Hra o trůny(Game of Thrones)

Historie Západozemí (1): Dobývání Západozemí

Mistři zarytě tvrdí, že před dobýváním do Západozemí nevkročila targaryenská noha, ale na tom je stejně pravdy, jako na prohlášení, že Aerys II. byl moudrý a uvážlivý král. Targaryeni, především Aegon, už dříve podnikali do Západozemí různé cesty, nejčastěji průzkumné, a potají mapovali kontinent. Ale teprve po celém století od přistání na Dračím kameni se odhodlali získat jeho území pro sebe.

Aegon nechal na základě svých poznatků zhotovit jedinečný stůl fungující jako detailní mapa Západozemí, jenž je dosud k nalezení v Komnatě malovaného stolu v Dračím kameni, a u něj rozplánoval svůj postup. Následně shromáždil 1 600 mužů a společně se svými sestrami a manželkami zároveň, Rhaenys a Visenyou, přistál v ústí Černovodného proudu, kde tak začala tříletá dobyvačná válka.

Prvním testem v ní byla krátká bitva proti rodům Darklynů z Šerodolu a Mootonů z Panenského jezírka. Když totiž Aegon přistál, nechal u pobřeží zbudovat pevnost Aegonfort a po slabém odporu, jehož se vůči drakům odvážili, si podmanil rody a území Stokeworthů a Rosbyů. Darklynové a Mootonové se však podřídit odmítli, sebrali 3 000 vojáků a pochodovali proti nepřátelům, až se setkali s muži Oryse Baratheona a tváří v tvář i Aegonem na jeho draku Balerionovi.

Následující bitva nemohla dopadnout jinak než smrtí lorda Darklyna i Mootona a pokleknutím zbytku jejich rodů. Visenya pak zabrala majetek Šerodolu, tehdy největšího přístavu na západozemském pobřeží Úzkého moře, což znamenalo značnou posilu pro Targaryeny, korunovala Aegona korunou z valyrijské oceli a Rhaenys ho prohlásila Aegonem I., králem Západozemí a Štítem jeho lidí, čímž se z nich dvou zároveň staly královny.

Není ovšem pravda, že se ihned rozpoutaly boje a že se všichni šlechtici Západozemí proti Targaryenům okamžitě postavili. Například Argilak Durrandon se už dlouho obával rostoucí síly Hoareů, králů Ostrovů a řek, a navrhl Aegonovi, jehož znal z bojů ve Svárlivých zemích, spojenectví, aby si zajistil bezpečnou linii mezi svým územím a Harrenem Černým. A nabídl na oplátku ruku své dcery Argelly a země jako její věno (ačkoli většina z nich ležela právě pod Harrenovou nadvládou).

Už ženatý Aegon ale odměnu odmítl a místo sebe nabídl Oryse. Jenže Argilak, přesně podle svého přízviska Arogantní, to vzal jako smrtelnou urážku. Poslům, kteří ji přednesli, usekl ruce a poslal je zpátky se zprávou „Tohle jsou jediné ruce, které získáš“.

A i když plánoval sjednocení a jedinou vládu, teprve to přinutilo Aegona k jasné akci. Svolal staré i nové vazaly a poslal do ostatních království havrany s oznámením, že v Západozemí bude jen jeden král, ti, kdož před ním pokleknou, si udrží země a tituly, a ti, kdo odmítnou, budou zničeni.

V odpověď pak přišlo několik příkazů k mobilizaci, pár snaživých žádostí a i jedno naprosté pohrdání. Například Sharra Arryn, královna regentka království Hor a údolí, zaslala svou podobiznu a nabídla sňatek a spojenectví, pokud Aegon jmenuje jejího syna Ronnela dědicem. Nebo princezna Meria Martell zase odpověděla, že Dorne se k Aegonovi klidně přidá proti bouřlivým králům, ale nikdy se nevzdá.

Targaryeni v Údolí

Skutečná válka na sebe proto nenechala čekat. Aegon poslal svou flotilu společně s Visenyou a její dračicí Vhagar do Města racků. Narychlo shromážděná flotila Arrynů posílená o tucet braavoských válečných lodí je však v bitvě ve vodách Města racků, největší námořní bitvě celé války, porazila a životem za tento pokus zaplatil i Aegonův admirál. A ničemu nepomohlo ani to, když Visenya na oplátku spálila lodě nepřátel, protože přestože šlo o dobrý taktický tah, strategicky prohrála – město silou Targaryeni nezískali.

Později však měli Arrynové dost vlastních starostí. Vypukla rebelie na souostroví Tři sestry, kde se obyvatelé rozhodli vypovědět spojenectví s Orlím hnízdem a prohlásili lady Marlu Sunderland královnou, přestože v minulosti přísahali věrnost Arrynům výměnou za pomoc se Starky. Tento nejistý stav trval až do chvíle, než Marlu zase sesadili a vzdali se Targaryenům, takže se královna regentka nemohla na draky soustředit.

Získat celé království se ale i tak podařilo teprve při pozdějším, mazanějším pokusu po vypořádání se s odporem většiny ostatních území, když se ho Visenya zhostila znovu, zatímco Rhaenys se snažila dobýt Dorne. Byla pravda, že Orlí hnízdo neměla targaryenská armáda šanci dobýt, a už jen dostat se přes Krvavou bránu by je stálo zbytečně mnoho životů, jimiž si nemohli dovolit plýtvat. Zvlášť, když královna regentka posilovala obranu Města racků, do brány přemístila silné vojsko a ztrojnásobila posádku strážných hradů Kamene, Sněhu a Oblohy.

Visenya se proto rozhodla neriskovat, nasedla na Vhagar, přeletěla hory a přistála na nádvoří Orlího hnízda. A měla štěstí, protože Sharra se ještě nevrátila z Krvavé brány a král Ronnel byl malý chlapec, naprosto unešený ze živého draka. Snadno se „spřátelil“ s Visenyou, a když se jeho matka vrátila v čele tuctu stráží, seděl jí na klíně a prosil, aby se mohl svézt na Vhagar.

Jakékoli výhružky nebo násilí by tedy byly naprosto zbytečné. Sharra si místo vzteklých slov s Visenyou vyměnila zdvořilosti, nechala poslat pro tři koruny – její regentskou, malou korunu jejího syna a sokolí korunu králů, předala je Visenye, přísahala věrnost Targaryenům a stala se lady regentkou s tím, že z Ronnela byl lord Orlího hnízda a obránce Údolí. Hned poté, co se kolem hory Obrovo kopí nakonec proletěl rovnou třikrát.

Dračí oheň v Říčních krajinách

Ještě předtím ale proběhly další bitvy, kterých se Targaryeni účastnili, a jedna z nich se odehrála u jižního břehu jezera Boží oko. Odstartovala dobývání centrálního Západozemí, kam se zatím vydal sám Aegon, aby úspěšně odrazil útok armády Harrena Černého, dosavadního krále Ostrovů a řek, území zahrnujícího jak Železné ostrovy, tak rozsáhlé země kolem řeky Trojzubec.

V odpověď na porážku pak dva Harrenovi synové spolu s železnými lordy překročili jezero za pomoci válečných veslic s tlumenými vesly a dokázali způsobit Targaryenům těžké ztráty. Avšak jakmile se vraceli zpátky, s oběma se vypořádal Balerion.

Harren, jakmile byl informován, reagoval svoláním říčních lordů k obraně Harrenova, nově postavené obří pevnosti, do níž se nastěhoval v den, kdy se Aegon vylodil v Západozemí. Jenže lordi neměli o ochranu krutého krále žádný zájem. Naopak pod vedením Edmyna Tullyho z Řekotočí povstali, jeden po druhém se přidávali k Aegonovým silám a začali Harrenov obléhat. Harren a poslední jeho věrní tak byli brzy značně přečísleni a museli se zabarikádovat ve svém údajně nedobytném hradě.

Aegon ale navzdory svému mottu netoužil všechno získat jen krví a hrozivými oběťmi. Ve většině případů se pokoušel dát protivníkům šanci a nejinak si počínal i s Harrenem. Setkali se proto pod mírovou zástavou u bran Harrenova, kde mu Aegon nabídl správu Železných ostrovů a přežití rodu, pokud se vzdá. Harren mu však nabubřele odvětil, že ho nezajímá armáda za hradbami, protože nemůže strhnout jeho silné zdi, a dokonce se nezalekl ani dračí hrozby, řka, že kámen nehoří. Aegon se proto otočil a odjel s výhružkou, že padne spolu se západem slunce.

Harren se okamžitě začal velmi dobře připravovat. Vyzbrojil všechny muže oštěpy, luky a kušemi a se slibem zemí, bohatství a dcer jeho vazalů komukoli, kdo sestřelí draka, je vyslal na hradby. Jenže Aegon po setmění vyletěl s Balerionem vysoko nad pevnost, na překvapenou posádku se vyřítil z mraků a zaplavil Harrenov plameny. Král, jeho potomci a značná část vojska při následném masivním požáru zemřeli, zásoby a vybavení shořely a kamenné věže popraskaly a začaly se rozpouštět.

Hrstka přeživších železných utekla zpět na Železné ostrovy, zatímco říční lordi snadné vítězství přivítali s povděkem a přísahali Aegonovi věrnost v čele s Edmynem, novým lenním pánem Trojzubce. Zničené meče železných pak byly odvezeny do Aegonfortu, aby se staly součástí železného trůnu, a stejně tak zničený Harrenov samotný připadl Quentonu Qoherysovi, Aegonovu zbrojmistrovi z Dračího kamene, jehož si později vzala jedna z Edmynových dcer.

Poslední bouře a zrod Baratheonů

Zatímco Visenya poprvé zkoušela štěstí v království Hor a údolí a Aegon se potýkal s Harrenovem, velká část targaryenské armády překročila Černovodný proud a pod vedením Oryse Baratheona a Rhaenys na její dračici Meraxes zamířila na jih do Bouřlivého konce Argilaka Durrandona.

Po brutálním odmítnutí sňatku Argilakovy dcery a Oryse už s ním hodlali mít méně trpělivosti a nechtěli podstupovat žádná vyjednávání. A ani lordi z Bouřlivého království ne, takže pro ně připravili vskutku nevlídné uvítání. Několika lordům se podařilo překvapit Orysovu zálohu, když překročila Klidnoproudou, a zavraždit více než tisíc mužů, než ustoupili zpátky mezi husté stromy. Rhaenys však na oplátku nechala Meraxes celý les podpálit a první pokus o odpor skončil porážkou.

Argilak také zapomněl na svůj předchozí plán, jak si Targaryeny naklonit, a svolal vazaly. Jenže se náhle musel potýkat i s piráty připlouvajícími z Kamenoschodů do Mysu hněvu, a dornskými jezdci z Rudých hor rozprostřenými po nedalekých Dornských mokřadách. A jakmile se k němu donesly zprávy o konci Harrena, poslal Rhaenys vzkaz, že nehodlá zemřít jako podřezávané prase, ale sám rozhodne o svém osudu s mečem v ruce, takže vyjel z Bouřlivého konce, aby se střetl s nepřítelem na otevřeném poli.

Rhaenys se však jeho prohlášení nezalekla. Počkala, až se dá celá Argilakova armáda na pochod, a přeletěla nad ní, takže Orys získal skvělý přehled o počtech a slabinách. Rozhodl se pak zaujmout pozice na kopcích nedaleko Bouřlivého konce a vyčkával na příchod bouřlivých lordů, jenž věrně odrážel jméno jejich domova.

Jakmile se armády střetly, začalo nepřetržitě pršet a kolem poledne se rozpoutala vichřice. Argilakovy síly byly navíc dvakrát větší, měl čtyřikrát víc rytířů a těžké jízdy než Orys, a tak s větrem vanoucím do tváře nepřátel vydal rozkaz k bouřlivému útoku. A boj dnes známý jako Poslední bouře trval celý zbytek dne a celou noc.

Argilak vedl třikrát své rytíře proti Targaryenům, ale svahy byly příliš příkré, země rozmáčená a koně těžko stoupali, takže útok vždy ztratil spád. Vyslal proto pěší kopiníky, kterých si uchvatitelé oslepení deštěm nevšimli až do poslední chvíle, kdy už jim nepomohly ani navlhlé luky. Jeden obsazený kopec za druhým padal, až se bouřliví válečníci konečně dostali k Rhaenys a Meraxes.

Tam jejich triumf končil. Předvoj okamžitě zachvátily plameny a Argilak byl v následném chaosu stržen ze sedla. Pokračoval sice v bitvě, ale když Orys sestoupil z jednoho z kopců, našel ho uprostřed boje s půltuctem protivníků se spoustou těl u nohou a bylo jisté, že už nemá kam utéct. Sesedl proto, aby se mu mohl postavit též opěšalý, a naposledy ho vyzval, aby se vzdal. Argilak ho ale místo toho proklel, vrhl se na něj a Orys ho zabil.

Po jeho smrti už pak bouřliví lordi pochopili, že není za co dál bojovat, odhodili meče, utekli a někteří se vzdali. Několik dní pak panovaly obavy, že Bouřlivý konec potká stejný osud jako Harrenov, protože Argella zatarasila brány a prohlásila se bouřlivou královnou. Její vojáci ale odmítli zemřít, vztyčili mírové zástavy, brány otevřeli a přivezli Orysovi svázanou a nahou Argellu s roubíkem v ústech.

Orys s ní však nezacházel jako s válečnou kořistí. Zbavil ji pout, oblékl do svého pláště, pohostil ji jídlem a vínem a později si ji vzal a stal se tak lenním pánem Bouřlivých zemí. Též si přivlastnil znak a slova Argellina rodu Durrandonů pro svůj vlastní nový rod Baratheonů a Rhaenys vyrazila spojit své síly s Aegonem proti novému dvojnásobnému odporu, a to království Skály a Roviny.

Visenya zatím měla jiný úkol – vymoci kapitulaci lordů z Prasklepeta, mysu u ústí Trojzubce. Ti naštěstí pochopili, že šance proti Targaryenům prakticky neexistují, a složili meče ke královniným nohám. Visenya je pak přijala jako vlastní posádku a přímé vazaly Targaryenů a z Prasklepeta se stal severní výběžek budoucích Korunních zemí.

Draci na západě aneb Ohnivé pole

Pod náporem znepokojivých zpráv o pádu jednoho samostatného království za druhým se králové západu rozhodli pečlivě připravit a svou svobodu si zachovat. Z Vysoké zahrady proto vyrazil král Roviny Mern IX. Gardener se silnou armádou a na severní hranici svého území se spojil s muži krále Skály, Lorena Lannistera. Společně tak vedli největší armádu, jaká se kdy v Západozemí objevila, 55 000 mužů včetně 5 000 rytířů, a zamířili na sever.

O pohybu tak masivní kolony se samozřejmě dozvěděl Aegon v táboře u Božího oka nedaleko Harrenova a okamžitě sestavil tak velkou jednotku, jaké byl schopen. Ve výsledku sice šlo o pouhou pětinu síly protivníka, ale to mu umožnilo pohybovat se mnohem rychleji. U městečka Kamenné septum se k němu navíc připojily jeho královny vracející se s draky z Prasklepeta a Bouřlivého konce a i přes početní nevýhodu tak jejich šance vypadaly velmi slušně.

Armády se nakonec setkaly na otevřeném vysušeném poli nedaleko Černovodného proudu, kde měli vojáci západu v úmyslu obklíčit Targaryeny na obou křídlech a zaútočit z týlu. Střed přitom vedl král Mern a předvoj jeho syn a dědic, protože Rovina velela nejvíce mužům, zatímco král Loren měl na starost pravé křídlo.

Aegon proti nim rozestavil své muže do půlkruhu s oštěpy a kopími, za ně umístil lukostřelce a střelce s kušemi, na každé křídlo poslal lehkou jízdu a velení svěřil nyní už targaryenskému vazalovi Jonu Mootonovi z Panenského jezírka. A takhle čekal, dokud sami nepřátelští králové nedají pokyn k rozpoutání obrovské a zuřivé bitvy, dodnes známé jako bitva na Ohnivém poli.

Hlavní útok v čele s králem Mernem na zlatém hřebci a jeho dalším synem projel salvou šípů, smetl kopiníky a roztříštil jejich řady. Jenže Aegon a jeho sestry se obávali ztrát v už tak dost oslabeném vojsku, takže se společně, poprvé a naposledy, vznesli do vzduchu.

Aegon vedl Baleriona v opakovaných plamenných náletech a Rhaenys s Visenyou zakládaly požáry kolem nepřátelských linií. Vyschlá tráva a pšenice se brzy proměnily v naprosté peklo. Jak vítr hnal plameny a kouř do tváří postupujících i ustupujících vojáků, jejich koně propadali panice, linie se rozbíjely a na všech stranách se tyčily ohnivé stěny.

Naopak muži lorda Mootona čekali v bezpečné vzdálenosti a s protivníky snažícími se dostat z ohnivého chaosu učinili krátký konec a odstrašující příklad pro další postup Targaryenů. V plamenech totiž zahynulo víc než 4 000 mužů, další tisícovka padla mečem, oštěpem nebo šípem a desítky tisíc utrpěly vážné popáleniny. Mezi mrtvými byl navíc i král Mern se svými syny, vnuky, bratry a další rodinou bojující po jeho boku a jediný Gardener, Mernův synovec, přežíval zraněný pouhé tři dny, než s ním zahynul celý rod.

Pouze král Loren unikl, protože se mu povedlo projet plameny do bezpečí, když pochopil, že je bitva ztracená, a byl zajat až další den. Jenže když viděl, že strana Targaryenů neztratila ani stovku vojáků a jediné zranění, kterého samozvaní králové došli, byl šíp v rameni Visenyi, složil svůj meč i korunu k Aegonovým nohám, poklekl a přísahal mu věrnost. A Aegon ho, věrný slibu, že kdo se mu dobrovolně vzdá, ponechá si domov i tituly, jmenoval lordem Casterlyovy skály a ochráncem Západu.

Stále ale ještě nebyla situace na západě vyřešená. Nynější Západní krajiny už přísahaly věrnost novému trůnu, ale Rovina zůstávala neznámou. Aegon se proto vypravil do Vysoké zahrady a doufal, že se kdokoli, komu po vymření Gardenerů připadla vláda, vzdá. A doufal správně. Zámek totiž zůstal v rukou správce Harlena Tyrella, který mu ho předal bez jakéhokoli odporu a slíbil mu podporu. Na oplátku byl jmenován lordem Vysoké zahrady, strážcem Jihu a lenním pánem řeky Klikatice.

Pokleknutí Severu

Hned poté měl Aegon v úmyslu pokračovat na jih, aby si vynutil kapitulaci Starého města, Stromoviny a Dorne, ale donesly se k němu zprávy o další výzvě. Torrhen Stark, král Severu, měl překročit Šíji se svou armádou 30 000 Seveřanů. Aegon proto neváhal, změnil plány, rozletěl se na Balerionovi na sever s vlastní armádou v patách a také zaslal vzkaz svým královnám a každému lordu a rytíři, jenž mu přísahal věrnost po vypálení Harrenova a po Ohnivém poli.

Když pak Torrhen konečně dosáhl severního břehu Trojzubce, viděl na protějším čekat přibližně 15 000 vojáků z Říčních, Západních, Bouřlivých krajin a Roviny a nad jejich táborem létat Baleriona, Meraxes a Vhagar. Jeho zvědové také přinesli informace o ruinách Harrenova, kde měly pořád ještě hořet ohně, a samozřejmě slyšel o Ohnivém poli. A uvědomil si, že by ho mohl potkat stejný osud, pokud se odváží řeku překročit.

Někteří z jeho lordů však stále trvali na útoku s naivním přesvědčením, že severská udatnost zvítězí. Jiní mu radili vrátit se do Kailinské držby a opevnit se na domácí půdě. Jeho bastardí bratr Brandon Sníh se dokonce nabídl, že řeku překročí a pod příkrovem tmy zabije draky. Torrhen si nebyl jistý, kterou možnost vybrat, a tak nakonec vyslal Brandona se třemi mistry, jen ne kvůli zabíjení, ale vyjednávání, které přes vodu probíhalo celou noc.

A ráno pak překročil Trojzubec sám, na jižním břehu poklekl, položil k Aegonovým nohám starodávnou korunu králů Zimy a přísahal mu věrnost. Vstal následně jako lord Zimohradu a strážce Severu a do historie se zapsal jako Král, který poklekl.

Invaze do Dorne

Zato Dorne se ukázalo jako neobyčejně tvrdý oříšek, který Targaryeni nemohli rozlousknout ještě několik generací. Jeho dobytím byla pověřena královna Rhaenys. Ta přeletěla Princův průsmyk v Rudých horách bez toho, aby se setkala s připravenou armádou kopiníků, hodlala se pokud možno vyhnout boji a přimět všechny co nejrychleji přísahat jí věrnost.

Jako první přistála v Rudých dunách, v sídle rodu Vaithů, s úmyslem žádat kapitulaci, ale zámek našla opuštěný a ve městě kolem jeho hradeb zůstali jen ženy, děti a starci. A když se zeptala, kam zmizeli muži, všichni pouze odpovídali, že jsou pryč.

Rhaenys proto zamířila do Božího hrobu, ale ani tam žádnou posádku nenalezla, a i v Prkenném městě ji přivítaly jen ženy a děti. Až se konečně dostala do Slunečního oštěpu, sídla Martellů, kde ji v jinak prázdném zámku očekávala princezna Meria, osmdesátiletá žena vládnoucí Dorne už šedesát let.

Rhaenys si přirozeně nebyla jistá, co dělat. V podstatě se nesetkala s odporem, ale také s nikým, kdo by se jí mohl vzdát či postavit. A i princezna jí sdělila, že s ní nebude bojovat ani před ní nepoklekne, a že Dorne nemá žádného krále. Rhaenys ji varovala, že přijde znovu, už s ohněm a krví, načež jí Meria neohroženě odvětila, že to jsou jejich slova. Slova Martellů ale zní „Neskloněni, nepokořeni, nezlomeni“, a tak je může spálit, ale nepokoří je, nezlomí a nepřinutí se sklonit. A že má odejít, protože v Dorne není vítána.

A tím první pokus o dobytí posledního království ztroskotal, protože s nenalezitelnými muži, odhodlanou princeznou a prázdnými pevnostmi v poušti nemohla doopravdy nic udělat, plameny mohla vyřídit vládkyni, avšak všichni lordi a vojáci museli někde být připraveni zasáhnout a bez armády nešlo o skutečné porážce uvažovat.

Korunovace

Jediný neúspěch v životním tažení však Targaryeny rozhodně nemohl zastavit a Aegon se konečně vrátil k úmyslu dosáhnout bran Starého města. Úplně hladce to ale stále nešlo. Lord Manfred Hightower, který městu vládl, nevěděl, jak zareagovat, a Nejvyšší septon se proto zamkl v Hvězdném septu, tehdejším centru víry v Sedm, na celých sedm dní a nocí a modlil se o radu k bohům.

Nepřijímal nic než chléb a vodu a pokud nespal, celou dobu se modlil. Sedmý den mu pak měla Stařena konečně posvítit svou zlatou lampou na správnou cestu a prozradit, že pokud se Staré město Aegonovi postaví, bude hořet.

Manfred, hned jak se o vizi dozvěděl, rozhodl, že tedy nebude dobyvateli odporovat (i když je dost možné, že k takovému rozhodnutí snadno došel i vlastním rozumem), otevřel brány a sám mu vyjel vstříc, aby ho pozdravil, odevzdal svůj meč, město a přísahu věrnosti. A o tři dny později jeho Nejvyšší svatost pomazala Aegona sedmi oleji, posadila mu na hlavu korunu a prohlásila ho Aegonem z rodu Targaryenů, prvním svého jména, králem Andalů, Rhoynarů a Prvních lidí, lordem Sedmi království a ochráncem říše.

Dobývání a sjednocování Západozemí tak skončilo, před Aegonem už stály složitější úkoly, a tím vůbec nejsložitějším byla vláda a organizace v nové říši. Rozhodl proto, že nebude vládnout z Dračího kamene nebo Starého města, ale Aegonfortu, kolem něhož vztyčí nové město, Královo přístaviště. Také roztavil meče poražených nepřátel a ukul z nich železný trůn jako připomínku všem, kdo se mu postavili, že nyní jsou podřízeni Targaryenům.

Jediné zbývající území k začlenění a zorganizování byly Železné ostrovy, které upadly do chaosu po smrti Harrena Černého. K těm se ale Aegonova pozornost obrátila až dva roky po korunovaci, kdy na ostrovy odletěl.

Tam po chabém pokusu místních kněží vyvolat krakeny jako obranu proti drakům a následné sebevraždě mnoha železných, když se to nepodařilo, přijal i zdejší kapitulaci, dovolil obyvatelům řídit se podle starých pravidel královolby a zvolit si lorda Vickona Greyjoye jako nového lenního pána. A ten se od té doby snažil, aby se jeho lid do politiky Sedmi království příliš nepletl.

Nedobyté tak stále zůstávalo pouze Dorne, k němuž se Aegon vrátil o další dva roky později a rozpoutal další krvavou a opět neúspěšnou devítiletou válku s mnohem vyšší cenou, než původně očekával.

První dornská válka

Odmítnutí podřídit se a nemožnost zvítězit nad písečným národem nakonec Targaryeny nezastavily. Aegon stále toužil spojit celý kontinent a čtyři roky po své korunovaci, což byl zároveň čtvrtý rok nového letopočtu, jímž se Západozemí řídí dodnes, rozhodl, že je nutná další invaze.

Jenže Dornové byli vytrvalí a jejich taktika předvedená při prvním pokusu se jim osvědčila. Celá armáda mužů opět zmizela v dunách a pláních a opustila svá sídla, jež zůstala Targaryenům na milost. Útok přitom opět vedla královna Rhaenys, která nejprve s Meraxes spálila Prkenné město a znovu zamířila do Slunečního oštěpu, zatímco Aegon a Harlen Tyrell vedli armádu Princovým průsmykem s úmyslem porazit lordy z Rudých hor.

Dornové však na pochodující šiky a jízdu pořádali nájezdy a vždy se okamžitě ztratili, jakmile zahlédli jen náznaky blížícího se draka. Mnoho mužů také padlo pod žhavým sluncem, a když se přeživší konečně dostali k zámku rodu Ullerů, shledali, že je naprosto opuštěný, stejně jako později pevnost Nebesáh rodu Fowlerů.

Lepší výsledek čekal na Aegona u Yoronwoodů, nad nimiž po krátkém obléhání zvítězil, ale i tam nakonec zjistil, že zámek je bráněn starými muži, chlapci a ženami, a tak jeho vítězství nebyla vůbec žádná sláva. A jen chvilku se mohl radovat z výhry v Duchokopci Tolandů, kteří proti němu poslali šampiona, jehož snadno zabil. Když totiž sundal mrtvole helmu, uvědomil si, že jde o blázna lorda Tolanda a skuteční členové rodu jsou dávno pryč. Na základě této epizody si také Tolandové změnili znak na draka kousajícího se do ocasu a barvy na zlatou a zelenou na památku strakatých barev jejich statečného služebníka.

Úplně stejnou katastrofou skončil i pochod Oryse Baratheona po Kostěné cestě. Dornové totiž uspořádali noční útok a seshora zasypali armádu kameny, šípy a oštěpy tak důkladně, že těla padlých znemožnila Orysovým mužům rychle zmizet a přeživší byli zajati.

A i dál nacházeli Targaryeni většinou jen prázdné zámky nebo velmi slabě bráněné pevnosti, které se raději vzdávaly, než aby čelily dračímu ohni. Téměř opuštěný nakonec objevili i Sluneční oštěp a samotné vládnoucí Martelly nenašli vůbec. Aegon a jeho sestry tak posbírali všechny dvořany, prohlásili se vítězi, určili lorda Rosbyho kastelánem Slunečního oštěpu a strážcem Písků a Harlena Tyrella velitelem armády s úkolem pochytat dornské rebely.

Následně se sourozenci na svých dracích vrátili do Králova přístaviště a to byl okamžik, kdy opět veškeré vítězství přišlo vniveč. Hned se obrovskou rychlostí místo dračích ohňů rozhořela písečná revolta, kterou Dornové ve skutečnosti celou dobu plánovali.

Celá stanovená posádka nového správce byla pobita, lord Tyrell a jeho armáda úplně zmizeli v píscích mezi Peklolesem a Rudými dunami a lord Rosby byl zavražděn při defenestraci ve Slunečním oštěpu. Tehdy ho svázaného vynesli na vrcholek věže a samotná už slepá princezna Meria ho vyhodila z okna.

Targaryenům pak o tři roky později nezbylo nic jiného, než přistoupit na požadavky Dornů, zaplatit za každého zajatého vazala včetně Oryse jeho váhu ve zlatě a strpět to, že byla všem před propuštěním useknuta ruka, kterou drželi meč, aby ji znovu nemohli pozvednout proti Dorne. To však nebylo součástí dohody a Aegon zatoužil po pomstě.

Targaryenští draci opět vyletěli na nebe a spálili několik pevností, načež Dornové vyrazili do odvetného útoku v deštném pralese na Mysu hněvu v Bouřlivých krajinách. Draci proto udeřili znovu, ale Dornové se ani tentokrát nevzdávali, zaútočili na pevnost Noční píseň a vyhrožovali samotnému Starému městu.

Okamžitě proto vzplály pevnosti Hvězdopád Daynů, Nebesáh Fowlerů a Pekloles Ullerů, avšak při střetu u posledního jmenovaného se posádce podařil šťastný zásah a šíp vypuštěný z jednoho ze škorpionů zasáhl Meraxes přímo do oka. Dračice se následně zřítila mrtvá k zemi i se svou jezdkyní Rhaenys, jež pád též nepřežila.

Aegon ale svou mladší královnu údajně miloval víc než starší a jeho žal a vztek byl obrovský. Přímo dračí. V následujících letech zapsaných do historie jako Dračí hněv byly minimálně jednou zapáleny všechny dornské pevnosti kromě Slunečního oštěpu. Dornové si mysleli, že Targaryeni se stále bojí princezny Merii, protože ta měla v Lysu sehnat záhadnou látku, jejíž pomocí zabili dračici, ale arcimistr Timotty se domnívá, že Aegon jednoduše doufal, že Dornové se při takové taktice obrátí proti Martellům.

To mu ale vůbec nevyšlo, protože urození i prostí Dornové zůstali loajální i přes falešné dopisy, které je měly přesvědčit, že si Martellové bezpečí koupili. Targaryeni tak pochopili, že čelí další porážce, a zkusili poslední možnost – Visenya vypsala odměnu na hlavy dornských lordů.

Dornové ale na oplátku vypsali odměnu na Targaryeny a jejich spojence a nedlouho poté byli Aegon a Visenya napadeni v ulicích Králova přístaviště. Visenya je jen tak tak ubránila pomocí svého legendárního meče Temné sestry a raději začala na ochranu královské rodiny sestavovat skupinu elitních rytířů, z níž se stala Královská garda.

Teprve když proradná Meria nedlouho poté zemřela a na její místo nastoupil její syn Nymor, nastal pro zbytek Aegonovy vlády mír. Nymor měl totiž dost válek a poslal svou dceru Deriu do Králova přístaviště jako mírového vyslance a spolu s ní Meraxesinu lebku a dopis neznámého obsahu.

Pohled na lebku ve městě hned spoustu lidí rozzuřil, především Oryse a Visenyu, a ani Aegon neměl vůbec chuť na usmíření. Jenže Deria mu nesmlouvavě předložila otcův dopis. Nikdy se nezjistilo, co v něm stálo, protože se nedochoval a Aegon o tom nikdy nepromluvil. Ale jeho obsah ho natolik zasáhl, že se během čtení do krve pořezal, pak se sebral, odletěl na Dračí kámen, a když se druhý den vrátil, souhlasil s podmínkami pro uzavření míru a definitivně stáhl své síly z Dorne.

Foto: Talpress