Hra o trůny(Game of Thrones)

Dothracké moře

Dothracké moře, v dothračtině havazhofi hranni (Velké moře trávy), je ohromný region v centrálním Essosu. Přezdívá se mu Strašidelné země a Velká pustina po tuctech zničených měst a vyhlazených národů. V minulosti, do zkázy Valyrie, se mu říkalo Traviny a byl mnohými považován za rodiště civilizací. Nyní jsou to doslovné traviny. Protože nynějšími dominantními obyvateli jsou nomádští Dothrakové migrující skrze pláně v hordách zvaných khalasary, plundrující sousední země a v podstatě vytvářející současný ráz. A ti se rozhodli celý region navrátit přírodě.

Krajina

V době, kdy byl tento region Travinami, byl minimálně po Dlouhé noci, generaci trvající zimy a temnotě, během níž minimálně do Západozemí vtrhli Jiní (bílí chodci), velmi vyvinutý a hustě osídlený. Několik říší tam vzniklo snad ještě před Dlouhou nocí. Jen se o jejich podobě ví velice málo, protože když z východní hranice po zkáze Valyrie vyjeli Dothrakové, udělali z něj Dothracké moře a většinu památek a spisů zničili.

V současné době jde o stepi a pláně, kde roste přes sto druhů trav, často tak husté a vysoké, že z dálky vypadají jako moře vlnící se ve větru. Snadno se tam narazí na divoké psy, šakaly, divoké koně, kdo má štěstí, tak i na hrakkary, vzácné bílé lvy. Ale kromě několika málo výjimek tam nejsou žádní obyvatelé. Jen putující Dothrakové. Navzdory tomu, že Dothracké moře dokáže uživit dva tucty khalasarů, každý se svým vlastním migračním okruhem.

Má nicméně poněkud nejasné hranice, jelikož nejde o skutečnou říši, jen hrubě vyznačený region. Obecně lze říci, že se Dothracké moře rozkládá, a i Traviny rozkládaly zhruba mezi Qohorským lesem, Zálivem otrokářů a pohořím Kosti, tedy zabírá celý střední Essos.

Západní hranici tvoří Qohorský les. Největší prales v Essosu, který odděluje Dothracké moře od území Svobodných měst. Trvá dva týdny ho projet na koni, jeho stromy jsou obrovské s kmeny širokými jako městské brány a s listy, které mají ve slunečním světle zlatý nádech. Těží se v něm borové šišky, stříbro, cín a jantar, žijí tam velcí losi, jeleni, tygři, vlci, stromové kočky, kanci, skvrnití medvědi, lemuři zvaní malí valyrijci kvůli stříbrné srsti a fialovým očím, a údajně nikdy nebyl zmapován. Dothrakové samozřejmě les nevyužívají, ale není pro ně nepřekonatelnou překážkou, ani hranicí, jakou by brali zásadně v úvahu. Nedělá jim problém lesem projet a ohrožovat Svobodná města, která jim platí tributy, aby se vyhnula napadení.

Na jihu tvoří část hranice Malované hory, které oddělují Dothracké moře od Valyrijského poloostrova, v minulosti to byly hraniční hory Valyrie a království Sarnoru. Druhou část jižní hranice tvoří řeka Skahazadhan zhruba označující přechod mezi Dothrackým mořem a Zálivem otrokářů. I tu Dothrakové často překračují při nájezdech za poklady a otroky, zejména do Lhazaru jižně od řeky.

Jen východní hranice je poměrně jasná. Tvoří ji velehory Kosti, nejvyšší pohoří známého světa, přírodní bariéra mezi západním Essosem a Dálným východem. Táhnou se po celé délce kontinentu, tedy 2414 km od Chvějivého po Letní moře, na šířku dosahují 483 km, jsou pojmenované po ostatcích těch, kteří je nedokázali přejít, a jsou rozdělené na severní zasněžené Bílé kosti a jižní Suché kosti. S Dothrackým mořem hraničí Bílé kosti, v dothračtině Krazaaj Zasqa – Bílé hory. A jasná je samozřejmě i severní hranice, tu tvoří pobřeží Chvějivého moře.

V tomto prostoru se pak, co se týče krajiny, dají najít tři známé význačné body. Jedním je Matka hor, vysoká osamělá hora v severozápadním Dothrackém moři na dohled města Vaes Dothrak. Je to posvátné místo Dothraků a mohou na ni vstoupit jen muži. Dále husté lesy bývalého království Ifequevron nedaleko Matky hor podél pobřeží Chvějivého moře. Jejich popis zahrnuje zvláštní dojmy, stromy s rytinami, strašidelné jeskyně a podivné, nepřirozené ticho. Ani Dothrakové se do nich příliš nevydávají a původní obyvatelé jsou dávno pryč. Pouze na nejdelším výběžku za nimi stojí malá ibbenská kolonie Nový Ibbiš. A asi 402 km široký poloostrov Omber mezi nepojmenovaným zálivem a Zálivem klů, mírně zvlněný travnatý region.

Z období, kdy šlo ještě o směsku království v Travinách, se navíc uchovaly některé cesty skrz region. V západní části se jedná o valyrijské cesty. Říká se jim i dračí cesty a jsou to široké, kamenné silnice, spojující jednotlivá ekonomická centra v západním Essosu pro snadnou přepravu zboží, takže obvykle co nejpřímější a nejrovnější trasou. Postavili je Valyrijci prý pomocí dračího ohně, jímž tavili kámen, a jinde ve světě k nim lze přirovnat pouze kamenné cesty postavené Eunušskými císaři Yi Ti. Dothracké moře protíná cesta z Pentosu u Úzkého moře. Běží přes Norvos, Qohor, Qohorský les do ruin Vaes Khadokh a dál přes řeku Sarne do ruin Vaes Khewo. A druhá, která se ve Vaes Khadokh odděluje na sever do města Saath na pobřeží Chvějivého moře.

Dál existuje dothracká cesta, boží stezka pojmenovaná po sochách a symbolech stovky různých náboženství, bohů, králů a hrdinů dokazujících dosah a moc dothrackého dobývání – protože je k ní odváží Dothrakové, když vyplení nějaké místo. Je to široká, travnatá cesta rozdělující Vaes Dothrak na východní a západní a vede od koňské brány skrz město a ven až k Matce hor.

A východní cesty vedou z Vaes Dothrak přes Kosti. V tomto pohoří jsou stovky stezek, ale jen tři dost velké pro armádu a jen dvě v Dothrackém moři. Nejsevernější, Ocelová cesta pojmenovaná po mnoha tamějších bitvách začíná ve Vaes Dothrak a běží na východ skrz horský průsmyk v Bílých kostech do Planin Jogos Nhai. Prostřední, Kamenitá cesta, rovněž začíná ve Vaes Dothrak, míří na jihovýchod až k troskám měst Adakhakileki a Vaes Jini na jižní hranici Dothrackého moře a rovněž překračuje Kosti.

Vodstvo

Severní hranici Dothrackého moře tvoří Chvějivé moře. To i vždy tvořilo severní hranici Travin, protože u něj stálo království Sarnoru, (stále stojící) království Omber a království Ifequevron. K regionu se tak počítá Záliv hořkých bylin mezi poloostrovem Sekyra a poloostrovem s deltou Sarne, velký záliv s hlubokými modrými vodami, krabi, mnoho potopenými loděmi, o nějž se dlouho přelo mnoho národů. Proto mu Lorathané říkají Krvavý záliv, Ibbeňané Bojový, mořský lord Braavosu tam zase kdysi potopil poslední velkou flotilu Sarnoru. Pak poloostrov s deltou řeky Sarne, za nímž je dál na východ poloostrov Omber. Záliv klů na východní straně Omberu, kam možná ústí další velká sarnorská řeka, pokud její existence není chybou v mapování. A celé pobřeží království Ifequevron, které sousedí přes Velrybí záliv s ostrovem Ib.

Celé studené, polární moře je ale mnohem větší, dosahuje od západozemského Severu až na nezmapovaný Dálný východ. Existuje o něm hromada příběhů. O podivných světlech na obloze, kde démonská matka ledových obrů věčně tančí nocí a láká muže do záhuby. O Lidožroutském zálivu, kde lodě navždy zamrzají v ledu. O bleděmodrých mlhách pohybujících se po vodě, tak ledových, že zmrazí každou loď. Utopených duších, které v noci povstávají, aby stáhly živé do hlubin. Bledých mořských pannách s černými ocasy a zlomyslnou povahou. Či ledových dracích z živoucího ledu, očima jako modré krystaly, ohromnými průhlednými křídly a ledovým dechem.

Ve skutečnosti jsou to velice bohaté a životem kypící vody. Žijí tam stovky druhů ryb, žraloci, narvalové, velryby, leviatani, krabi a humři, tuleni, mroži a lvouni. Jsou tam nejbohatší loviště ve známém světě. Což bylo důležité třeba pro Sarnory, dost možná je to důležité pro obyvatele Omberu, jen Dothrakové se k moři přibližovat nechtějí. Bojí se ho, jako každé vody, kterou nemůžou pít koně.

Mnohem menší překážku pro ně znamenají řeky a v Dothrackém moři jsou hned dva z nejdůležitějších essoských toků. Skahazadhan pramení v jihovýchodním Dothrackém moři a teče na jihozápad do Meereenu a Zálivu otrokářů. Cestou sbírá několik přítoků, na nichž leží rozvaliny ghiskarských měst. Je to pomalá řeka s hnědou vodou, v Meereenu ji používají jako stoku. A zhruba značí hranici Zálivu otrokářů a Dothrackého moře, nicméně ne takovou, jakou by Dothrakové zvlášť respektovali.

Druhou je Sarne. Její západní prameny vytékají z kopců u Qohorského lesa, východní z pozůstatků Stříbrného moře, a teče nejprve na západ, než se stočí na sever do Chvějivého moře, kam ústí ohromnou deltou. Tedy podle správné mapy. Některé mapy kvůli chybné ilustraci (zaviněné nejasnými pokyny autora) zobrazují Sarne s prameny u Qohorského lesa a nad Malovanými horami, odkud teče přímo na sever do delty. A o kousek dál na východ přidávají druhou řeku ze Stříbrného moře, resp. jezer, která po něm zůstala, tekoucí přímo na sever do Zálivu klů. Jenže podle textu by měla Sarne pramenit ve Stříbrné moři. Jestli tedy existuje nějaká další řeka vytékající ze Stříbrného moře, není jisté.

Ono Stříbrné moře pak mělo být velké vnitrozemské moře, podle starých příběhů leželo jižně od Zálivu klů zhruba uprostřed současného Dothrackého moře, jenže časem se snížila četnost srážek, začalo vysychat a zbyla po něm tři velká jezera. V některých mapách jsou chybně zobrazena jen dvě. A mnoho legend se shoduje, že právě tady začala svůj život lidská rasa.

A ještě dál na východ leží poslední velké jezero, Lůno světa. Je na dohled Vaes Dothrak a Matky hor, má chladné, čisté vody obklopené rákosem a údajně je bezedné. Podle dothrackých legend z něj před tisícem let vyjel na koni první člověk, takže je pro ně posvátné a důležité. Z Lůna světa pak vytéká řeka na sever do lesů království Ifequevron a do Chvějivého moře. Což jsou všechny známé významné vodní plochy. Ačkoli, pokud je region schopný uživit tolik Dothraků a předtím množství různých království, nepochybně je protkaný menšími potoky a říčkami.

Království a města

Dothrakové jsou známí tím, že nestaví města, nebudují říše. Naopak jich mnoho vyplenili. Traviny však bývaly domovem mnoha rozvinutých říší, mytických říší, údajně i dalších národů, které tam možná neměly svá vlastní království, ale aspoň odsud pochází.

Legendy o dávných Travinách mluví o království Rybářských královen kolem Stříbrného moře, jedné z údajných prvních civilizací. Měla to být bohatá, vyspělá, mocná říše s úzkými vazbami na mnohé další a z ní měl vzejít Sarnor. Ještě obskurnější legendy mluví o ztraceném prastarém městě Lyber v Travinách, kde se prý odehrávala krvavá a nekonečná válka mezi akolyty Pavoučí bohyně a akolyty Hadího boha. A o říši údajných kentaurů ve východních Travinách v době úsvitu věků.

Království Ifequevron zase nebylo skutečnou říší a byť v Travinách, netvořily ho traviny. Království znamená spíše místa, kde žijí Ifequevron. Nebo měli žít, protože dnes je prázdné. Veskrze ho tvoří lesnatý pás oddělující pobřeží Chvějivého moře od trav Dothrackého moře a jediné místo, jaké je v něm známé, jsou rozvaliny Vaes Leisi, v dothračtině Město duchů, kde jsou stromy s vyřezanými obrazci a strašidelné jeskyně. Buď z něj trosky udělali Ibbeňané, Dothrakové a nebo zpustlo ještě před jejich příchodem. A mezi legendy je toto království zařazené proto, že existence Ifequevron je otázkou.

Ostatní jsou historicky doložené, často poměrně nedávné mocnosti, a jejich zánik mají na svědomí jejich dlouholeté boje mezi sebou, nebo Dothrakové ve století krve po zkáze Valyrie.

Království Sarnoru bývalo království travin, úrodných říčních údolí a stepí, rozkládalo se mezi Qohorským lesem, Malovanými horami a královstvím Ifequevron, celou jeho severní hranici tvořilo Chvějivé moře s výjimkou poloostrova Omber, který k němu nejspíš nikdy nepatřil, a pohltilo starší, prakticky neznámá království Cymmerů, Zoqorů a Gippsů. Jeho centrem byla řeka Sarne, kolem níž měla vzniknout první známá města světa. Byla krásná, slavná, navštěvovaná, bohatá. Kromě jednoho jsou ale nyní zničená.

Byl to Sallosh (také Salloš) na Stříbrném pobřeží původního Stříbrného moře, tedy Sallosh u Stříbrného pobřeží a Město učenců, protože v něm byla knihovna s rozsáhlými historickými záznamy, a slavné bylo i pro své malované hradby. Vše zničili Dothrakové a rozvaliny pojmenovali Vaes Athjikhari, Město nemoci. Gornath (také Gornat), zvaný Gornath u Jezera, proslavený řadou kanálů, u východní hranice Sarnoru na břehu jednoho z jezer zbývajících po Stříbrném moři. I z něj jsou rozvaliny pojmenované Dothraky Vaes Leqse, Město krys. Kasath (také Kasat) známý jako Město karavan, nyní jsou jeho trosky pojmenované Vojjor Samvi, Zlomení bohové.

Sathar, prý nejpůvabnější z měst v Travinách známé jako Město vodopádů, ale také první, které Dothrakové vypálili. Jeho trosky pojmenovali Yalli Qamayi, Město plačících dětí. Sarnath (také Sarnat) zván Město Vysokých věží, největší ze sarnorských měst, sídlo Nejvyššího krále Sarnoru, jenž tam žil v proslulém Paláci o tisíci komnatách, který dobrodruh Lomas Dlouhokroký zařadil mezi divy stvořené člověkem. Spálili ho Dothrakové a rozvaliny pojmenovali Vaes Khewo, Město červů.

Rathylar, Hornoth (také Hornot) a Kyth (také Kyt), prosperující přístavy hostící všechny sarnorské lodě v místě, kde se Sarne stáčí k severu. Dnes jsou z nich kvůli Dothrakům rozvaliny. Mardosh (také Mardoš), zván Město vojáků a Nedobytný Mardosh, skončil v troskách s názvem Vaes Gorgovi, Město krvavé zteče. A Sarys na pobřeží moře u nejvýchodnějšího ústí delty Sarne, poslední sarnorské město dobyté Dothraky, je pojmenované Vaes Graddakh, Město špíny.

Další říší Travin, která doplatila na Dothraky, je qaathská. Ovšem její úpadek začal dřív. Vznikla na jihovýchodním okraji Travin a často se dostávala do konfliktu se Sarnorem. Tudíž se začala přesouvat do jižnějších území mimo Traviny a až k pobřeží Letního moře. Jenže z tohoto regionu se kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám stala poušť Rudá pustina. A ačkoli Rudá pustina není součástí Dothrackého moře, Dothrakové se ji obecně bojí překročit, někteří se odvážili a dokončili zkázu qaathské říše. S výjimkou Qarthu padla všechna zbývající qaathská města, jako Vaes Tolorro, Město kostí, jak ho pojmenovala Daenerys Targaryen, Vaes Orvik – Město biče, Vaes Qosar – Město pavouků, původně Qolahn, a Vaes Shirosi – Město škorpionů.

Další trosky leží nedaleko, u jihovýchodní hranice Dothrackého moře na úpatí Kostí. Jsou to Vaes Jini, Město koz na Kamenité cestě, původně Yinishar, jehož původní obyvatelé byli prý příbuzní lidem z opačné strany hor. A Adakhakileki na severní hranici Rudé pustiny, kde Kamenitá cesta odbočuje do Vaes Jini. Není známo, jestli a kdo dnes pozůstatky města obývá, ani kdo tam žil kdysi, ale v dothračtině jeho jméno znamená Kanibalové.

A jsou i tři říše, které sice nepatří ke královstvím Travin, ale protože s nimi sousedily, měla přeměna Travin na Dothracké moře dopad i na ně. Jednou je ostrovní stát Ibben v Chvějivém moři. Ten měl některá sídliště na pevnině v království Ifequevron, jež na vrcholu své moci částečně dobyl. Jde především o Ibbiš, bývalou rybářskou vesnici, později přístav s kotvištěm pro zaoceánské lodě. Bylo to krásné místo za vysokými bílými hradbami a branami z velrybí kosti chránících chrámy a pokladnice. Jenomže jakmile se objevili Dothrakové, několikrát ho vyplenili, načež obyvatelé utekli na ostrov Ib. A Dothrakové vypálené město pojmenovali Vaes Aresak, Město zbabělců.

Valyrie, respektive její pozůstatky po zkáze, byla další. Bývalé kolonie, nová Svobodná města, si našla způsob, jak zůstat v bezpečí před náhlou hrozbou Dothraků, kromě jednoho. V Travinách u hranic království Sarnoru postavili Valyrijci kolonii Essaria. Vzkvétala, měla velkou autonomii a po zkáze měla všechny předpoklady stát se dalším úspěšným samostatným městem. Jenže se k ní dostali Dothrakové a udělali z ní Vaes Khadokh, Město mrtvol.

A ze stejného důvodu se s Dothraky na svých hranicích potýkal Záliv otrokářů. Jakmile padla Valyrie, osamostatnil se, ghiskarská města se stala městskými státy a ta stojící částečně už v Travinách před Dothraky neobstála. Jako Ghardaq na přítoku řeky Skahazadhan východně od Meereenu, po vyplenění Krazaaj Has, Ostré hory. Hazdahn Mo severně od Meereenu v Ghiskarských kopcích, prosperující tržiště s otroky. Čehož Dothrakové taky využívali, nahnali tam ženy a děti lapené při plenění jednoho z měst království Sarnoru, než ho zničili a překřtili na Vaes Diaf, Město lebek. Či Vaes Efe, Město okovů u Skahazadhanu a Vaes Mejhah, Město kurev nedaleko Ghardaqu.

V Dothrackém moři však stále existuje pár enkláv, pár posledních svědků slávy starých říší. Život tam je složitý, protože na pevnině jsou Dothraky odříznutí od většiny zdrojů, a tak se soustředí zejména na moře a obchod se vzdálenějšími sousedy.

Omber je mírně zvlněný travnatý region a království primárně pastýřů, Zabírá pravděpodobně celý poloostrov Omber vystupující do Chvějivého moře mezi nepojmenovaným zálivem, který ho odděluje od poloostrova s deltou řeky Sarne, a Zálivem klů, a království v něm existuje dodnes. Ačkoli lze debatovat o jeho nezávislosti, když ho Dothrakové využívají pro práci a vynucují si platbu tributů.

Saath (také Saat) na nejzápadnějším ústí delty Sarne je sarnorské město, které přežilo řádění Dothraků. Valyrijská cesta ho spojuje s Vaes Khadokh, ale po souši se tam necestuje. Je to malý přístav s bílými hradbami, kde dodnes žijí Vysocí lidé, Sarnorové. Po moři je ve spojení s Ibem a Svobodným městem Lorath a čile obchoduje s lorathskou rybářskou a těžařskou kolonií Morosh (také Moroš) v ústí Sarne. V minulosti bojovalo proti Ibbeňanům o ovládnutí ústí Sarne, a to několikrát, ale dnes je Lorath a Ibben to jediné, díky čemu přežívá.

Morosh samotné pravděpodobně vzniklo až po zkáze Valyrie a pádu Sarnoru, jinak by se Lorathu, nejchudšími ze Svobodných měst, asi nepodařilo obsadit území v ústí Sarne. Ale vyplatilo se mu to, ač leží poměrně daleko na západ od Moroshe. Díky velké řece moc nezajímá Dothraky, a tak se tam může nerušeně těžit a rybařit.

O určitou obnovu díky tomu, že Dothrakové nakonec ztratili zájem překračovat jak deltu Sarne, tak hustý severní les, se pokusili i Ibbeňané. Jako náhradu za Ibbiš postavili na výběžku za lesem ve starém území Ifequevron kolonii Nový Ibbiš, odkud vládnou svým zbývajícím územím na pevnině obehnaným dřevěnou palisádou dlouhou asi jako Zeď. Ale ta už nikdy nedosáhla předešlé slávy.

Nejvíc tak v Dothrackém moři „prosperuje“ Vaes Dothrak, Město jezdců, jediné město Dothraků. Leží na severovýchodě Dothrackého moře pod Matkou hor. Je zároveň jedno z největších světových měst, díky tomu, jakou zabírá plochu, a nejmenších, kvůli malému počtu trvalých obyvatel. Je dost velké, aby se tam vešel každý khalasar, ale jen vzácně se tam zastaví víc než pár khalasarů najednou.

Nemá žádné zdi a hradby, má široké ulice z trávy a udusané hlíny, kamenné pavilóny, panství z pletené trávy, dřevěné věže, pár stupňovitých pyramid a síně z kulatiny, jak tam budovy staví otroci z různých zemí, avšak většina je prázdná. Vjíždí se do něj koňskou branou, v dothratštině hrazef emrakh, což není žádná skutečná brána. Jen dvě obří sochy hřebců, jejichž kopyta se 30 m nad zemí setkávají a tvoří špičatý oblouk. A od nich až k Matce hor vede boží stezka.

Ta rozděluje Vaes Dothrak a jeho slavné tržiště na východní a západní. Západní tržiště je pro obchodníky ze Svobodných měst, na východním obchodují lidé z exotických zemí Ašaje, Yi Ti a Stínozemí. Je to důležité obchodní centrum pro karavany putující mezi východem a západem Essosu po souši. Obchodníci proto mají povoleno cestovat skrze Dothracké moře do Vaes Dothrak bez obtěžování, pokud postupují v míru, neznesvětí Matku hor nebo Lůno světa a přinesou dosh khaleen tradiční dary soli, stříbra a semen. Nicméně tržiště jsou především pro obchodníky samotné, protože Dothrakové nevěří v peníze, celý koncept obchodování je pro ně cizí.

Kromě toho se ve Vaes Dothrak nachází nejdůležitější instituce dothracké kultury, chrám dosh khaleen, v dothračtině vaesof doshi khaleen, sídlo vládnoucích dosh khaleen. To jsou manželky padlých khalů, které se po smrti khala musí odebrat do města jako jediní stálí obyvatelé – tedy s otroky, eunuchy. Užívají velké cti, mají mezi Dothraky vysoký status, slouží jako vědmy předpovídající budoucnost a vykládající znamení, na něž Dothrakové velmi dají. Schvalují také budoucí manželky khalů.

Lidé Travin

Traviny fungovaly jako domov mnoha velmi odlišným národům. Mezi nimi jsou i některé, o nichž není jisté, zda existovaly, nebo zda doopravdy žily v Travinách. A některé stále existují přímo v nebo okolo Dothrackého moře.

Z těch až mýtických, které měly zmizet dávno před zaznamenáváním historie, je to například lid Rybářských královen od Stříbrného moře, což měla být jedna z prvních civilizací. Nepovažuje se za hodnověrně doloženou, protože po ní zůstaly jen ústně předávané legendy, ale měla jí vládnout dynastie Rybářských královen, moudrých, laskavých a oblíbených u bohů, k nimž králové, lordi a mudrci přicházeli pro rady. Poslední z královen pak měla porodit Huzhora Amaie, jenž má být předkem Vysokých lidí – Sarnorů.

Pak kentauři, údajná rasa polovičních lidí a polovičních koní. Měli obývat východní Traviny během úsvitu věků. Podle arcimistra Hagedorna to však byli jen bojovníci na koních, které se snažili popsat zmatené okolní kmeny, jež ještě koně nezkrotily a neuměly na nich jezdit. Navíc z východních Travin u Kostí pochází Dothrakové a ti se mohli stát předobrazem kentaurů. A potom obyvatelé ztraceného města Lyber, včetně přívrženců Pavoučí bohyně a Hadího boha.

Dál se v Travinách měli objevovat Zarostlí lidé, velmi chlupatí, mohutní divoši menšího vzrůstu, s tmavší kůží, zběsilí válečníci, kteří prý do bitvy jezdili na jednorožcích, a možná měli své království. Jen se vlastně neví nic víc, ani kdy a odkud přišli nebo jaké bylo jejich původní jméno. Byli celkem podobní Ibbeňanům, takže někteří mají za to, že Ibbeňané jsou jejich potomky a nástupci. Nebo že jsou minimálně jejich příbuzní, jak věří Pentosané a většina mistrů. Podle nich buďto Zarostlí lidé osídlili ostrov Ib, kam přišli z pevniny, nebo naopak přišli z Ibu a rozšířili se na pevnině.

V každém případě měli obsadit oblast, kde později vzniklo Svobodné město Norvos, Andalos, obývat Lorath a právě i Traviny. Huzhor Amai údajně nosil ohromný plášť z vydělané kůže krále Zarostlých lidí. Je proto možné, že on je z Travin vyhnal na západ. A i tam nakonec padli před dalšími národy, protože již vymřeli.

Podobné domněnky existují o Prvních lidech, národu s tmavými vlasy a tmavýma nebo šedýma očima, hovořícím Starým jazykem, ostrou řinčivou řečí, používajícím runy, bojujícím bronzovými zbraněmi a vyznávajícím mnoho různých bohů. Byla to první lidská rasa, která začala osidlovat Západozemí v době, kdy v něm žili pouze děti lesa a obři, a tam přišla z Essosu po pevninském mostu Paže Dorne, než byl zničen. Mnozí se přitom domnívají, že jejich původní domov mohly být právě Traviny.

Taková teorie je i o Andalech, světlovlasých lidech se světlou pletí a světlýma očima, jež tvoří současnou dominantní populaci Západozemí. Ti původně se svou kulturou, používáním železa, písma, se systémem rytířství a náboženstvím víra v Sedm žili v Essosu, v Andalosu u západního pobřeží, a oficiálně tam přišli z poloostrova Sekera u Lorathu, který také jeden čas ovládali. Ale podle některých to bylo od Stříbrného moře. Což stejně jako u Prvních lidí už sotva kdo ověří, jelikož po masivní migraci do Západozemí obě skupiny z Essosu i se svou kulturou prakticky zmizely.

A k mytickým rasám Travin možná příbuzným se Západozemím patří i Ifequevron, stará, zvláštní a nejspíš vymřelá rasa bytostí z hustých lesů severních Travin, království Ifequevron. Prý byli malí, nesmělí, mírumilovní, žili v souladu s přírodou, takže mnoho mistrů je má za příbuzné západozemským dětem lesa. Což podporuje jejich jméno, jež jim dali Dothrakové – ti, kteří chodí lesy. Jinak se jim říkalo i lesní lidé. Kdo přesně byli a zda to byli lidé či jiné bytosti, se s jistotou neví, ale měli být skuteční. Než zmizeli.

Někteří věří, že je vyvraždili Ibbeňané, když rozšiřovali své držby na kontinentu. Není vyloučeno, že před nimi Ifequevron utekli. Takové domněnce nahrává i fakt, že Ibbeňané se na kontinent dostali dávno před Dothraky, a přesto se Dothrakové museli s Ifequevron setkat, když je pojmenovali. A prý se i stranili zemí, kde měli Ifequevron žít, ať už kvůli úctě pro lesní lid, nebo strachu z jejich moci. Teprve, když i oni uznali jejich zánik, začali útočit na kolonie Ibbeňanů.

Ti v Travinách žili doložitelně. Je to ostrovní národ z Chvějivého moře, ale lze na ně narazit v kolonii Nový Ibbiš. Jsou malí, zřídka více než 1,6 m vysocí, podsadití, s širokými rameny, hrudí, dlouhýma rukama, krátkýma silnýma nohama, vysokými čely, zapadlýma očima, velkými hranatými zuby, masivní čelistí a bledou kůží. Muži mají tmavé husté chlupy tuhé jako dráty na rukou, nohou, hrudích a zádech, ženy mívají nepoddajné tmavé vlasy a často knírek. Kolují i mýty, že mají šest prsou.

Také mají vlastní hrdelní jazyk a kulturu. Jsou zruční řemeslníci, schopní lovci, stopaři. V minulosti věřili, že je stihne prokletí, pokud by se vydali na pevnině mimo dosah zvuku moře, ale nakonec začali brázdit celý svět. Proto byla ještě nedávno jejich držba v Travinách velká, zhruba stejně jako samotný ostrov Ib. Několikrát se v této oblasti pokusili dobýt ústí Sarne, přicházelo tam mnoho lidí, vysekávali stromy, obdělávali půdu, těžili v kopcích, údajně masakrovali Ifequevron. Ale po zkáze Valyrie a rozmachu Dothraků je Dothrakové brutálně vytlačili a jejich moc se smrskla jen na Nový Ibbiš.

Nejvýznačnější národ z Travin pak samozřejmě byli Vysocí lidé, Sarnorové, v jejich jazyce Tagaez Fen, když založili, respektive údajně Huzdhor Amai založil království Sarnoru. Vyznačovali se dlouhými údy, hnědou kůží, očima a vlasy černými jako havraní peří, a měli být velmi atraktivní. K tomu během své cesty na vrchol asimilovali národy Cymmerů používajících železnou zbroj, světlovlasých Zoqorů se zvykem vyjíždět do bitvy ve skosených vozících, a Gippsů. Nejspíš se jejich vzhled značně promísil, takže těžko odhadnout, co jsou znaky „původních“ Sarnorů.

Byl to bohatý národ mágů, učenců, válečníků. Do boje jezdili v železné zbroji a v pavoučím hedvábí na uhlově černých klisnách, nejlepší z nich ve skosených dvoukolových vozech tažených spřežením krvavě rudých koní. Vozatajky jim často dělaly manželky a dcery, pro ženy bylo zvykem odcházet bojovat spolu s muži. Možná bylo celkově postavení mužů a žen mezi Sarnory rovné. Měli nejvyššího krále, nadřazeného všem regionálním vládcům, králům každého ze sarnorských měst. Ve skutečnosti však bylo kolem Sarne asi čtyřicet králů, a ač jim zákon nařizoval poslušnost, nejvyšší král jen zřídka dokázal prosadit svou vůli, bránit místním králům mezi sebou válčit, a spíš než fakticky sjednocenou říší byl Sarnor volnou konfederací. Až dokud po zkáze Valyrie nepodcenili nápor Dothraků, po němž dnes zbývá posledních dvacet tisíc Vysokých lidí v Saathu.

Jejich východním sousedem je další dosud přežívající lid, obyvatelé království Omber. Jsou to primárně pastýři, zemědělci a těžaři a vládnou jim asi princové, ačkoli je to docela přehnaný titul s ohledem na mizivý vliv Omberu. A i z toho mála, co mají, platí Dothrakům za bezpečí roční tribut z obilí, drahokamů a otroků, aby je nepotkal stejný osud jako Sarnory.

Stejný osud však potkal Valyrijce z kolonie Essaria v Travinách. Ti se vyvinuli z mírumilovné civilizace ovčáků na Valyrijském poloostrově přibližně před pěti tisíci lety, když objevili a ovládli draky, a stala se z nich dominantní síla centrálního a západního Essosu. Proslavili se fialovýma očima, stříbrozlatými nebo platinově bílými vlasy, vysokou odolností vůči nemocem a horku (v knize nejsou odolní proti ohni), byli považovaní za nadpozemsky krásné. Běžný mezi nimi byl incest a polygamie, aby udrželi čistou pokrevní linii. Používali vznešenou valyrijštinu a měli své náboženství. Jen ho nebrali příliš vážně a tolerovali jakékoli náboženství, pokud jim nenarušovalo vládu.

V Essarii, kterou postavili v západních Travinách, měli ideální šanci pro obchod se Sarnorem, získávání zdrojů z Qohorského lesa a Travin, a patrně to bylo město na pohled valyrijské. Prý nezpracovávali kámen dlátem, ale ohněm a kouzly, dokázali ho zkapalnit a vytvarovat. Proto své stavby zdobili složitými sochami, neobvyklými tvary, jichž by běžní kameníci dosahovali jen těžko. A samozřejmě využívali práci otroků. Essaria tak měla po zkáze Valyrie namířeno k cestě mezi Svobodná města, jenže padla pod náporem Dothraků a Valyrijci v Travinách byli vyhnáni a vyvražděni.

Takový osud potkal i Qaathy. Na začátku si vystavěli města v jihovýchodních Travinách, načež je Sarnorové vytlačili na jih až k pobřeží Letního moře. Jenže zhruba ve stejné době se v tomto regionu začalo měnit podnebí, stala se z něj Rudá pustina a po zkáze Valyrie na chvíli zaujala i Dothraky. Kteří zlikvidovali posledních pár qaatských měst, s výjimkou Qarthu. Proto se o Qaathech moc neví, jen Dothrakové jim říkají Mléční lidé, protože jsou velmi bledí a vysocí.

U jižní hranice Travin, nynějšího Dothrackého moře, také mnohem hojněji žili Ghiskarci. Jejich domovem je Záliv otrokářů a Ghiskar, ale pár měst postavili i v Travinách kolem řeky Skahazadhan. Patrně v dávných dobách Starého impéria Ghisu. To ale před pěti tisíci lety zničila Valyrie, zotročila ho a většina původní ghiskarské kultury a historie zmizela, takže nelze říct, jak Ghiskarci v Travinách žili.

Až po zkáze Valyrie se osamostatnili, upnuli se na otroctví ještě víc než před porážkou Valyrií a k tomu používali i staré základny v Travinách. To už tam ale mohli žít jen současní Ghiskarci, potomci národů zotročených ghiskarským impériem a Valyrií, kteří dávno sloučili aspekty všech možných kultur, z nichž pochází, a učinili původní ghiskarskou kulturu nerozeznatelnou. Mají tmavě jantarovou kůži, husté drátovité vlasy, nachází se mezi nimi všechny etnické skupiny jižního a východního Essosu.

Akorát bohatá otrokářská elita se snaží navazovat na odkaz Starého Ghisu, muži tam nosí vlasy natupírované, naolejované a nakroucené do fantastických tvarů jako rohy nebo křídla, nosí pláště, vyšívané lněné tuniky, skládané lněné suknice a sandály, ti nejbohatší tokary, úmyslně nepraktické oblečení nutné držet rukou a chodit malými krůčky, jako důkaz, že dotyčný nepotřebuje nic fyzicky dělat. Dle starých receptů jedí kachní vejce, dušené chobotnice a psy, včetně psích plodů. Uctívají bohy Starého Ghisu v Chrámech milostí obývaných kněžkami – Milostmi. Tak to patrně fungovalo i v Travinách, než se jejich města Dothrakové rozhodli zlikvidovat.

Hlavní národ, jediní obyvatelé většiny Dothrackého moře, jsou tak Dothrakové. Kočovný národ válečníků s opálenou kůží, tmavými vlasy (které nosí v dlouhém copu a bojovníci je uřezávají jen na znamení hanby a porážky) a tmavýma, mandlovýma očima, známý též jako páni koní. Proto vlastně z Travin udělali traviny. Pro Dothraky je tráva užitečnější než města. Je to potrava koní a koně jsou nejdůležitější součástí jejich životů. Potřebují je pro přepravu, dokonce i malé děti umí jezdit dřív než chodit a už ve čtyřech letech se učí střílet z luku z koňského hřbetu. Ostatně i slovo „dothraki“ znamená jezdec. K tomu koně využívají jako potravu, zdroj materiálu a božstvo. Věří v posmrtné Noční krajiny s koňským bohem, v seriálu nazývaným Velký hřebec, kam po řádném pohřbu odchází.

Vlastně celá jejich kultura se točí kolem koňů, síly a přírody. Zatracuje krvavou magii, zakazuje dotýkat se mrtvoly člověka, jehož nezabil dotyčný sám. Mají legendární postavu Hřebce, který si osedlá svět, silného válečníka, jenž sjednotí všechny lidi do jediného khalasaru. Zatím totiž mezi khalasary, jak se říká jednotlivým kmenům čítajícím až desetitisíce členů, panuje značná rivalita. Každý má v čele svého khala, jenž se nebojí napadat, vyvražďovat a zotročovat ostatní. A když zemře, může se vynořit nový khal, jednotlivé oddíly khalasaru vedené kapitány se mohou odtrhnout a vytvořit nové khalasary, nebo dojde k „pozření“ jiným khalasarem. I když je totiž khal vnímán stejně, jako v Západozemí lord, jeho syn nemá právo nastoupit na jeho místo, pokud neprokáže svou sílu. Slabého nebo malého „prince“ se ostatní klidně zbaví a následují někoho vhodnějšího.

Každý khal má navíc pokrevní jezdce, stráže a společnost v každodenní rutině, a ti mají podle tradice rovnou zemřít spolu s ním. Pokud jejich khal zemře v boji, jejich úlohou je pomstít ho, dopravit jeho manželku, kahleesi, do Vaes Dothrak, a poté zemřít. Výhodou alespoň je, že mnozí khalové se se svými pokrevními jezdci dělí nejen o jídlo a kořist, ale i o khaleesi, jichž můžou mít, kolik chtějí. Ovšem nikdy ne o koně, kteří doprovází pouze svého pána, a to až do hrobu – když jezdec zemře, jeho kůň je obětován na jeho pohřební hranici.

Pro Dothraky je tedy zásadní síla a schopnosti a nikdy by nenásledovali slabého nebo někoho, kdo nemůže jet na koni. To je základní ukazatel postavení. I těhotné ženy nesesedají z koňských hřbetů často až do poslední chvíle. Jediní, kdo smí využívat vozy, jsou léčitelé (eunuchové s jehlami a ohněm a neplodné ženy s bylinami a lektvary), mrzáci, pokud je nenechali pro divoké psy, ženy s novorozenci, malé děti a starci. A člověk, který vůbec nesmí jet, pro Dothraky není člověk. Nemá čest ani hrdost, nejčastěji jde o otroky zbavené veškerých práv.

S tím souvisí i nemožnost cestování po vodě. Dothrakové věří, že voda, kterou nemůže pít kůň, je jedovatá, odmítají mít cokoli společného s mořem, s loděmi, protože si nedokáží představit překročení velké vzdálenosti bez jízdy. K tomu nemají žádná města nebo stálé bydlení, staví si stany, stejně věří, že všechno důležité se má odehrát pod širým nebem, nehospodaří a pro obživu pořádají nájezdy do sousedství. Jediné město Dothraků je Vaes Dothrak, kde ale kromě dosh khaleen nikdo trvale nežije.

Jsou to navíc velice obávaní válečníci. Jezdí lépe než rytíři Západozemí a používají zbraně uzpůsobené jízdě na koni – zakřivené meče arakhy, dýky, luky a biče. Nenosí brnění, považují ho za zbabělost (navíc jde i o praktickou stránku vzhledem k neustálému pohybu a horku), pouze malované vesty a žíněné kalhoty. A před bitvami nešetří nikoho, i malé dothracké dívky pobíhají mezi mrtvými a sbírají znovu použitelné šípy.

Hlavně ale nevyjednávají. Pokud nevidí protivníky jako úctyhodné, jaké mohou v míru minout a neprojevit tím slabost, povraždí je, znásilní a zotročí. A být v očích Dothraka uznáván jako válečník není snadné. Pohrdají i zkušenou pěší pěchotou, snad s výjimkou Neposkvrněných, kteří kdysi u Qohoru dokázali porazit absolutní dothrackou přesilu. A neuznávají zděděné tituly.

Tento jejich životní styl a nahlížení na lidi, především neuznávání ostatních kultur, je dost problematický pro bezpečnost Essosu a důvod, proč je z Travin pusté Dothracké moře. Jediná možnost, jak zabránit nájezdu Dothraků, je uzavření města a shromáždění hodnotných darů, které přimějí khala změnit směr. Protože dokonce ani neobchodují, jsou zvyklí brát si, co chtějí, nevěří v peníze nebo obchod. Místo toho provozují výměnu darů, ne jako směnu, ale jako poctu. Proto ani nedochází k okamžitému předání protihodnoty, to teprve, až podle nich dozraje čas. Pouze výjimečně, pokud něco nemůžou získat přímým útokem, přistoupí na výměnu, nejčastěji otroků za výrobky. Respektují sice obchod ostatních, pokud se neprotiví jejich přesvědčení, ale vesměs zajistili, že v Dothrackém moři kromě hraničních regionů zanikla většina kultury mimo té dothracké a všechno hospodářství.

Foto: HBO