Hra o trůny(Game of Thrones)

Historie Západozemí (8): Blackfyrovy rebelie (první část)

První Blackfyrova rebelie

Sémě rebelie bylo zaseto už před lety, ale potřebovalo čas, aby vzklíčilo. Nešlo však o žádnou poslední kapku, žádné příkoří, které by Daemona Blackfyra přimělo vyhlásit válku svému polovičnímu bratrovi Daeronovi II. Ve skutečnosti totiž válka propukla, protože sémě dopadlo na úrodnou půdu činů Aegona IV. stále otravujících říši.

Aegon nenáviděl Dorny a lordi a rody bojující s nimi celá staletí toužili vytáhnout zbraně znovu a mít zase nepřítele jako za jeho časů. Mnoho skvělých válečníků bylo zděšeno říší bez války a nechtělo mírumilovného, učeného krále a dvůr zaplněný vzdělanými muži, septony, Dorny a ženami. A naopak se podívali na Aegonova bastarda Daemona a viděli Válečníka samotného.

Získal tak přímo pod královským nosem mnoho následovníků, kterým učarovaly jeho bojové schopnosti a držení Blackfyra, meče, jenž v mnohých očích symbolizoval celou monarchii. Začalo se mu říkat Král, který třímá meč, a mnoho z lordů z dalších částí říše než jen hranice Dorne, jimž se nelíbil dornský vliv, se též nechalo ovládnout Daemonovým charismatem a lhostejností vůči učení a náboženství.

Daeron II. si samozřejmě uvědomoval rostoucí nebezpečí tolika hlasů provolávajících Daemonovo jméno. Vyměnil proto svého pobočníka, jenž pro uklidnění situace neudělal nic, za loajálnějšího člověka a poslal Královskou gardu, aby jeho polovičního bratra zatkla dřív, než se dostane k činům. Ale Daemon za pomoci Quentyna Balla, v té době zbrojmistra Rudé bašty, unikl a bylo okamžitě jasné, že mírovou cestou konflikt vyřešit nepůjde.

Daemon proto shromáždil s pomocí dalšího urozeného Aegonova bastarda Hořkoocele značnou armádu a strana royalistů se okamžitě vyslovila proti Blackfyrům. I třetí urozený bastard Krvevran, mistr našeptávačů, o němž se říkalo, že vládne království pomocí špehů a kouzel a populárním rčením bylo „Kolik očí má lord Krvevran? Tisíc a jedno“ (dokonce o něm vznikla píseň Tisíc oči a jedno), sestavil vlastní jednotku lučištníků známou jako Havraní zuby a byl připraven kdykoli proti polovičnímu bratru zasáhnout.

Podobně na tom ale byla v podstatě celá říše. Velmi rychle se rozhořela další krutá občanská válka v Západních krajinách, Údolí, Rovině a Říčních krajinách, jak zuřivě bojovali podporovatelé Černého draka s těmi, kdo stáli za královským Červeným. A pak existovaly i rody podporující obě strany, naopak zrazující či odmítající podílet se na vojenské pomoci a nějakého zlodějíčka Quickfingera dokonce chytili s ukradenými dračími vejci, jež chtěl předat Blackfyrům.

A armáda Černého draka si nebrala servítky, ať se setkala s kýmkoli. Kulový blesk Ball napadl Západní krajiny, zavraždil u bran Lannisportu lorda Lefforda, porazil lorda Lannistera, a u brodu přes Klikatici zabil všechny syny lady Penrose s výjimkou nejmladšího, jehož ušetřil jako projev vlídnosti.

V tomto krvavém postupu pak pokračoval se svými druhy Černého draka až k bitvě na Rudé trávě, rozhodující bitvě na bezejmenném poli, které se zbarvilo krví a vysloužilo si jméno, při jehož vyslovení se po mnoho dalších let třásli i silní vojevůdci.

Střetly se tam hlavní armády obou stran a zároveň jejich nejslavnější bojovníci. Hořkoocel velel pravému křídlu Daemonovy armády a Daemon bojoval v samém středu. Levému křídlu royalistů zase velel princ Maekar a jen lord Leo Tyrell, jeden z Daeronových nejmocnějších podporovatelů, nestihl dorazit včas.

Bitva byla neuvěřitelně krvavá. Podle sera Eustáce Osgreyho, jenž stál na straně rebelů, Daemon nejen vypadal, ale bojoval jako Válečník sám. Byl ten den nezastavitelný. Rozsekal na kusy lorda Arryna a jeho jednotku, zabil Wyla Waynwooda a rytíře z Devítihvězd, až se probojoval k seru Corbrayovi z Královské gardy.

Spolu svedli slavný duel dvou skvělých válečníků a dvou valyrijských mečů, Blackfyra a Lady Forlorn, při němž se Daemonovi podařilo oponenta posekat do krve a oslepit teprve po celé hodině. Místo toho, aby využil příležitosti a vrhl se hned na muže prince Maekara, ale zastavil a ujistil se, že jeho protivník po porážce nedojde žádné další újmy. Bránil ho před ostatními toužícími po krvi Červeného draka a nařídil jednomu ze svých rytířů dopravit ho za bojovou linii k mistrům.

Jenže toto zdržení se ukázalo jako fatální. Jedna hodina stačila k tomu, aby nedalekého pahorku dosáhl lord Krvevran s Havraními zuby, zabral na něm pozice a povážlivě přesunul závaží na miskách vah.

Zasypal Daemonovu stranu šípy a pak důkladně pátral po všech náznacích zástav Černého draka, pomocí nichž narazil na nejstarší Blackfyrovy dědice. Staršího Aegona zastřelil, a protože věděl, že Daemon nikdy syny neopustí uprostřed bitvy a raději je bude bránit do poslední kapky krve, počkal si na vhodnou příležitost a prošpikoval ho údajně z celých 270 metrů sedmi šípy. A když padl mrtvý k zemi, mladší Aemon zvedl meč Blackfyre, ale Krvevran vystřelil i po něm.

Rebelové se, jakmile viděli, že jejich vůdci zemřeli, dali na útěk. Pouze Hořkoocel se pokusil udělat pořádek a posbíral zbytky mužů, aby se znovu obrátili proti nepříteli. Osobně pak vybojoval velký souboj s Krvevranem, při němž ho připravil o oko, a podařilo se mu úplně zdecimovat Havraní zuby. Nedlouho po Daemonově smrti však udeřil princ Baelor Kopílam a spolu s armádou bouřlivých lordů a Dornů zasadil rebelům rozhodující úder, pod nímž se otřásly všechny zbývající linie a bitva skončila.

Poslední rebely pak mezi sebou podle plánu sevřeli Baelor a Maekar, Baelorův bratr, a pobili je, což svědci zhodnotili jako skvělou taktiku a dokonce o ní napsali píseň Kladivo a kovadlina. Hořkoocel tak tak stačil uchvátit rodinný meč a utéct na pobřeží, kde se nalodil na loď do Tyroše, a výsledek bitvy i rebelie, jak čas ukázal teprve první, byl jasný.

Mnozí zkušení válečníci se domnívají, že Rudá tráva mohla mít horší následky, pokud by se Daemon nezastavil, aby ušlechtile ušetřil sera Corbraye, a úplně opačný vývoj, kdyby se s ním neutkal vůbec. Údajně by pak byl schopen prorazit Maekarovo levé křídlo, nedat čas Krvevranovi a Baelorovi, aby se přidali k bitvě, a pak by s otevřeným přístupem ke Královu přístavišti neměl moc dalších překážek.

Daemon se však unést nechal a na poli proto nakonec leželo více než 10 000 mrtvých mužů, jejichž krev zkrápěla výhonky obilí a trávy, takže se mu začalo říkat Krvavá tráva, Daemon i jeho dva nejstarší dědici byli po smrti a vláda krále Daerona II. zůstala zajištěna. I zbývající Daemonovi synové totiž zmizeli do exilu přes Úzké moře za Hořkoocelí.

Jen ten se podle očekávání s výsledkem nespokojil. V novém útočišti nelenil, rok sloužil u Druhých synů, následně od nich odešel a vytvořil Zlatou společnost, slavnou žoldáckou armádu primárně pro další exilové lordy, aby získal podporu pro Blackfyry. A přestože mají žoldáci obvykle pověst nespolehlivých bojovníků, Zlatá společnost si od začátku zakládala na tom, že nikdy neporušila dohodu, a jako své motto si zvolila odkaz na zakladatele – „Pod zlatem je hořká ocel“.

Krátce po vzniku se pak stala jednou z nejznámějších a nejdisciplino­vanějších žoldáckých armád ve Svobodných městech a rychle si vybudovala pověst vypleněním města Qohor, když odmítlo dodržet smlouvu. Jenže v Západozemí stále zůstávalo dost vysoce postavených Daemonových příznivců, a tak začal okamžitě jednat i Daeron. Krvevran při pobitevním setkání Malé rady prosazoval tvrdé tresty pro všechny rebely, na rozdíl od nového pobočníka, prince Baelora, jenž jim chtěl už od začátku konfliktu udělit milost, a nakonec dostal krále na svou stranu. Daeron proto odebral země, hrady a rukojmí lordům, kteří bojovali pro Blackfyry, a následující léta jeho vlády zůstávala poklidná až do třináctého roku po rebelii.

Dunk a Egg

Král Daeron II. měl se svou ženou Mariah Martell čtyři syny, Baelora, Aeryse, Rhaegela a Maekara, a jak on tak celá říše vkládali největší naděje právě do nejstaršího Baelora Kopílama pojmenovaného na počest krále Baelora I. a přezdívaného Kladivo podle slavné písně o závěru Rudé trávy. Hned po rebelii byl jmenován do úřadu pobočníka svého otce, získal titul Ochránce říše a mnoho lidí v něm vidělo skvělého muže, jenž by se stal dalším skvělým králem.

Byl vzorem kavalírství a rytířství, snadno si dokázal vydobýt respekt a stejně jako jeho otec naslouchal svým poddaným. Žil též v celkem šťastném manželství s Jenou Dondarrion, s níž měl dva syny, Valarra a Mataryse, a stihl už dokonce oženit i staršího Valarra se sladkou, avšak jednodušší Kierou z Tyroše.

Některým, především přívržencům Černého draka, se nelíbilo, že se až příliš vyvedl po dornské matce, a také tvrdili, že by mohl skončit jako jeho předchozí jmenovec, ale bohužel nikdy nedostal šanci dokázat, zda jsou jejich obavy oprávněné nebo ne.

Spolu s Valarrem, Aerysem, Maekarem a jeho syny Aerionem, Daeronem a Aegonem se zúčastnil turnaje na Jasanobrodské lučině, pro Targaryeny i trůn velmi zásadní události, která jen náhodou a nešťastně ovlivnila další léta. Turnaje se totiž snažil zúčastnit i potulný rytíř ser Duncan Vysoký přezdívaný Dunk, ale protože se zapsat směli pouze rytíři a jemu rytířství nikdo nevěřil, pomohl mu nakonec až právě Baelor, jenž znal jeho bývalého pána, sera Arlana z Pennytree. A to byla patrně chyba.

Dunk se během turnaje zakoukal do dornské loutkářky. Ta jeden večer sehrála představení o zabití draka, čehož si všiml Aerion, a spatřil v tom zradu proti Targaryenům, takže zničil její divadlo a zbil ji. A protože Dunk byl vždy trochu více od rány než od přemýšlení, napadl prince a skončil před soudem vedeným Baelorem a lordem Tyrellem.

Baelor se zrovna nehrnul k odsouzení rytíře, jenž v podstatě jen umravňoval arogantního floutka. Ovšem na druhou stranu, onen floutek byl člen královské rodiny, Dunk mu dokonce vyrazil zub, a tak měl přijít o ruku, která udeřila, možná nohu, která kopla, a nedala se najít uspokojivá cesta ven. Navrhl mu proto, aby využil svých schopností a vyžádal si rozsouzení soubojem.

Dunk v tom spatřil svou jedinou šanci, jenže pyšný Aerion trval rovnou na soudu Sedmi, který se neodehrál od doby Maegora I. A Dunk se už už mohl počítat mezi mrtvé, protože kde by sehnal šest dalších bojovníků pro bezvýznamného otrhance jako on.

Během cesty na turnaj se mu však do služby vnutil malý chlapec unešený svérázností mohutného rytíře, a ukázalo se, že jím není nikdo jiný než Maekarův nejmladší syn Aegon. Utekl totiž bratrovi Daeronovi, jemuž měl původně dělat panoše, když se opil v hostinci, a rozhodl se užít si trochu dobrodružství. S vyholenou hlavou a přezdívkou Egg předstíral, že je obyčejným venkovanem, takže si vydobyl Dunkovu důvěru.

Pro svého oblíbeného rytíře potom snadno sehnal pět mužů, a protože Baelor v Dunka věřil, rozhodl se, že on bude sedmým bojovníkem, i když byl žalobcem jeho vlastní synovec. Maekar i další lordi proti tomu zkoušeli protestovat, ale Baelor pouze prohlásil, že Dunk ochraňoval slabé, jako má každý správný rytíř, a je třeba nechat bohy rozhodnout, zda udělal správně.

Díky svým zkušenostem potom docela dobře připravil Dunkovy šampiony. Radil jim, aby použili dlouhé turnajové dřevce proti krátkým válečným jejich oponentů a věděl, že mezi protivníky budou tři rytíři Královské gardy, kteří mu nesmí ublížit.

Nepočítal ale s ošklivou náhodou. Jeho vlastní bratr Maekar, jenž bojoval za Aeriona, ho omylem udeřil do hlavy tak silně, že mu odštípl kus lebky. Baelor zkolaboval přímo během oslavy Dunkova vítězství a během několika vteřin zemřel v rytířově náručí. Byl pak zpopelněn v Jasanobrodu, a i když dal Maekar Dunkovi jasně najevo, že je to jeho vina, navždy ho smrt bratra pronásledovala a možná i proto dovolil Eggovi, aby v Dunkových službách zůstal.

Velká jarní nemoc

A ani zbytek Daeronovy vlády už se nenesl ve šťastných okolnostech. Ještě téhož roku propukla epidemie zvaná Velká jarní nemoc, patrně blíže nespecifikovaný druh moru. Zabila desetitisíce obyvatel po většině Sedmi království a nejvíce zasáhla velká města.

V Lannisportu, kde se nakazil tehdejší lord Lannister, byla situace zlá, ve Starém městě horší a nejhorší v Králově přístavišti, kde jí podlehli čtyři z deseti obyvatel bez ohledu na stav. I silný muž se mohl probudit naprosto zdravý a večer zemřít. Pouze Dorne a Údolí Arryn uzavřely přístupové cesty a nákaze se vyhnuly, takže v bezpečí zůstal i nejmladší Targaryen Aegon, jenž byl s Dunkem mimo dosah nemoci. Zbytek jeho rodiny ale takové štěstí neměl.

Brzy onemocněl sám král Daeron II. a i jeho přímí dědici, Baelorovi synové Valarr a Matarys. Stejně tak bez možnosti léčit se zmizeli ze světa Nejvyšší septon, třetina Nejoddanějších, téměř všechny Tiché sestry v hlavním městě a nejspíš i Daeronův nový pobočník. Polovina města se začala modlit k Cizinci, ale vzhledem k otřesným podmínkám, kdy se mrtví hromadili na ulicích, nemoc neustupovala.

Na trůn se tak dostal Daeronův druhý syn Aerys, korunovaný jako Aerys I., a jako pobočníka si zvolil Krvevrana. Teprve ten dokázal se situací trochu hnout, protože nařídil pyromancerům spálit mrtvoly v Dračím doupěti. Celou noc se pak městem šířilo tmavě zelené světlo divokého ohně a nemoc se trošku zpomalila. Úplně však zmizela až následujícího roku a účty po sobě zanechala strašlivé. V zasažených královstvích nebyla rodina, jež by o někoho vinou nemoci nepřišla, a ze všech koutů se dlouho ozývaly seznamy těch, co „zemřeli na jaře“.

Blackfyrova rebelie, která neproběhla

Nový král Aerys I. tedy vůbec nezačal úřadovat v příznivé době. Byl hodně hubený a shrbený, od mládí miloval knihy, preferoval je dokonce i před vládnutím, a říkalo se o něm, že si dříve do postele přinese knihu než svou ženu Aelinor Penrose. A takto se musel vypořádávat s epidemií, suchem a válkou.

Nelze se proto divit, že skutečným vládcem se v těch časech stal jeho strýc Krvevran, jenž rád nechával krále zahrabaného ve studiu a pomocí svých „tisíce očí a jednoho“ spravoval říši sám. Stal se tak docela obávaným mužem, jenž tajemnou auru kolem sebe ještě podporoval tím, že pouze zřídka zakrýval prázdný důlek po oku páskou. Raději ukazoval jizvy celému světu, aby připomínal, jak potlačil rebelii, a překrýval je pouze dlouhými bílými vlasy sčesanými do tváře.

I tak měl ale co dělat. Velkou jarní nemoc následovalo velké sucho. Likvidovalo úrodu, nechávalo lid hladovět, přimělo mnoho poddaných opustit domovy a hledat místo, kde ještě trochu prší. Krvevran se pokusil přikázat všem, aby se vrátili domů, ale jen málo lidí poslechlo. Mnozí raději začali loupit, takže se zvedly ceny, zmenšoval se obchod a cesty byly mnohem méně bezpečné.

Navíc se dobře vědělo, že je král slabý intelektuál, takže se příležitosti chopil i Dagon Greyjoy. Protože trůn věnoval pozornost hlavně exulantům za Úzkým mořem, začal bez obav útočit na Krásný ostrov, Stromovinu, vesnice v Rovině a Sever. Lord Beron Stark tak narychlo svolal vazaly a utkal se s železnými u Kamenitého pobřeží, zatímco Lannisterové budovali lodě, aby mohli udeřit rovnou na Železných ostrovech.

Krvevran jim nakonec poskytl dostatek sil, takže Dagon draka porazit nedokázal, ale sám byl pak podezřívaný ze zaujatosti, když „na jaře“ zemřel lord Kamenného plotu a odvěcí rivalové Blackwoodů Brackeni očekávali, že na ně přejde vlastnictví. Zbývající Blackwoodi ale nehodlali vidět brutálního lorda Brackena u moci, takže hrozila další válka a říční lordi v čele se septonem Seftonem věřili, že Krvevran jako poloviční Blackwood odmítá poslouchat stížnosti Brackenů, nebude spravedlivý a neudělá nic nebo bude stranit Blackwoodům.

A nejhorší hrozba se vztyčila právě na ostře sledovaném východě, kde se znovu přihlásil o slovo i dlouho neviděný rod Blackfyrů. Většina původních podporovatelů Černého draka sice musela nechat své děti jako rukojmí po první rebelii, jenže během Velké jarní nemoci většina z nich pomřela, takže jim nic nebránilo začít znovu plánovat.

Blackfyrovým přívržencům se podařilo propašovat přes Úzké moře Daemona II. nebo též Mladšího, třetího syna Černého draka, jako potulného rytíře sera Johna Šumaře. Aby nebyl k poznání, obarvil si vlasy na černo, ale jinak byl nezpochybnitelným „Targaryenem“. Miloval hudbu a krásné věci, sám byl pohledný a dokonce dokázal předvídat ve snech. Předpověděl smrt svých starších bratrů, jmenování Dunka do Královské gardy a též metaforické vylíhnutí draka v Bělostěnách.

Byl však i trochu lehkomyslný a tak statečný a sebejistý, až hloupý. Což ovšem jeho pomocníkům docela hrálo do karet, protože jak někteří z nich sami přiznali, mnoho lordů preferuje statečného a hloupého krále. A protože to Daemon splňoval a ještě vypadal elegantně na koni, tak poté, co slyšeli o jeho snu o drakovi v Bělostěnách, vyhledali ho a přesvědčili, aby odplul pokusit se uchvátit trůn.

Jako záminku pro setkání a rozpoutání druhé rebelie si vybrali turnaj, který pořádal lord Butterwell z Bělostěn ku příležitosti své svatby s dcerou lorda Freye, a kde bylo hlavní cenou dračí vejce. Jediný, koho pro svůj plán nezískali, byl Hořkoocel. Ten neměl příliš důvěry v Daemonovy sny a možná nechtěl akceptovat jeho homosexuální orientaci, takže neposkytl ani svou pomoc ani meč Blackfyre.

Vyrazili proto sami jako skupina rytířů účastnící se turnaje a těsně před Bělostěnami náhodou narazili na Duncana Vysokého a Egga, jenž stále vystupoval jako pouhý neznámý panoš, a přidali se k nim. Už i venkovskému rytíři byl ale John značně podezřelý. Během svatební hostiny seděl na čestném místě, velmi neobvyklém pro potulného rytíře, neprojevil žádný zájem v oblíbeném obřadu uvedení na lože a místo toho vyprávěl Dunkovi o svých podivných snech.

Snažil se ho totiž příslibem prestižního bílého pláště získat na svou stranu, ale Dunk mu moc nevěřil a později během turnaje navíc zjistil, že jeden z jeho společníků podplácel Johnovy oponenty, aby prohrávali. A když pak ser Glendon Květina odmítl úplatek, byl falešně obviněn z loupeže dračího vejce, zatčen a mučen, začalo být bez nejmenších pochyb jasné, že něco na Johnovi rozhodně nevoní.

A do toho se projevila i Daemonova povaha. Zjistil, že kvůli jeho vítězství a snaze získat vejce ubližují nevinnému, odhalil svou skutečnou identitu, přesvědčený, že je obklopen podporovateli, a dal obviněnému šanci bránit se v rozsouzení soubojem. To se Glendonovi povedlo, shodil Daemona z koně do blátivé kaluže i přesto, že byl oslabený mučením, a Daemonovi se od té doby přezdívalo Hnědý drak.

Svého cíle se pak ještě rebelové pokusili dosáhnout únosem Egga, protože nakonec pochopili, s kým mají tu čest, ale už jim to nebylo příliš platné. Zbrojmistr a skupina trpasličích herců placených za informace okamžitě poslali zprávu Krvevranovi a ten vyrazil do Bělostěn s 300 Havraními zuby, 500 rytíři včetně tří rytířů Královské gardy a 5 000 pěšáky.

Daemon II., přesvědčený, že je nemůžou vyděsit, protože jejich nárok je právoplatný a snaha správná, se proti takové síle pokusil shromáždit turnajové hosty, ale dočkal se jen vlažné podpory. Nikdo neměl zájem bojovat za tak slabého bojovníka a Hnědého draka. Jeden z panošů mu dokonce bez obalu odvětil: „Hele, ty mladej s housličkama, ser na to. Já to radši chci přežít,“ a tak alespoň vyzval na souboj Krvevrana.

Pobočník krále však rozhodně nebyl hloupý a Daemona raději zatkl, čímž celou druhou rebelii zlikvidoval (i když malý Aegon uraženě tvrdil, že on a Dunk měli i bez něj situaci pevně v rukách). Jediná krev, která v ní byla prolita, patřila muži jednoho z lordů, jenž se chvástal, že byl jedním z Krvevranových očí, a jiný ho, když už to nemohl poslouchat, podřízl.

Následně Daemona místo popravy drželi v zajetí, protože za této situace nemohl Hořkoocel korunovat jeho bratra a dědice Haegona, a druhý uchazeč zemřel po několika letech jako rukojmí v Rudé baště. Jak i sám Krvevran prohlásil, Daemonův sen se nakonec vyplnil. Mnoho Targaryenů snilo o věcech, co se mají stát, takže by neměli být překvapeni, když stejný dar získají čas od času i Blackfyrové. Akorát když Daemon snil o zrození draka v Bělostěnách, popletl si barvy, protože místo vlastní slávy jen odhalil identitu Egga.

Třetí Blackfyrova rebelie

Vláda krále nekrále Aeryse I. tak díky včasnému zásahu Krvevrana a jeho síti informátorů pokračovala a pokračovalo i úsilí jeho manželky Aelinor zplodit dítě. Každý den se modlila ve Velkém Baelorově septu, aby jí Matka požehnala, jenže stále zůstávala pannou. Místo toho dal Aerysův nezájem o zajištění potomstva a následníka trůnu všem najevo, že dědici budou jeho sourozenci.

Ani mezi nimi ale nebyla situace stabilní. Princ Rhaegel, bláznivý muž, jenž tančíval nahý po Rudé baště, se chvíli po druhé rebelii udusil mihulovým koláčem. Nástupnictví po něm přešlo na jeho syna Aelora, jenže ten zmizel kvůli nešťastné náhodě způsobené jeho sestrou a ženou Aelorou, která se pak zabila, když ji na maškarním bále napadli jacísi muži s přezdívkami Krysa, Sokol a Prase. A jako by problémů s hledáním nástupce nebylo dost, rozpoutala se třetí rebelie, v níž se Blackfyrové pokusili získat železný trůn pro sebe.

Po smrti Hnědého draka Daemona II. mohl Hořkoocel konečně korunovat nového krále z linie Černého draka, Haegona I. Blackfyra. Ten, stejně jako ostatní jeho bratři, utekl do Tyroše, kde přihlížel plánování neúspěšné druhé rebelie, a zároveň se oženil a měl minimálně dva syny. Nechal se však přesvědčit, aby zopakoval činy Daemona I. a II., odplul přes Úzké moře do Západozemí a svedl další bitvu s královskými silami.

Aerys I. se k náhlé hrozbě zachoval stejně jako k vládě, tedy se jí neúčastnil, ale ani tak si Haegon nevedl o moc lépe než jeho předchůdci. Velení při zásahu proti rebelům se totiž ujali princ Maekar a jeho dva synové, princové Aerion a Aegon. Ukázalo se, že Maekar je skvělý vojevůdce, a Aegon projevil nečekanou statečnost, takže nešlo o moc vleklý konflikt.

Než byla bitva u konce, stihl ještě Krvevran s Hořkoocelí svést druhý památný souboj, ale nakonec se Haegon vzdal, načež byl hanebně zabit, jakmile odevzdal svůj meč. Hořkoocel pak skončil jako zajatec a vojáci Červeného draka ho dotáhli v řetězech do Rudé bašty, kde Aerion a Krvevran důsledně trvali na popravě.

Jenže Hořkoocel alespoň na oko uznal jako krále Aeryse I. a ten mu milostivě a pošetile nabídl možnost odcestovat na Zeď. Hořkoocel přirozeně přijal, spolu s dalšími vězni se nalodil a měl odplout do Východní hlídky u moře. U dvora ale stále zůstávalo dost přátel rodu Blackfyrů, kteří rádi poskytli informace do zámoří, a někdy během cesty byla loď přepadena Zlatou společností. Hořkoocel se tak dostal zpátky do Tyroše, kde okamžitě korunoval Haegonova syna Daemonem III.

Foto: Talpress, Argo