Hra o trůny(Game of Thrones)

Historie Dorne

První lidé v Dorne

Že by bujel život v Dorne před příchodem Prvních lidí jako jinde v Západozemí, není pravděpodobné. Nehostinné pouště nejsou místo, kde by se dětem lesa dařilo, a žádné zkazky o obrech z nejjižnějšího cípu kontinentu také nepochází. Ale jestli bylo bez života předtím, s migrací Prvních lidí nepochybně ožilo.

První lidé se na kontinent dostávali po pevninském mostu mezi Západozemím a Essosem, Paži Dorne. A i když ani oni nejspíš nebyli příliš nadšeni z písků, někteří se na jihu usadili a založili si vlastní království. Konkrétně asi tucet rodů, jež zvolily za svůj domov břehy Zelenokrvavice a mezi sebou si volily Nejvyššího krále Dorne. Byli mezi nimi Briarové, Brookové, Brownhillové, Hullové, Lakeové, Holtové, Shellové nebo Wadeové, ale ti všichni už dávno vymřeli, buď kvůli generacím válčení následujících spornou volbu nebo rukou Andalů.

Dodnes zůstaly jen tři nejmocnější rody. Yronwoodové, lidé modré krve, kteří se se svými úrodnými zeměmi a nalezišti železa, cínu a stříbra pasovali na Pány Zelených kopců, Strážce Kostěné cesty a také Nejvyšší krále Dorne, Fowlerové, králové Kamene a Nebes strážící Širokou cestu a Dayneové, králové Bystřinatky.

Ti se usadili v Rudých horách a možná jsou vůbec prvním rodem, jaký se v Dorne objevil. Jsou jedním z nejstarších rodů v Západozemí a tvrdí, že pochází z doby úsvitu věků. První Dayne měl tehdy sledovat padající hvězdu a vztyčit hrad Hvězdopád na ostrově v ústí Bystřinatky, kde našel kámen s magickými vlastnostmi, z nějž ukul legendární meč Úsvit.

Poté však, bez ohledu na to, kdo se v Dorne usídlil první a v jakém čase, příliv lidí ustal. Dle legend se během války mezi dětmi lesa a Prvními lidmi děti zoufale snažily zastavit postup lidí, a tak způsobily rozlomení Paže Dorne. Nutno podotknout, že pozdě a dle oficiální verze válka pokračovala, dokud nebyl mezi oběma rasami uzavřen mír, který na Dorne samotné nejspíš velký dopad neměl.

Stejně neznámý dopad pak měla Dlouhá noc, generaci trvající zima, během níž zaútočili bílí chodci a téměř vyhladili život na kontinentu. Ani z legend totiž není známo, kam až se dostali a jak moc a zda vůbec sněžilo a mrzlo i v Dorne.

Andalští dobrodruzi

O čem už ale není pochyb, je, že se Dorne nevyhnuli Andalové. Tedy většina z nich ano. Málokdo chtěl riskovat život v poušti a do strmých hor a horkých písků se pouštěli jen ti nejodvážnější. Právě ti si dokázali zbudovat vlastní říše a založit rody Ullerů, Qorgylů, pánů Rudých dun z nejhlubších písků Vaithů, Allyrionů, Jordayneů, Santagarů a samozřejmě Martellů.

Morgan Martell se usadil mezi ústím Zelenokrvavice a Zlomenou paží a vedl tažení proti místním Prvním lidem včetně Wadeů a Shellů. A když je porazil, vypálil jejich pevnosti a zabral si padesát líg dlouhý a deset líg široký pás země. Takový postup přitom nebyl neznámý ani jiným. Třeba Ullerové pojmenovali svou pevnost Pekloles poté, co své rivaly přivítali uvnitř, zamkli je a upálili. Což inspirovalo i jejich plamenný znak. Však Dornové říkají, že půlka Ullerů je šílená a ta druhá ještě horší. Ovšem tehdy se alespoň stali králi, na rozdíl od Morgana Martella a jeho potomků, kteří zůstali poddanými Jordayneů, Allyrionů a Yronwoodů podle toho, jak se během let hranice menších království, mezi která se poloostrov rozdrobil, měnila.

Byla to tedy doba neustálých bojů. Yronwoodové stáli v nesčetně konfliktech proti bouřlivým králům. Třeba Yoren Yronwood bojoval s Durranem Mladým u Krvavé tůně nebo Olyvar Yronwood vtrhl do území Ericha VII. Durrandona. Wylové zase dlouho bojovali proti bouřlivým lordům z mokřad a válečnická Wylla z Wylu stanula po Yorenově boku u Krvavé tůně. A také kvůli tomu pod jejich hradem vystavěli propojený jeskynní systém pro lepší obranu.

Fowlerové zase kromě lordů z mokřad válčili i s Rovinou. Král Ferris Fowler vedl deset tisíc Dornů Širokou cestou do království Roviny a zastavila ho až armáda krále Gartha VII. Gardenera. Stejně na tom byli i Dayneové, kteří měli nejhorší spory s Oakhearty a jejichž král Samwell Dayne zvaný Hvězdný oheň jednou vyplenil Staré město. A Manwoodyové vděčí těmto válkám rovnou za svůj původ – znakem s korunovanou lebkou a jménem hradu Králohrobu odkazují na fakt, že jejich zakladatel zabil krále Roviny.

A samozřejmě docházelo i k domácím potyčkám, ač žádný z dornských králů a lordů nebyl dostatečně silný, aby převzal kontrolu nad celým poloostrovem. Tedy až do chvíle, kdy na východě Valyrijci rozdrtili národ od řeky Rhoyne.

Nymeriina válka

Válečnická princezna Rhoynů Nymeria, vládkyně města Ny Sar na soutoku řek Rhoyne a Noyne, odmítla po porážce ostatních rhoynských princů a válečníků čekat, až ji a její lid přiletí zotročit draci. Shromáždila všechny plavbyschopné lodě, nalodila tolik dětí a žen, kolik unesly, a vyrazila po řece na jih do Letního moře.

Snažila se pro svůj lid najít nový domov na spoustě místech. Na Sothoryosu, na Baziliščích ostrovech, na Naathu, Letních ostrovech, ale nikde se jí nepoštěstilo, ať kvůli nemocem, nepřátelům nebo nepříznivým životním podmínkám. Teprve po dlouhé době se ocitla s tím, co z její flotily zbývalo, v ústí dornské Zelenokrvavice.

Ani tam nemusela uspět, jenže narazila na lorda Morse Martella, který právě čelil stále většímu tlaku králů Yronwoodů. Nymeria se tak chopila příležitosti, výměnou za nový domov pro její lid pojala Morse za manžela a rozpoutala s ním přelomovou událost dornské historie, Nymeriinu válku.

Sama sice, ač se o ní mluví jako o válečnici, na rozdíl od mnoha rhoynských žen nebojovala, ale byla zkušenou vojevůdkyní. Spálila všechny lodě, jimiž do Dorne doplula, na znamení, že se tam usadí, prohlásila Morse princem Dorne dle rhoynských zvyků a pod jejím velením vytáhli rhoynové i Morsovi poddaní pod prapory oštěpu Martellů a rhoynského slunce.

Následné dobývání Dorne trvalo dlouhé roky. Na poloostrově existovala spousta samostatných panství a Martellové rozhodně neměli jednoznačnou podporu. Stáli za nimi Tolandové, Ullerové, proto si Nymeria po Morsově smrti vzala lorda Ullera, nebo, když padla obrana Slepého krále Garrisona Fowlera, přidali se k nim Fowlerové. A když byl poražen král Vorian Dayne, Meč soumraku, údajně nejlepší král v celém Dorne, následovali je i Dayneové a Nymeriiným třetím manželem se stal ser Davos Dayne, Meč jitra.

Na druhou stranu, Yorick V. Yronwood, nejmocnější a nejhouževnatější z jejich nepřátel, za sebou měl své věrné vazaly Jordayney, Wyly, Blackmonty a Qorgyly a značné finanční možnosti. Navíc v devátém roce války zabil Morse v třetí bitvě o Kostěnou cestu.

Nymeria se však nenechala zastrašit. Plnou kontrolu nad válkou převzala sama a po dalších dvou letech konečně přinutila Yoricka, aby před ní poklekl. Což pro něj sice neznamenalo odpuštění, ale Nymeria nebyla ani nemilosrdná. Yoricka, Voriana Daynea, Garrisona Fowlera, šíleného krále Rudých hor Albina Manwoodyho, temného krále Benedicta Blackmonta, jenž uctíval temného boha a údajně se dokázal přeměnit v obřího supa, a krále Sírovodky Lucifera Drylanda poslala na Zeď.

Poté se znovu provdala a měla další děti, ale protože už Morsovi porodila čtyři dcery a zavedla i nová pravidla nástupnictví, v čele konečně sjednoceného Dorne stanul prostřednictvím nejstarší z nich a poté jejího syna Morse II. rod Nymeros Martell (znamená „z linie Nymerie“, ale v běžné řeči se používá jen Martell).

Z pevnosti Sluneční oštěp, na kterou přestavěli Morsovu Písečnou loď, zřídila správní sídlo Dorne a i další vlivy její kultury se pevně zakořenily. Nějakou dobu dokonce Rhoynové zůstávali i u vlastních bohů a ovlivnili jimi původní obyvatelstvo, ale v současnosti už povětšinou stará víra vymizela a zůstalo východem okořeněných Sedm. Jen někteří z Rhoynů se naopak nedokázali sžít s Dorne a stýskajíce si po ztracené vlasti zvolili život na říčních člunech, kde dodnes zůstávají jejich potomci, sirotci od Zelenokrvavice.

I když existovaly snahy tyto stesky a touhu po návratu do Essosu potlačit. Především v době vlády nástupců Morse II., tzv. Rudých princů, respektive prince a dvou princezen. Ti se pokusili zakázat používání rhoynštiny mezi sirotky a donutit je definitivně se začlenit mezi zbytek populace, avšak neúspěšně.

První dornská válka

Ani po sjednocení Dorne ještě nezavládl mír. Dornové stále útočili na Dornské mokřady a přes Rudé hory na Rovinu, stejně jako Bouřlivé království a Rovina na ně, a sedm století po Nymeriině válce čelili ještě silnějšímu nepříteli. Aegonu Dobyvateli, jeho dvěma sestrám a jejich drakům. Sledovali, jak porazil všechny západozemské krále, kteří se mu nechtěli podrobit, a věděli, že se útok nevyhne ani jim.

Také ale věděli, že otevřenou bitvou dají Aegonovi možnost použít draky. Na poprvé se jim sice podařilo jim vyhnout, protože žádost o přísahu věrnosti odmítli a Aegon měl palčivější problémy ve zbytku kontinentu. Jenže bylo jasné, že další mírovou šanci nedostanou. Zvolili tedy jinou strategii.

Invazi do Dorne vedla královna Rhaenys s Orysem Baratheonem. Ovšem jejich postup vůbec nebyl takový, jako v jiných částech nové říše. Všechny pevnosti našli úplně opuštěné nebo obsazené ženami, dětmi a starci. Nikde nenarazili na vojáky. Pouze během pochodů Dornové pořádali bleskové nájezdy, ničili jim zásoby a mizeli v píscích dříve, než stihl někdo zasáhnout.

I ve Slunečním oštěpu se Rhaenys setkala pouze s přestárlou princeznu Meriou Martell, Žlutou žábou Dorne, která ji rázně odbyla a poslala pryč. A protože nebyl nikdo, kdo by se mohl vzdát, nikdo, koho by mohli porazit a od koho Dorne dobýt, nezbývalo jim, než se doopravdy stáhnout.

Až čtyři roky poté Aegon naplánoval novou invazi, která se změnila v První dornskou válku. Dornové tehdy neměli důvod zachovat se jinak než při prvním neúspěšném pokusu o dobytí a tentokrát spolu s ostatními opustila zámek i Meria. Targaryeni se tak chopili opuštěného Slunečního oštěpu a prohlásili se vítězi. Z lorda Rosbyho učinili kastelána Slunečního oštěpu a strážce Písků, lord Harlan Tyrell se měl postarat o případnou revoltu a samotní vládci se vrátili do nového hlavního města celistvé říše.

Nebylo to samozřejmě bez jisté ceny. V Duchokopci si uřízli velkou ostudu, protože se tam Aegon postavil šampionu lorda Tolanda, jehož až příliš snadno zabil, jenže se ukázalo, že to byl jen šílený šašek, lord sám že utekl a Tolandové si změnili svůj znak ducha na draka kousající se do ocasu. Wyl z Wylu zase pekelně zatopil Orysi Baratheonovi při pochodu Kostěnou cestou. Většinu rytířů včetně Oryse zajal, rok je držel jako rukojmí, a když Aegon zaplatil výkupné, usekl jim všem před propuštěním ruku, aby znovu nemohli pozvednout meč proti Dorne.

A nakonec zaplatili i lordi Rosby a Tyrell. Jakmile Targaryeni opustili region, Dornové vyrazili ze svých úkrytů, opět se zmocnili zámku Martellů a princezna Meria shodila lorda Rosbyho z věže. Harlan Tyrell zatím po Dorne hledal rebely a jakmile zjistil, co se strážci Písků stalo, vyrazil s úmyslem získat zpátky Sluneční oštěp i rebelující Vaith. Jenže ani k jednomu nedorazil a i s armádou zmizel v pouštích. A co se týče zbývajících vojenských jednotek, říká se, že se stalo zábavou sledovat, který jejich vojevůdce přežije nejdéle, zatímco mu postupně usekávají kusy těla.

Navíc se nespokojili jen se znovuzískáním svých domovů. Lord Fowler vypálil Noční píseň v Bouřlivých krajinách, ser Joffrey Dayne vyrazil k hradbám Starého města a likvidoval vesnice kolem a nezastavilo je ani, když Targaryeni na oplátku vypálili čtyři hrady a rozhlásili, že si Martellové zaplatili bezpečí, zatímco jejich vazalové jsou masakrováni.

Místo aby přišla zrada a aby se Dornové rozhodli získat vypsanou odměnu na hlavy svých pánů, vypsali odměnu na hlavy královské rodiny a všechno vyvrcholilo sestřelením dračice Meraxes s královnou Rhaenys nad Peklolesem. Podle oficiálních zpráv to znamenalo jejich okamžitou smrt, podle jiných královna přežila svou dračici a Ullerové ji umučili.

V té době už však převzal Dorne nový vládce, Meriin syn Nymor. Ten věděl, že dornská válka Targaryeny vykrvácela, ale když se dostal k panování, byl už docela starý a chtěl mír. Vyslal proto svou dědičku Deriu do Králova přístaviště jednat s Aegonem I. jako s rovným vládcem sousedního království.

Aegon chtěl nejprve Deriu odmítnout. Lord Oakheart dokonce navrhoval, aby ji poslali pracovat do nejhoršího nevěstince. A pohled na Meraxinu lebku, kterou přivezla s sebou, rozčílil i druhou královnu Visenyu a pobočníka Oryse Baratheona. Až když Deria Aegonovi předala Nymorův dopis, o němž dodnes nikdo neví, co v něm stálo, změnil král svůj názor. Přečetl si ho, spálil, beze slova odlétl na Dračí kámen, další den podepsal mír a stáhl své síly z Dorne.

Mistři spekulují, že se dočetl, že jeho milovaná Rhaenys nezemřela, ale je zmrzačená a týraná Ullery. Nebo že hodlají najmout Muže bez tváře na vraždu jeho dědice. A domněnky jdou ještě dál, třeba ke strachu Targaryenů z jedu, jenž měla Meria sehnat v Lysu na zabití draků. Pravý obsah už však nikdy nikdo nezjistí a faktem zůstává pouze to, že Martellové tímto zásahem udrželi Dorne nezávislé po další dvě století.

Což neznamená, že se do politiky sousední nové velké říše nezapojovali. Hned v další generaci, za vlády Aegonova syna Aenyse I., se třeba objevil první král Sup. Dorn, rebel, samozvaný král s tisíci následovníky, který měl spadeno na Targaryeny. Jeho sídlo bylo v Rudých horách a tehdy už vládnoucí Deria tvrdila Aenysovi, že chce mír stejně jako její otec, a tak dělá všechno, aby Supovu „vládu“ ukončila.

Ve skutečnosti ho ignorovala, protože jejímu království neubližoval, Walter Wyl, syn slavného Wyla z Wylu, dokonce bojoval po jeho boku a celá situace nakonec zůstala na lordech z mokřad. Až ti po tuhých bojích krále Supa zabili během Honu na supy a Orys Baratheon, byť zmrzačen, dokonce zajal Waltera a na oplátku mu také usekl ruku. Pak i druhou a obě chodidla.

Akorát to zdaleka nebyl poslední král Sup. Na jeho místě se v dalších letech několikrát objevili noví samozvaní vládci rebelů a jedním z nich byl údajně i nějaký Blackmont z Černohory, které se supy spojuje už jejich znak.

Válka o Kamenoschody

Vzhledem k blízkosti Svobodných měst se Dorne v průběhu celé své historie angažovalo i za Úzkým mořem. Proto se století po dobytí Západozemí značně podílelo i na bojích na Kamenoschodech, řetězci ostrůvků mezi ním a Essosem vzniklém rozbitím Paže Dorne.

V té době totiž princ Daemon Targaryen, bratr krále Viseryse I., těžce nesl, že král neschopný opatřit si syna učinil dědicem trůnu svou dceru Rhaenyru a ne jeho. Navíc opovrhoval svou manželkou Rheou Royce, a i když už tehdy mohl snít, že se k trůnu dostane alespoň přes Rhaenyru, ani to mu nemělo být dopřáno, protože Viserys neoficiálně uvažoval o její svatbě s princem Dorne, čímž by sjednotil celý kontinent.

Na Kamenoschodech zatím vládla Triarchie, tedy spojená města Tyroš, Myr a Lys, která na ostrovy vtrhla, aby potřela rozmáhající se pirátství. To Sedm království zpočátku oceňovalo, protože konec pirátství na jihu Úzkého moře znamenal bezpečné obchodní trasy, jenže Triarchie na obchod na moři brzy uvalila velice vysoká cla.

A když Viserys I. odmítl přislíbit Daemonovi Sedm království, rozhodl se Daemon toho využít a založit si království vlastní. Spojil se proto s Mořským hadem Corlysem Velaryonem, jenž se snažil zbavit finanční zátěže zámořských obchodů, a společně rozpoutali válku o Kamenoschody.

Šlo o sérii pozemních a námořních bitev s Triarchií, které Daemon pomocí draka Caraxe vyhrál, a získal všechny kromě dvou ostrovů. Začal si proto říkat král Kamenoschodů a Úzkého moře, korunu mu na hlavu posadil samotný Corlys a údajně jeho království financoval i Železný trůn, aby od něj měl Viserys I. pokoj.

Princ Qoren Martell však nebyl této situaci příliš nakloněný. Nakonec připojil své vojsko k Triarchii, obnovil boje a pokračoval v nich, dokud Daemon nezmizel zpátky do hlavního města za jinými politickými cíli. Během jeho absence už pak nebyl schopný ostrovy udržet, a když zemřela Rhea, oženil se s Corlysovou dcerou, ocitl se v exilu a Kamenoschody pustil z hlavy úplně. Po něm se objevilo ještě pět o mnoho méně významných mužů, kteří se pokusili získat titul krále Úzkého moře, ale Tricharie a Dornové všechny jejich snahy zastavili. Od té doby Kamenoschody vlastního vládce nemají a s drobnými obměnami zůstávají opět územím pirátů.

Brzy po tomto konfliktu a po smrti druhé manželky Daemona i krále Viseryse I., který nakonec zplodil tři syny, se v Sedmi království rozpoutal Tanec draků. Válka, v níž Rhaenyra a její strana černých včetně Daemona hájila Viserysovu vůli udělat z ní královnu a strana zelených jejího polovičního bratra Aegona zase přednost mužského potomka. To ale Dorny nezajímalo. Zelení i černí se je snažili nalákat, ale princ Qoren odmítl obě frakce.

Naopak se v jistém smyslu stalo třetí stranou, protože když se k vládě dostala Qorenova dcera Aliandra, velice mladá, plamenná dívka vnímající sama sebe jako novou Nymerii, pobízela své lordy a rytíře, aby si ji vysloužili nájezdy na Dornské mokřady. Teprve nějakou dobu po konci války se opět cesty Dorne a Sedmi království setkaly. Lord Alyn Velaryon, původně bastard z Náplavomarky, tehdy vyrážel na svou první velkou plavbu na západ, aby porazil nájezdníka Daltona Greyjoye. Cestou tam i během návratu se zastavil ve Slunečním oštěpu a princezna Aliandra mu měla prokázat velkou přízeň.

Navíc se nepřímo spojila s královskou rodinou. Provdala se za člena lysénského rodu bankéřů Rogareů Drazenka, s jehož neteří Larrou se oženil princ Viserys po jeho únosu na Úzkém moři během Tance draků. A protože se Viserys později stal králem Viserysem II., měla Drazenkova rodina značný vliv.

Dobytí Dorne

Ještě než se Viserys II. dostal na trůn, ujal se ale vlády po Aegonovi III., jenž vzešel jako král z děsivého výsledku Tance draků, čtrnáctiletý Daeron I. Mladý drak. A právě ten se pokusil docílit toho, co se jeho předkům nepodařilo, a vyrazil proti Dorne.

Velmi dobře se na svou invazi připravil. Shromáždil tři armády, kdy jednu vedl Alyn Velaryon přes Prkenné město po Zelenokrvavici, jednu lord Lyonel Tyrell Princovým průsmykem a jednu on sám po Kostěné cestě, respektive po kozích cestičkách kolem ní, a tak Dorne doopravdy dobyl. Pouhý rok po své korunovaci dosáhl Slunečního oštěpu, přežil všechny pokusy o vraždu a se ztrátou deseti tisíců mužů spojil celé Západozemí.

Také si v Dorne vybral čtrnáct urozených rukojmí jako pojistku loajality jejich rodin, mezi nimi třeba lady Casellu Vaith, z níž se stala třetí milenka Daeronova bratrance a budoucího krále Aegona IV., a se vší slávou se vrátil domů. Vládcem Dorne učinil lorda Lyonela a jal se sepisovat knihu Dobytí Dorne. V ní velmi zveličil počty svých protivníků, aby vypadal udatněji, a Dornové se z pochopitelných důvodů nikdy nepokusili jeho slova uvést na pravou míru. A nepokusili se ani smířit s porážkou od chlapeckého krále.

Daeronovo vítězství vzalo za své po pouhých čtrnácti dnech vlády lorda Lyonela. Ten měl plné ruce práce s potlačováním revolt, takže cestoval z jedné dornské pevnosti do druhé, a tamější lid toho bez váhání využil. Věděli, že vyhazuje lordy z jejich komnat, které si zabírá pro sebe, a tak mu jednu předem připravili. Když pak Lyonel ulehl do lordské postele se sametovým baldachýnem a zatáhl za provaz k přivolání služebné, spadla na něj stovka rudých škorpionů. Asi není překvapením, že měl všechno naaranžovat lord Qorgyle se třemi škorpiony ve znaku.

Jakmile se zprávy o této události roznesly, po celé zemi vypukla rebelie, Dornové začali opět likvidovat síly Targaryenů a Daeron musel přiznat, že se dostal do stejné situace jako předchozí králové. Vyjel proto znovu do boje a čtyři roky se snažil vzpouru zvládnout.

Přišel téměř o padesát tisíc mužů a nakonec i o vlastní život. Souhlasil totiž se setkáním s nepřáteli pod mírovými zástavami, ovšem netušil, že Dornové nehodlají pravidla vyjednávání dodržet. Jakmile se objevil, zaútočili na něj, zabili ho spolu se třemi rytíři Královské gardy, čtvrtého přinutili se vzdát a dalšího, Aemona Dračího rytíře, zranili a jako zajatce dopravili do Wylu.

Po těchto událostech se na trůn dostal Daeronův bratr Baelor. Ten však nabral úplně odlišný a nečekaný směr. Rozhodl se pro mír, propustil všechny Daeronovy rukojmí a osobně a pěšky je dopravil z hlavního města domů. Tak se zpátky dostala i lady Cassella, beznadějně zamilovaná do Aegona. Nikdy se proto neprovdala ani neměla děti, postupně se zbláznila a stále tvrdila, že byla Aegonovou jedinou pravou láskou.

Cestou se Baelor zastavil i ve Wylu, aby prosil o osvobození zajatého Aemona. Když neuspěl, pokračoval dál do Slunečního oštěpu, kde dojednal mír a začal projednávat zásnuby svého příbuzného Daerona, s princovou dcerou Myriah na jeho zajištění. Princ pak i rozkázal svým vazalům, aby Baelora na zpáteční cestě hostili, a Wylům, aby propustili Aemona.

Lord Wyl si ovšem příkaz vyložil po svém. Aemona nepustil. Zamkl ho nahého do klece, zavěsil ji nad hadí jámu a dal Baelorovi klíč. Baelor tak musel projít mezi zmijemi a odemknout klec, což ho téměř připravilo o život. Zatímco Wylové se prý sázeli, který z nich přežije.

Připojení Dorne

K Baelorově smrti nakonec došlo až po dalších letech kvůli jiným bláznivým náboženským přesvědčením. Po něm pouhý jediný rok vládl jeho strýc Viserys II. a po něm nastoupil Aegon jako Aegon IV. Ten sice Dorny nemiloval, dokonce se pokusil o invazi s katastrofálním koncem, kdy se nedostal ani přes Královský les, ale přesto naplnil požadavek Baelorem uzavřeného míru a oženil svého syna Daerona s princeznou Myriah Martell.

A když na trůn usedl Daeron jako Daeron II., uzavřel další dohodu o sňatku, a to své mladší sestry Daenerys s Myriahiným bratrem Maronem. Přičemž jejich svatba, kromě toho, že jí Maron jako svatební dar nechal postavit slavné Vodní zahrady, znamenala konečné připojení Dorne k Sedmi královstvím.

Během panování Daerona II. proto byla Rudá bašta pod značným dornským vlivem, jeho dědic Baelor měl dokonce dornské rysy a také si Dornové vymohli značné ústupky co se týče daní a platnosti vlastních zákonů. Což byly důvody (vedle historie plné krveprolití), proč mnoho urozených, především lordů z mokřad, odporovalo Daeronově vládě. Proč rádo naslouchalo klepům, že není synem Aegona IV., ale Aemona Dračího rytíře. Proč se shromažďovalo pod praporci jeho nevlastního bratra Daemona Blackfyra, dokonalého obrazu targaryenského válečníka. A proč s ním nakonec rozpoutali První Blackfyrovu rebelii.

Na druhou stranu to byly důvody, proč se Dorne jednoznačně postavilo za Targaryeny a Daerona II. a proč je i v následujících letech neochvějně podporovalo. Tedy kromě rodu Yronwoodů, kteří brojili proti Martellům už od dob sjednocování Dorne, a tak se ve třech z celkových pěti rebelií připojil k Blackfyrům.

Vzestup a pád Dorne

Většina Dorne tedy v následujících letech mohla využívat toho, že byl královský dvůr nejnovějšímu přírůstku říše příznivě nakloněn. Například ser Michael Manwoody, rytíř, jenž v mládí studoval v Citadele, přicestoval do hlavního města s Myriah a stal se důvěrníkem Daerona II. Několikrát ho dokonce vyslali do Braavosu vyjednávat za trůn se Železnou bankou a měl si dopisovat s ctěnými držiteli klíčů banky.

A především krátce po smrti druhého manžela princezny Elaeny, jedné ze sester bývalých králů Daerona I. a Baelora I., pojal Elaenu za manželku, a to z lásky. Princezna se údajně do Michaela zamilovala pro jeho vášeň pro hudbu a hru na harfu, pomáhala mu úspěšně zvládat finance trůnu, a když zemřel, přikázala, aby vyrobili jeho sochu s harfou místo klasického meče.

Nebo Dayneové, jejichž lady Dyanna se stala manželkou Maekara I. a matkou Daerona, Aeriona, mistra Aemona, Aegona V. a jejich sester Daelly a Rhae, z nichž jedna by mohla být oním Targaryenem, jenž se v posledním století sňatkem dostal do rodu Tarthů. Z Dayneů se navíc rekrutoval i jeden z nejslavnějších rytířů Královské gardy, ser Arthur Dayne, jenž patřil ke strážcům krále Aeryse II.

Zapomenout nelze ani na Qorgyly, i když ne v souvislosti s Targaryeny nebo vůbec s jihem. Jeden z Qorgylů byl totiž předchůdcem lorda velitele Noční hlídky Jeora Mormonta.

A nejvíce v této poslední etapě slávy stále zářili Martellové. Uvnitř Dorne měli nějaké rozpory. Hlavně princ Oberyn Martell. Když mu bylo šestnáct, načapal ho lord Edgar Yronwood se svou milenkou a svedl s ním duel. Vzhledem k jejich vysokému postavení měl skončit hned po prvním zásahu, a také skončil, když Oberyn zasáhl Edgara. Ovšem Edgarova rána se nečekaně zanítila a on zemřel. Proto se rozšířily povídačky, že Oberynova čepel byla otrávená, vznikla jeho přezdívka Rudá zmije a on musel utéct do exilu do Svobodných měst. Tento krvavý dluh splatil částečně až po deseti letech Oberynův starší bratr Doran, když poslal svého druhého potomka, prince Quentyna, do pěstounské péče Edgarova vnuka, lorda Anderse Yronwooda.

Od Targaryenů se jim však dostalo ohromné pocty a naděje, že princ z krve Martellů bude sedět na Železném trůně. To když Aerys II. nenašel nevěstu s valyrijskou krví synu Rhaegarovi a když nedošlo k naplnění přání bývalé princezny Dorne, aby se Oberyn oženil s Cersei Lannister a jeho sestra Elia provdala za Jaimeho Lannistera. Místo toho uzavřeli sňatek Rhaegar s Eliou.

Tuto naději pak přiživilo narození princezny Rhaenys a prince Aegona a zhatily ji až ukvapené činy Rhaegara a Aeryse II. a rozpoutání Robertovy rebelie. V ní Dorne opět podporovalo Targaryeny (ač ne zcela dobrovolně, když Aerys držel Eliu v podstatě jako rukojmí a její strýc Lewyn byl rytířem Královské gardy) a vyslalo deset tisíc mužů do bitvy u Trojzubce.

Jenže v ní královská strana drtivě prohrála, načež se do války vložily i Západní krajiny a armáda Tywina Lannistera vyplenila hlavní město. Čemuž brutálně padla za oběť kromě krále i Elia se svými dětmi. To přirozeně rozzuřilo celé Dorne a Oberyn byl připraven bojovat dál za malého Rhaegarova bratra Viseryse, ale Jon Arryn, pobočník nového krále Roberta, vyjednal s Doranem mír.

Nakonec to tedy bylo právě v Dorne, kde dopadly poslední údery celé rebelie. To když po osvobození Bouřlivého konce, který obléhala poslední armáda věrná Targaryenům, zamířil Eddard Stark se šesti společníky do opuštěné věže v severních Rudých horách. Doufal, že tam najde svou sestru Lyannu, jejíž zmizení spustilo řetězec událostí vedoucí až ke svržení panovnického rodu, avšak nedokázal ji zachránit.

V potyčce pod věží navíc přišli o život všichni jeho společníci kromě Howlanda Reeda a tři rytíři Královské gardy včetně Arthura Daynea. Když pak přivezl jeho sestře Ashaře do Hvězdopádu jejich slavný rodinný meč Úsvit a zpravil ji o jeho smrti, skočila Ashara z Bledokamenné věže do Letního moře a její tělo už nikdy nikdo nenašel.

Tím si rebelie vybrala poslední oběť, k Nedovi se cestou na sever připojila kojná Wylla z Hvězdopádu, která se měla starat o jeho bastarda Jona, Martellům nezbylo, než přísahat věrnost novým králům Baratheonům, avšak uchovali si svůj hněv, nenávist vůči vrahům Elie i touhu po pomstě, a do záležitostí říše se raději příliš nemíchali. Soustředili se místo toho opět na nedaleký Essos. Essos, kde se především v posledních letech znovu vynořují ti, kdož mohou na všechny nepřátele seslat, po čem Dorne od rebelie touží. Pomstu. Spravedlnost. Oheň a krev.

Foto: Talpress, HBO