.

Temný rytíř povstal je film, který musíte vidět. Pravděpodobně nebudete nadšeni z každé jeho minuty, pořád jich tu ale je dost, ze kterých si sednete na zadek. A poslední tři minuty filmu, které jsou opravdu míněné jako plánované zakončení trilogie, budou už navždy esencí všech tří Nolanových filmů – je to splněný sen všech věrných fandů comicsu i velká emocionální chvíle pro všechny ostatní.

Hurley

Temný rytíř povstal je dozajista tím nejočekávanějším filmem letošního léta. Přitom ale hned jeho úvodní třetina dokáže i v těch nejzarytějších fanoušcích vyvolat jisté obavy: představuje se tu přehršel nových postav, nový nevýrazný zlosyn, co má místy hlas jako Darth Vader po kastraci (ve Warner Bros. se tak báli, že nebude Baneovi rozumět, až to s těmi vyhlazovacími postsynchrony trochu přepískli) a motivace hlavního hrdiny, který se po delší přestávce opět začne prohánět ulicemi Gothamu v netopýří masce, tak nějak moc nedávají smysl. Rozpačitý úvod nového Batmana prostě dost připomíná ten z Temného rytíře (skutečně poutavě se Nolanovi výsledně podařilo rozehrát opravdu jen Batman začíná), takže u nejočekávanějšího filmu léta najednou hrozí, že divácká očekávání začnou v jeho první třetině značně upadat. Proč ale padáme? No přece, abychom mohli zase povstat.

A třetí filmový Batman Christophera Nolana rozhodně nepovstává nijak pozvolna, ale praští nás přes obličej skoro během lusknutí prstu. Po rozpačitém úvodu se tak režisérovi už napotřetí daří ve světě Batmana představit něco, co jsme zatím opravdu ještě neviděli. A to nejen v rámci komiksových filmů, ale i tak nějak obecně. Je zároveň i rozhodně velkým překvapením, že na to, jak je Temný rytíř povstal epický až megalomanský, Nolan se v něm neztrácí a naopak dokazuje, na jak řemeslně zručného režiséra se od dob sedm let starého Batman začíná dokázal vypracovat.

Po odhalení svého destruktivního plánu se z Banea najednou stává zajímavý a pro Nolanův svět opravdu zase zcela jedinečný superpadouch (sic fistule mu zůstává), jednotlivé akční scény jsou pěkně blockbustersky poutavé a zároveň dokonale přehledné a celý příběh se napříč filmem krásně vyhýbá zbytečné překombinovanosti. Konkrétně toho Temný rytíř povstal ve své druhé polovině dosahuje pravidelným těkáním mezi vícero dějišti, které nám tak umožňují si postupně od každého z nich hezky vydechnout. To například v Temném rytíři chybělo opravdu jako sůl.

Přes onen větší počet menších příběhových linií se však na druhou stranu opět dostáváme k oné problematice vícero postav. Právě skrze ně totiž Temný rytíř povstal konečně definitivně dokazuje, že z celé Nolanovy trilogie je skutečně „o Batmanovi“ pouze jednička. V Temném rytíři Batman ustupuje do pozadí na úkor dua Joker – Harvey Dent, ve trojce zase na čas jeho nepřítomnosti hraje před kamerou prim asi půl tuctu dalších postav – ať už těch profláknutých či zcela nových.

Samozřejmě bych tu mohl napsat, jak jsou všechny z nich výborně napsané a zahrané – a někdo to určitě taky napíše (nuž, alespoň Anne Hathaway a Josepha Gordon-Levitta opravdu pochválit musím), spíše mě ale trápí to, jak velké sousto si s nimi Nolan ukousl, když se chtěl zároveň věnovat jim a zároveň nějak dovyprávět i příběh Batmana a více se ponořit do jeho vnitřního „povstání“ a snahy o vykoupení.

Možná proto je tak zvláštní samotný závěr filmu, který rozřešení některých dějových linek až moc ochuzuje nebo patetizuje, jiné vyzdvihuje naopak až do takových detailů, které měly radši zůstat předmětem jen naší domýšlivosti, a jednu velmi, velmi důležitou postavu nechává až k pláči nevyužitou (a to bohužel nejen v závěru filmu). Temný rytíř povstal se tak pro mě osobně stal filmem, který nemohu přestat kritizovat, ale který zároveň ani nemohu přestat bezmezně obdivovat, což byl konec konců příklad i Temného rytíře. V Temný rytíř povstal toho skřípe možná trochu víc, zároveň je to ale i film, který za sebou umí nechat mnohem hlubší emocionální zářez, jenž ve vás ještě dlouho po skončení závěrečných titulků bude rozbublávat pocity a dojmy, které jste u Nolanova Batmana ještě nikdy nezažili. A zdaleka nejen u něj.

Je Temný rytíř povstal nejlepším dílem z Nolanovy trilogie, tím nejhorším a nebo zůstává někde uprostřed? To vám upřímně nepovím. Povím vám jen to, že každý z těch tří filmů je docela jiný a jedinečný, což z nich dohromady dělá jednu z nejzajímavějších trilogií v historii kinematografie.