Hra o trůny(Game of Thrones)

Historie Valyrie (2): Pád Valyrie

Opuštění sothoryjských kolonií

Jak se už ukázalo během ghiskarských válek, kolonizovat Sothoryos bylo příliš velké sousto i pro Valyrii. Jejich vlastní kolonie tam zanikly ještě mezi třetí a čtvrtou ghiskarskou válkou, nakonec jim zůstalo jen město Zamettar, které v té čtvrté dobyli od Starého impéria Ghisu. Jak dlouho potom trvala vláda Valyrie nad tímto kouskem severního pobřeží, se nedá zpětně zjistit.

Patrně to bylo několik staletí a kupodivu ho Valyrie opustila na vrcholku své moci dávno před zkázou. Což je velice zvláštní, jenomže kvůli zkáze se žádné záznamy o důvodech nedochovaly. Jediný záznam o působení Valyrie na Sothoryosu kromě ghiskarských válek je o Jaenaře Belaerys. Ta vyrazila na svém drakovi Terraxovi na kontinent, našla samé džungle, pouště a hory a po třech letech se vrátila se sdělením, že kontinent je ze severu na jih dlouhý minimálně jako Essos ze západu na východ a že je bez konce. Stejně jako nikdo neví, kde má východní pobřeží Essos.

Pouze podle odhadu musela Valyrie přijít o vládu nad Zamettarem už skoro dva tisíce let před dobytím Západozemí. Protože když princezna Nymeria po ničivých rhoynských válkách utekla se svým lidem před Valyrií na moře, dostala se až k Sothoryosu. Tam po neúspěchu na Baziliščích ostrovech nějakých 600 let před zkázou vstoupila do údajně už tisíc let opuštěného Zamettaru.

Jedinou nápovědou by mohl být možná jen její další osud. Zamettar zabrala, někteří z jejích lidí došli ještě o kus dál na jih do města Yeen (ten buď Valyrie nikdy nedobývala, nebo se o tom neví). Všechny sužovali paraziti, dravci, nemoci, počasí i útoky domorodců, vydrželi tam jen rok, ale v Yeenu to nebylo všechno, co se stalo. Když tam Nymeria poslala člun, zjistila, že všichni její lidé tam přes noc zmizeli. Načež Sothoryos urychleně opustila. Valyrie tedy mohla v Zamettaru čelit stejným problémům i stejným mizením kolonizátorů už před staletími, a tak by bylo pochopitelné, kdyby zvolili stejné řešení jako Nymeria.

Valyrii tak zůstalo jen město Gogossos na Ostrově slz nedaleko pobřeží Sothoryosu, ale k němu se kvůli jeho určení jako brutální, zvrácené trestanecké kolonie většina Valyrijců zrovna hrdě nehlásila.

Valyrie versus Braavos

V době, kterou se krátce budeme zabývat, ovládala Valyrie Sothoryos v takovém rozsahu, v jakém to bylo možné, jižní Essos až k Rudé pustině a v podstatě celý západní Essos. S jednou výjimkou. Maličkou lagunou na severozápadní špičce. Tam se totiž schovávalo ještě jedno město, o němž svět dlouho nevěděl. Braavos.

Braavos založili uprchlí otroci poté, co během plavby z Valyrie do nové kolonie na Sothoryosu rozpoutali krvavou vzpouru, přemohli posádky lodí a otočili se na sever místo na jih, aby se od Valyrie dostali co nejdál. Zakotvili v braavoské laguně a založili tam město, jemuž se proto někdy říká Bastardí dcera Valyrie. Stejně jako u ostatních měst v západním Essosu není známo, kdy se tak stalo. Jen to bylo až po Lorathu.

Prvních sto let pak byla existence Braavosu zcela tajná. Každý Braavosan při otázkách na domov lhal, námořníci předkládali falešné mapy. Nic o něm netušila ani Valyrie. Až 111 let od založení města chtěli Braavosané vystoupit z věčných obav a přestat se schovávat před dračím vztekem. Byli velmi různorodou, velmi schopnou společností s velkým potenciálem. Jenže co když by to byla jen pozvánka k útoku?

Tehdejší mořský lord Uthero Zalyne proto vyslal posly Železné banky Braavosu do Valyrie vyjednat základ pro mírovou existenci města. Bankéři tam nabídli finanční vyrovnání potomkům původních pánů uprchlých otroků spočívající v platbě za ukradené lodě a zboží včetně úroků. Nepřicházelo v úvahu zaplatit za lidské bytosti. Valyrie, opět v jejím obvyklém rozpoložení nevyhledávat mezinárodní nákladné spory a války, pokud to není nutné, s tím souhlasila. A tak Uthero rozhlásil do celého světa existenci Braavosu a vyzval všechny k oslavě, která se k výročí pořádá dodnes. Akorát dvě nebo tři další staletí Braavosané odmítali otevřeně prozrazovat lokaci města a trvalo, než u nich byli cizinci plně vítaní.

Obsazení Dračího kamene

Valyrie se kupodivu nikdy zvlášť nezajímala o Západozemí a tamější království. Údajně tam měla akorát obchodovat ještě před příchodem Prvních lidí na místě dnešního Starého města, kde se staré civilizace stýkaly s dětmi lesa. Což historicky nesedí. Pokud měla Valyrie povstat někdy v období před 5 000 lety, v Západozemí tou dobou už probíhaly boje mezi Prvními lidmi a Andaly a děti lesa mizely. Buď se tedy jedná o nepravdivé legendy, nebo mistři nedokázali správně odhadnout letopočty. Rozhodně se Západozemím obchodovala potom, za spoustu zlata dovážela své zbraně a další předměty z valyrijské oceli jako do ostatních částí světa.

Ovšem o Západozemí jako takové nejevila zájem. Většina Essosu ho vždy považovala za zaostalé, hrubé, dokonce chudé. Také měl existovat starý text, nyní ztracený, podle nějž valyrijští mágové předpověděli, že zlato z Casterlyovy skály je zničí. Tedy to tvrdí septon Barth, pobočník Jaehaeryse I. Targaryena. Podle arcimistra Perestana mohla Valyrijce během jejich dávných obchodních cest kolem Západozemí potkat nějaká tragédie nebo zásadní obrat a o kontinent ztratili zájem. Nebo třeba jen potřebovali další milénia, než by se rozhoupali k pomalé kolonizaci další části světa.

Z jakéhokoli důvodu se tedy Valyrie zaměřila na Úzké moře až 200 let před zkázou. Rozhodla se využít jeden z ostrovů v Černovodném zálivu u jižního Západozemí jako obchodní a hraniční výspu. Místním lordům se to moc nelíbilo, ale v této oblasti jich vždycky bylo málo, patřili k chudším, zejména ti přímo v zálivu. Valyrijci je snadno přemohli, pojmenovali ostrov Dračí kámen a na úpatí sopky, kterou pojmenovali Dragonmont, postavili pomocí už zapomenutého umění celkem malou pevnost stejného jména jako ostrov.

Celou z černého kamene, věže vytvarovali do podoby draků, na hradby posadili tisícovku chrličů v nejrůznějších děsivých podobách, i interiér stylizovali do dračí podoby. Draci zdobí brány i síně, pochodně drží dračí spáry, pár obrovských křídel kryje kovárnu a zbrojnici, Věž mořského draka má tvar draka hledícího přes moře a oblouky a schodiště v podobě ocasů. A díky sopce jsou tam mnohé „dračí“ stěny teplé na dotek.

Od té doby byl ostrov vnímán jako součást Valyrie i přesto, že byl u pobřeží Západozemí. Patrně tam sídlila určená valyrijská posádka, a to včetně draků, kteří byli někdy vidět nad Černovodným zálivem. Až do doby 12 let před zkázou. Tehdy měla Daenys Věštkyně, dcera lorda Aenara Targaryena, silný věštecký sen a vizi o zničení Valyrie. Její rodina přitom žila v hlavním městě a nemovitosti měli i v Zemích dlouhého léta, a tak se jich předpověď osobně týkala. Naštěstí ale přesvědčila otce, aby odjeli.

Aenar prodal nemovitosti, se zbytkem, svou rodinou, služebnictvem, otroky a pěti draky vyplul k Dračímu kameni. Ostatní dračí lordi ho kvůli tomu považovali za zbabělce, nicméně jim docela vyhovovala ztráta konkurenta, nejspíš se ani nebránili tomu, aby pro ně trvale Dračí kámen spravoval. A na tom, že ještě před Aenarem odplula i rodina Velaryonů a nejpozději s ním rodina Celtigarů, jim vůbec nezáleželo. Ani jedni draky neměli a jejich obsazení dalších ostrovů, Náplavomarky a Krabího ostrova zvaného Klepeto, rozhodně Valyrii neškodilo.

Zkáza Valyrie

Neví se, co přesně Daenys viděla a jak moc byla její předpověď přesná. Zaznamenala ji prý v knize Znamení a předzvěsti, teď nenávratně ztracené. Jen arcimistr Marwyn prý objevil tři stránky. Ovšem o dvanáct let později, 102 let před dobytím Západozemí, se její předpověď ukázala pravdivou. Tehdy se prudce převrátily dosavadní světové pořádky. Což není vůbec nadnesené, s výjimkou nejvýchodnějších říší známého světa měla zkáza Valyrie dopad na všechny.

Odehrála se naprostá katastrofa. V pásmu asi 800 km dlouhém vybuchly všechny sopky, tedy celých Čtrnáct ohňů. Vzduch byl plný popele, kouře, ohně a lávy, tak horké, že pozřela i draky. Z rudých mraků pršel obsidián neboli dračí sklo. Jezera vřela, místo vody v nich bublala kyselina. K tomu přišlo nevídané zemětřesení. Ničilo paláce, chrámy, města. Valyrijský poloostrov roztrhalo na řetězec ostrůvků a útesů. Mezi ně se vlilo Kouřící moře, z něhož dodnes stoupají jedovaté výpary. V Zálivu žalu a Zálivu otrokářů na východě Valyrie se zvedla tsunami a zlikvidovala městečka na Ostrově cedrů. Během několika pouhých hodin byl mrtvý každý, kdo se zdržoval na jihu poloostrova, draci, které výbuchy smetly z oblohy, a Valyrie samotná.

Obecně se věří, že šlo o přírodní katastrofu. Výbuch sopek. Podle některých septonů se Valyrijci prokopali do sedmi pekel a ztrestal je jediný pravý bůh, bůh Sedmi. Kněží R’hllora připisují ohnivé řádění svému bohu. Každé druhé náboženství má za to, že bezbožnou Valyrii srazili ti jejich bohové. Septon Barth a někteří mistři se domnívají, že valyrijští mágové svazující Čtrnáct ohňů už neměli dostatečně silná kouzla a neudrželi je. Jiní zase viní starou kletbu Garina Velikého. Nebo že dračí lordi ve svých mocenských bojích zavraždili příliš mnoho mágů a nikdo už sopky nekontroloval. Každopádně poloostrov zmizel, centrum celé ohromné říše s ním a v troskách se ocitla i některá města a slavné dračí cesty, které je spojovaly.

Jednak to byla města na Ostrově cedrů, Velos a Ghozai, možná některá další, o kterých není známo, jak moc je Valyrie využívala, protože původně patřil ostrov ke Starému impériu Ghisu. Města zničená přímo na poloostrově a jeho bezprostředním okolí, jsou z velké části rovněž ztracena v historii, protože spolu s nimi zanikly i záznamy o nich. Jsou to minimálně čtyři neznámá na jihu poloostrova, dost pravděpodobně mezi ně patří Rhyos, Aquios Dhaen a Draconys, o nichž nebylo řečeno, kde přesně stála, ale měla zaniknout ve zkáze.

Nejslavnější ze známých pak bylo hlavní město Valyrie, dnes zvané i Stará Valyrie. Nedaleko ní Tyria a na nynějších zbytcích poloostrova spojených s pevninou Oros. Akorát Tyria a Oros buďto měly nějakou přežívající populaci, nebo se tam postupně začali lidé vracet, protože dnes mají být částečně obydlené nějakými neznámými, nepříjemnými lidmi. Svědci mluví o přízračných postavách, někteří o kamenných lidech, nakažených šedým lupem. A potom Bhoraš, ačkoli ani u něj se neví jistě, jestli ho zničila zkáza nebo padlo z jiných důvodů dříve.

Jediné město, které zkázu přežilo a zůstalo svým způsobem a poněkud tragicky valyrijské, je Mantarys. Tamější obyvatelé se po zkáze pravděpodobně začali považovat za poslední pravé Valyrijce, rozhodli se udržet svou pokrevní linii co nejčistší, uzavírali incestní sňatky ještě častěji než předtím ve Valyrii, a tak se mezi nimi zvýšil i výskyt vrozených vad. Proto má děsivou pověst jako izolované město stvůr, oblud, asasínů a travičů.

K tomu zkáza snížila počet dračích lordů téměř na nulu. Na Dračím kameni žili Targaryeni a jejich draci, jenže ti o východ nejevili zájem, zkázu očekávali. Hrstka jich byla v Tyroši, Lysu a Qohoru, ovšem ti nevydrželi dlouho. A jak se usazoval sopečný popel a prach, celý západní a střední Essos se poprvé po dlouhé době volně nadechl… a vydal válečný pokřik.

Století krve

Století po zkáze Valyrie se zve století krve nebo krvavé století po sérií bojů a válek. Velmi rychle se rozhořely, když se každý pokusil využít náhlého mocenského vakua nevídaných rozměrů.

Dračí lordy v Lysu a Tyroši zabili tamější obyvatelé i s jejich draky, protože už se nemuseli bát trestu Valyrie, naopak se rozhodli jejich vlivu zcela zbavit a draků měli plné zuby. V Qohoru se dračí lord Aurion prohlásil císařem Valyrie a rozhodl se dobýt hlavní město zpátky. Sestavil třicetitisícovou armádu z qohorských kolonistů a na drakovi vyrazil na jih, aby ovládl zbytky Držav. Nikdo ho ani jeho armádu už nikdy neviděl.

Poloostrov byl zcela mimo dosah a patrně ještě dlouho bude. Není možné ho obsadit. Není ani radno se k němu vůbec přibližovat. Říká se, že z cesty do trosek Valyrie se nikdo nevrátí a i nejzkušenější válečníci se děsí myšlenky, že by jimi propluli. Však se tam ztratili i mnozí další. Třeba král Tommen II. Lannister, pak i ser Gerion Lannister, když ho vyrazil hledat. Jaehaerys I. Targaryen zase na nějaký čas úplně zakázal jakékoli lodi z Valyrie přistát v Západozemí a jakémukoli Západozemci cestovat do Valyrie. To poté, co se jeho neteř vrátila na draku Balerionovi nakažená příšernou nemocí, která jí zevnitř spalovala a její tělo zamořila děsivými, nepřirozenými parazity, přičemž septon Barth se domníval, že ji Balerion odnesl právě do Valyrie, kde se nakazila pozůstatky tamější krvavé magie. Zkrátka centrum Valyrie bylo zcela ztracené.

Osm valyrijských největších, relativně samostatných kolonií Lorath, Norvos, Qohor, Pentos, Tyroš, Myr, Lys a Essaria proto vyhlásily svou nezávislost. Volantis se zase rozhodl, že je jako První dcera i právoplatným dědicem Valyrie, nastoupí na její místo a na troskách Valyrie vybuduje svou říši. Tygři, strana agresivních volantských šlechticů ze staré valyrijské krve, proto požadovala válku s ostatními Svobodnými městy.

Toho se domohli a Volantis dobyl Lys, Myr a jižní povodí Rhoyne včetně říčních městeček Volon Therys, Selhorys, Valysar a Oranžového pobřeží na celé dvě generace. Potom vytáhl na Tyroš. Kromě Lorathu, ležícího příliš daleko a bez prostředků, se proto ostatní města rozhodla tyto ambice zadupat. Pentos přispěl Tyroši na pomoc. Myr a Lys rebelovaly. Qohor a Norvos se spojily a vytáhly proti volantské flotile na Rhoyne. I Braavos se postavil za konec valyrijskému dědictví a poslal stovku válečných lodí na pomoc Lysu. S armádou se dokonce objevil bouřlivý král Argilak Durrandon ze Západozemí a zastavil volantský pokus znovu se chopit Myru po souši.

Pentos a Tyroš se také rozhodly hledat pomoc u posledního dračího lorda, mladého Aegona Targaryena z Dračího kamene. Ten neměl zájem o získávání moci a vlivu na východě, ale souhlasil. Na svém drakovi Balerionovi odletěl do Lysu, kde spálil další volantskou flotilu. A poslední flotila, kterou poslal Volantis zajistit území nebo alespoň bohatství Valyrijského poloostrova, zmizela v Kouřícím moři.

Volantis tak musel svou dobyvatelskou snahu vzdát, zůstala mu jen správa říčních městeček a jejich okolí, téměř zbankrotoval a ve městě převzala na konci století krve moc strana slonů zaměřující se na obchod. Obchod byl vůbec to, co nakonec přivedlo nyní už doopravdy Svobodná města i s Braavosem k míru. Tudíž v západním Essosu v podstatě místo po Valyrii přece jen převzali. I přes nevyhnutelné spory ekonomicky a vojensky zcela dominují svým vlivem, bohatstvím a mocí od pobřeží Úzkého moře až ke starému poloostrovu, příslušným vodám, a obecně Svobodná města se dohromady berou jako světová mocnost.

Století krve akorát zlikvidovalo původně úrodný poloostrov mezi Myrem, Tyroší a Lysem, nyní zvaný Svárlivé země. Protože Volantis nejvíc bojoval právě proti těmto městům a protože pozemní přesuny mezi nimi jsou nejjednodušší skrze Svárlivé země, přehnalo se přes ně tolik kopyt a prolilo se přes ně tolik krve, že z nich zbyla vypálená pustina, kde se pohybují hlavně žoldáci v nikdy nekončících potyčkách o hranice.

Růst Svobodných měst, jejich osamostatnění, rozdělení vlivu nad západním Essosem ale nebylo to jediné, co zkáza Valyrie přinesla. Takový příběh by ostatně znamenal jen jiný způsob rozvoje a pro ostatní sousedy fakticky jen změnu obchodních partnerů z Valyrijců na… potomky Valyrijců. Zkáza vedle toho umožnila vpád dalšího hráče, který kartami zamíchal víc než dost.

Dothrakové za doby existence Valyrie pobývali hlavně ve východních travinách centrálního Essosu u pohoří Kosti. Občas vyráželi do okolních říší, nikdy se neodvažovali způsobovat zásadnější problémy nebo obtěžovat Valyrii s jejími draky. Bez Valyrie najednou neměli, čeho se bát. Na radu své matky Doshi sjednotil khal Mengo šedesát khalasarů a vyjel na západ. Vyplenil království Sarnoru, království Ifequevron, on a khalové po něm zničili některá ghiskarská města v hraničních kopcích a sídla u Kostí. Zaútočili na oslabená východní území Volantisu. Pod jejich nájezdy z měst v Rudé pustině zůstal jen Qarth. Centrální Essos se změnil na Dothracké moře.

Neobstála před nimi ani valyrijská kolonie Essaria, která by se jinak zařadila mezi ostatní Svobodná města, pročež se jí říká Ztracené Svobodné město. Ale když ji Dothrakové vyplenili, dali jí vlastní jméno. Vaes Khadokh neboli Město mrtvol, z čehož lze odvodit osud jejích obyvatel.

Extrémní dopad měla zkáza Valyrie samozřejmě i na Záliv otrokářů. Po zkáze tamější obyvatelé svrhli dosazené valyrijské správce, vyhlásili samostatnost, znovu se chopili svého starého území. A když z nich po tisíce let Valyrie dělala své centrum obchodu s otroky, prostě tento obchod převzali a rychle na něm dohnali ztracený čas, alespoň co do bohatství. Jen už ne jako jednotná staronová říše.

Města Astapor, Meereen a Yunkai převzala kontrolu nad Zálivem otrokářů, který se z označení pro skutečný záliv stal širším pojmem zahrnujícím kulturní a geografický region včetně Ghiskaru. Každé z těchto měst se rozhodlo pro samostatnost s úzkou spoluprací, staly se hlavním otrokářem a rozhodly se navázat na starou ghiskarskou kulturu. Což se nemůže podařit zcela, protože po tisících letech v řetězech a násilné valyrizace už je spousta tradic pryč, takže se snaží ji oživit po svém.

K tomu mají značný vliv i na dvě původně valyrijská města u východních břehů rozbitého poloostrova, Tolos na Černých útesech a ostrovní Elyrii. Po zkáze Valyrie si obě města pro své přežití vytvořila blízké ekonomické a sociální vazby na Záliv otrokářů, mnoho ghiskarských šlechticů tam má část svých rodin a považují se za širší oblast Ghisu.

Vedle toho na ostrově v Zálivu žalu u Ghiscaru leží ostrovní Nový Ghis, malý přístav, zato velice živý, kde se rovněž snaží obnovit slávu Starého impéria Ghisu a závisí na obchodu s otroky. Ovšem jejich snem je opravdová říše.

Století krve se pak promítlo i do situace v Letním moři a na Sothoryosu. Když zmizely valyrijské lodě, prudce se rozrostlo nekontrolovatelné pirátství. Hlavně na ostrově Naath začaly být nájezdy tak časté, že se Naathové stáhli z pobřeží a jejich ekonomika hodně utrpěla. Zato Gogossos prosperoval. Setřásl okovy trestanecké kolonie a zaměřil se na obchod. I díky hordám nových pirátů. Provozovaly se tam údajně čarodějné praktiky, ve skutečnosti bohatství přinesl obchod s otroky. Tamější otrokářská tržiště se začala rovnat těm v Zálivu otrokářů, Gogossos se rozrostl tak, že si někde vysloužil přízvisko Desáté svobodné město.

Jenže 37 let před dobytím Západozemí se z ohrad s otroky rozšířila epidemie rudé smrti. Moru, jenž nechal nakažené krvácet z každého otvoru, trhal jim kůži jako mokrý papír, nakonec je za bolestného řevu zabíjel. Prohnal se celými Baziliščími ostrovy, podlehlo mu 90 % populace a lidé se pak Gogossosu sto let raději vyhýbali. A tak skončila poslední valyrijská kolonie.

Zbýval už jen Dračí kámen. Suverénní panství rodiny Targaryenů s posledními známými draky v celém světě. Ti přežili století krve naprosto bez úhony, jen Aegon se na chvíli soustředil na zastavení Volantisu. Vypadá to tedy, že zkáza přece jen neměla žádný vliv alespoň na Západozemí? Právě naopak. Uvolnila Targaryenům ruce. Aegon 114 let po zkáze většinu Západozemí dobyl, sjednotil, prohlásil se jeho králem a jeho rod po téměř tři století vládl většině kontinentu.

Foto: HBO