Hra o trůny(Game of Thrones)

Bojovníci víry

Bojovníci víry jsou vojenská složka církve Víry v Sedm. Jejich původ se dá vystopovat až k invazi Andalů na břehy Západozemí, protože už tehdy Andalové nechtěli získat novou zemi jen fakticky, ale i duchovně, tedy přimět První lidi ke konverzi. Jenže to se často setkávalo s odporem, a to i násilným, a proto mnozí oddaní stoupenci církve pozvedli zbraně, aby ji bránili. Tak vznikali první Bojovníci víry a postupně se rozdělili do dvou řádů – Válečníkových synů a Nuzných druhů, přezdívaných Meče a Hvězdy.

Válečníkovi synové

Formálně Vznešený a mocný řád Válečníkových snů, tedy synové jedné ze sedmi božských tváří – Válečníka. Byli to rytíři (proto Meče), kteří se vzdali titulů, zemí, zlata i jiného majetku, aby bojovali za Sedm. Své meče přislíbili Nejvyššímu septonovi, přísahali věrnost církvi, brzy získali pověst fanatiků a nesmiřitelně nenáviděli nepřátele. Údajně to bývali svatí muži, asketové, příběhy z nich dělají mágy i zabijáky draků a lovce démonů. Nyní, po jejich obnově, jde především o pomazané rytíře ze dvorů různých lordů, potulné rytíře nebo mladší urozené syny.

V minulosti nosili duhové pláště a vykládanou zbroj přes žíněné košile, v hruškách mečů měli zasazený krystal ve tvaru hvězdy. Nyní nosí pruhované mečové pásy a pláště v barvách Víry (tedy v barvách duhy). Krystaly, což je rovněž znak Víry, mají v hruškách mečů i chocholkách helem, zbroj mají ze stříbrných plátů vyleštěnou jako zrcadlo a nosí štíty s prastarým odznakem – duhový meč osvětlující temné pole.

Měli rovněž jasnou organizaci. Než je rozpustil Jaehaerys I. Targaryen, všichni členové byli rozmísťováni mezi kapituly v několika městech a městečkách. Každá kapitula měla svého kapitána a všichni sloužili pod vrchním velitelem voleným členy řádu a zodpovídajícím se Nejvyššímu septonovi. V době, kdy se tento řád dostal do popředí nejvíc (těsně před svým úpadkem), tedy v první polovině prvního století od dobytí Targaryeny, šlo o následující kapituly:

• kapitula Města racků
• kapitula Králova přístaviště (několik set členů)
• kapitula Lannisportu
• kapitula Starého města (alespoň dvě stě členů)
• kapitula Kamenného septa (alespoň dvě stě členů)

Mezi známé členy tohoto řádu v minulosti patřili:

• ser Morgan Hightower, mladší syn lorda Manfreda Hightowera, velitel kapituly Starého města
• ser Damon Morrigen, zvaný Zbožný, kapitán kapituly Králova přístaviště a vrchní velitel
• ser Joffrey Doggett, zvaný Rudý pes z kopců, kapitán kapituly Lannisportu, vrchní velitel po Damonově smrti
• ser Lyle Bracken
• ser Harys Horpe, zvaný Smrtihlav Harry
• ser Aegon Ambrose
• ser Dickon Květina známý jako Bastard z Medolesa
• ser Willam Poutník
• ser Garibald Sedmihvězdný, rytíř a septon

V současnosti tam v knize patří například ser Theodan Wells známý jako Pravdivý, kapitán Válečníkových synů, nebo ser Lancel Lannister, bývalý lord Darry a hlava rodu Lannisterů z Darry.

Nuzní druhové

Nuzní druhové v podstatě představovali vojenský protějšek žebrajících bratrů. Rovněž jako oni cestovali po říši, byli členy církve a doprovázeli poutníky mezi septy. Byli však ozbrojení – pěšáci se zbraněmi, jaké dokázali najít nebo vyrobit (často sekery, kyje) a skromnější než rytíři. Přestože neměli výcvik nebo pořádnou výbavu, přestavovali většinu armády církve.

Nosili odznaky s rudou hvězdou na bílém poli (odtud Hvězdy), které představovaly hvězdy vyrývané do hrudí nejzanícenějších válečníků z doby invaze, a jejich členy se stávali lidé z jakékoli společenské vrstvy, jakéhokoli rodu a pohlaví. I ženy se mohly stát jejich vůdkyněmi, jednou z nejslavnějších byla Jeyne z Trhanova z Bouřlivých krajin. Protože bylo snadné zařadit se mezi ně, bylo jich tedy o mnoho více než Válečníkových synů.

Obdobně je to i nyní, kdy tento řád, většinou neorganizovaný, znovu vznikl v podstatě samovolně. V knihách během a po válce pěti králů totiž vzrostly počty útoků na svaté muže a ženy, plenila se septa, bylo pácháno násilí na poddaných i členech církevních řádů, především v Říčních krajinách, a urození páni nechtěli nebo nemohli plnit své povinnosti. Lidé tak začali organizovat vlastní ochranu, zejména pro věrné vyznavače Sedmi.

Známými členy v minulosti byli:

• septon Moon, velitel
• Rob Hladolet
• Lorcas Učený
• Poďobaná Jeyne z Trhanova, velitelka
• Dennis Chromec, velitel
• Odraný Silas, velitel
• ser Horys Kopec, velitel
• Wat Drvoštěp, velitel
• údajně Pastýř, jeden z vůdců povstání v Králově přístavišti ke konci tance draků

Historie

Bojovníci víry se začali objevovat při invazi Andalů do Západozemí. Z válečných dob jsou ale známé příběhy o bitvách a střetech králů a lordů víc než o střetech nuzných poddaných a fanatiků s krystalem. Zvláště, když Andalové na jihu Západozemí víceméně zvítězili, ať už zbraněmi nebo spojenectvími. Psaná historie se totiž uchytila až s jejich vlivem a když jako noví páni jihu začali bojovat i mezi sebou, nyní už ne o nadvládu, ale o moc, na obou stranách sporů stávali vyznavači stejné víry, tedy jejích ochránců nebylo tak potřeba.

Výraznější zapojení Bojovníků víry do historie říše se tak dá popsat jen v několika málo případech. Jedním je například konec samostatného království v centrálním Západozemí. Tam totiž po vyvraždění rodu Justmanů, králů Trojzubce, nastala anarchie. O území kolem Trojzubce se asi sto let přeli Blackwoodové, Brackenové, Vanceové, Malisterové a Charletonové, královské koruny se snažil chopit rod Hooků, útočili tam železní, Zápaďané, lidé z Roviny i Údolí a situace využívali i piráti.

Nakonec se z tohoto chaosu vynořil rod Teagů a z obnoveného titulu krále Řek a Kopců (a silou) sjednotil celou oblast. Byli to zbožní, neoblíbení páni. O to víc neoblíbení, když se Humfrey I. rozhodl postihovat vyznávání starých bohů – což činili především Blackwoodové. Proto není divu, že Blackwoodové, podporovaní Tullyi a Vancey, se jim postavili, a naopak, k Teagům se přidali Bojovníci víry. Konečně našli v neklidem zmítaném kraji příležitost bojovat za své ideály.

Jenže jim nakonec moc nepomohli. Lord Roderick Blackwood totiž pomoc hledal ještě i mimo Trojzubec, u svého zetě, bouřlivého krále Arlana III. Durrandona. Tomu se zamlouvalo, že by u Trojzubce mohli Teagy vystřídat jeho příbuzní. Tak mu vyrazil na pomoc a Teagy vyhladil. A protože padl i lord Roderick a mnoho dalších, tedy nebyl žádný silný vůdce, jemuž by věřil Arlan i říční lid, zabral si celé centrální Západozemí do svého Bouřlivého království.

Nesmazatelně se Bojovníci víry nicméně zapsali do análů až na začátku nové éry, kdy většinu kontinentu dobyli Targaryeni. Jejich způsoby se často přímo vylučovaly s učením Víry v Sedm, ale přesto církev Aegona I. přijala. Nebyla totiž tehdy v pozici, aby tak schopnému válečníkovi a hlavně jeho drakům oponovala, a ani Aegon nebyl žádný hlupák. S církevními představiteli zacházel opatrně a došel s nimi dohody.

Sice byl ženatý se svými sestrami, tedy incestní a polygamní manželství, ale tak se stalo po valyrijském způsobu ještě před válkou, tedy to mohli přehlédnout. Také jim slíbil, že církev bude ctěna, incestní sňatky jsou věcí minulosti a v dalších generacích pominou. Což se zdálo reálné. Staršího syna Aenyse oženil s lady Velaryon a mladší syn Maegor zůstal až do jeho smrti svobodný (ačkoli fakt, že stejně neměli žádnou sestru, nelze pominout).

Po něm na trůn nastoupil Aenys I., ani zdaleka tak impozantní vládce, a církev zjistila, že sliby Aegona I. nebudou naplněny. Nejprve se na Železných ostrovech objevil kněží rebelující proti Targaryenům, a když ho lord Goren Greyjoy popravil, Aenys mu z vděčnosti přenechal větší pravomoci. Jichž Goren využil k vypuzení Víry v Sedm z ostrovů. Potom se královna vdova Visenya Targaryen snažila prosadit, aby si jejího syna Maegora vzala Aenysova dcera. Církev protestovala, a tak si Maegor musel vzít lady Ceryse Hightower, neteř Nejvyššího septona. Ovšem potom si vzal potají za manželku ještě lady Alys Harroway. Tehdy církev už neuklidnilo, ani když ho Aenys vyhnal do exilu v Pentosu a na jeho místo pobočníka dosadil septona Murmisona. A potom Murmison oddal Aenysovy nejstarší děti Rhaenu a Aegona.

Církev je odsoudila v dopise adresovaném „Králi Ohavnosti“ a zbožní lordi a poddaní, kteří dříve Aenyse milovali, se obrátili proti němu. Murmisona vyloučili z řádu, o dva týdny později ho roztrhal zuřivý dav a Nuzní druhové se pokusili vzít celou věc do svých rukou. Vnikli do královských komnat v rozestavěné Rudé baště, kde se pokusili zabít krále. Naštěstí ser Raymont Baratheon z Královské gardy jejich pokus rázně ukončil.

Aenys, jeho manželka a mladší děti proto utekli na Dračí kámen, zatímco kapitula Válečníkových synů v Králově přístavišti obsadila městské brány a víceméně kontrolovala pohyb po městě. Odháněli i dělníky z Rudé bašty, opevnili Rhaenysin kopec a začali předělávat Památeční septum na něm v pevnost. Bojovníci víry po celé říši k tomu začali útočit na ty lordy, jež zůstali s Aenysem. Rovněž se jim podařilo obklíčit Chřástalov, kam předtím utekli Aegon a Rhaena

Král takový tlak dlouho nevydržel a tři dny po zprávě o Chřástalově zemřel. I když někteří tvrdí, že ho zabila jeho teta Visenya, aby měla větší kontrolu, na trůn dosadila svého syna Maegora a aby měla volnou cestu k vyřešení situace násilím, což Aenys odmítal.

Podezření proti ní zesílilo, když pár dní po Aenysově smrti poslala pro Maegora, ten se přihnal zpět z Pentosu, nechal se korunovat králem (ač jeho synovec Aegon stále žil a měl dokonce mladší bratry) a Visenya vyzvala všechny, kdo jeho nárok na trůn zpochybňovali, aby předstoupili.

Učinil tak vrchní velitel Válečníkových synů, ser Damon Morrigen. Maegor přece nebyl po svém královském bratrovi na řadě a už měl dost hříchů na tunice. Navrhl tedy rozsouzení sedmi, jak se dělávalo v Andalosu. Utkalo se tak celkem čtrnáct bojovníků. Maegor a jeho šest šampionů, a Damon, ser Harrys Horpe, ser Lyle Bracken, ser Aegon Ambrose, ser Dickon Květina, ser Willam Poutník a ser Garibald Sedmihvězdný za církev. Nakonec zůstali stát pouze Maegor, Damon a Willam. Ten králi z posledních sil uštědřil ránu do hlavy, jež rozlomila jeho přílbu a poslala ho do kómatu. Nicméně oni, na rozdíl od Maegora, svým zraněním přece jen podlehli, takže pochybovači prohráli.

Ti Válečníkovi synové, kteří souboj viděli a museli uznat, že bohové Maegora nechali zvítězit, poklekli na znamení porážky a vrátili se do Památečního septa, kde se modlili a diskutovali, zda ho jako krále přijmout, nebo dál bojovat. Protože byli vázáni přísahou Nejvyššímu septonovi, jenž ho uznat odmítl. Na tyto úvahy měli třicet dní, než se Maegor probral z kómatu. Potom nasedl na Baleriona a všechny Válečníkovy syny v septu upálil. A aby dal najevo, že se drak církvi nepodřídí, nechal o něco později na jeho místě vystavět „stáj“ Dračí doupě.

Pozice, jakou mají zaujmout oddaní přívrženci víry, tak byla jasná. Následující rok si Válečníkovi synové zvolili nového vrchního velitele, sera Joffreyho Doggetta, kapitána lannisportské kapituly. Ten byl odhodlaný vrátit řádu starou slávu a postavit se králi, proto vyjel se stovkou mužů pro požehnání u Nejvyššího septona, jenž proti králi stále zapáleně kázal. V době, kdy dorazil do Starého města (protože Velké Baelorovo septum ještě neexistovalo, bylo centrem víry Hvězdné septum ve Starém městě), posbíral dalších dva tisíce rytířů, panošů a svobodných jezdců.

Nejvyšší septon byl přitom spřízněn s rodem Hightowerů a mladší bratr lorda Martyna Hightowera, ser Morgan, byl kapitánem kapituly Starého města. Maegor proto vytušil možné nebezpečí a on i jeho matka začali vyhrožovat, že pokud Válečníkovi synové nezanechají svých činů, přiženou se s ohněm. A k městu také vyrazili.

Lord Martyn proto svolal vazaly a Morgan své přísežné bratry k ochraně Nejvyššího septona a církve. Vypadalo to na ničivý, krutý útok. Jenže když už se královská armáda a draci dostali na dohled města a za úsvitu dorazili k branám, našli je otevřené a doručili jim zprávu, že Nejvyšší septon předešlé noci náhle zemřel.

Všichni Válečníkovi synové pak byli promptně odzbrojeni a zatčeni na rozkaz lorda Martyna, jenž jednal především ze strachu před draky. Maegor na to provedl rychlý soud – sera Morgana omilostnil, ostatním dal na výběr mezi smrtí a Zdí. Tři čtvrtiny si zvolily Zeď, zbytek mučednickou smrt. Sedm nejslavnějších rytířů a urozených Maegor osobně popravil Blackfyrem, zbytek rozkázal popravit těm, kdo si zvolili Zeď.

Toto překvapivé rozhodnutí přitom vedlo mnohé k podezření, že právě Morgan Nejvyššího septona na žádost svého bratra zavraždil. Přece ho v noci viděli, jak vstupuje do soukromých komnat jeho svatosti. Ovšem nebyl jediný. Jeho smrt, tolik výhodná pro Staré město, byla přičítána i jeho tetě lady Patricii, údajné čarodějce Visenyi a dokonce arcimistrům ze staroměstské Citadely.

Maegor potom přinutil radu Nejoddanějších zvolit nového, úslužnějšího Nejvyššího septona a hned poté postavil Hvězdy a Meče mimo zákon. Dosavadním členům řádů nechal čas do konce roku, aby odevzdali zbraně a vzdali prohranou rebelii, kdo odmítl poslechnout, měl být terčem honu. Vypsal totiž odměnu jednoho zlatého dragona za hlavu Válečníkova syna a stříbrného jelena za skalp Nuzného druha.

Myslel si, že tím jeho problémy s církví skončí. Jenže všechny vlastně teprve začaly. Už ukázal, že se neštítí ničeho, aby se udržel u moci. Tentýž rok svedl u Božího oka bitvu se svým synovcem, právoplatným dědicem mrtvého Aenyse I., kde ho zabil. A nového Nejvyššího septona mnoho lidí považovalo za výsměch víře. Proto Bojovníci víry zbraně neodložili.

Devět tisíc Nuzných druhů vedených Watem Drvoštěpem vyrazilo proti Maegorovi z Roviny. Pokusili se překročit řeku Klikatici, jenže se ocitli mezi šesti různými královskými armádami rozdělení napůl z každé strany řeky. K tomu neměli výcvik, disciplínu a jen velmi mizernou výzbroj, a tak pro ně neexistovala šance.

Protivníci je rozsekali na kusy. Říká se, že v Klikatici pak po dvacet líg tekla krvavá voda a místo, kde k tomuto střetu došlo, Kamenný most, se od těch dob nazývá Drsný most. Pouze Wat tento masakr přežil, byl zajat a doveden do Králova přístaviště v řetězech.

Nedlouho poté se třináct tisíc Nuzných druhů a dvě stovky Válečníkových synů vedených potulným rytířem serem Horysem Kopcem přidalo k Říčním a Západním krajinám, které pod vedením lordů Ruperta Falwella, Tristifera Wayna, Jona Lychestera a serů Lyonela Lorche a Alyna Terricka poslaly sedm tisíc rytířů a vojáků. Ti se střetli u městečka Kamenné septum u Velkého bodce Černovody s Maegorem, který si přivedl stejné počty, jenže dvakrát tolik na koních, a samozřejmě svého draka Baleriona. Tudíž Bojovníci víry navzdory dešti nemohli zvítězit.

Zatímco ve městě kázal septon Moon proti Maegorovu úmyslu oženit se s třetí nevěstou Tyannou z Věže, když v Rudé baště seděly již dvě královny, až do půlnoci omývaly břehy Velkého bodce krev a Balerionův oheň. Jen ser Horys z kruté bitvy vyvázl, byť se značně pošramocenou pověstí, když z boje potupně utekl.

Poté se vítězný Maegor vrátil do Králova přístaviště. Usekal tam dříve zajatému Watovi končetiny a přikázal mistrům, aby ho udrželi naživu, aby mohl být svědkem na jeho svatbě s Tyannou. I tehdy se Maegor velmi snažil dát najevo své pohrdání církví. Odehrála se na Rhaenysině kopci mezi nikdy nepohřbenými ostatky Válečníkových synů, kteří tam zahynuli v Památečním septu.

Bojovníky víry ani tyto prohry nezastrašily. Naopak během následujícího roku povstali noví vůdci rebelie, byť často v podstatě psanci. Mezi nimi například i Moon, otevřený hříšník, otec tolika bastardů, až se začalo říkat, že jeho sémě může učinit jakoukoli neplodnou ženu plodnou. Tato pověst se tak rozšířila, že mu nakonec manželé údajně dávali své ženy a matky své dcery, což Moon nikdy neodmítl. Přesto se stal jedním z čelních představitelů Bojovníků víry a mnoho jeho následovníků dokonce přijalo za svůj znak „Moonova ptáka“. Dokonce se dařilo obchodům s hůlkami, přívěšky a holemi v podobě Moonova údu, jejichž dotyk měl přinášet hojnost a štěstí.

Další takovou byla Jeyne z Trhanova zvaná Poďobaná Jeyne. Byla velitelkou Nuzných druhů v lesích mezi Královým přístavištěm a Bouřlivým koncem, a byla tak krutá, že v podstatě znemožňovala cestování Královským lesem. Proto Maegor zaměřil nové tažení proti ní. Mnoho jejích mužů také pochytal a všechny, kdo se odmítli přidat k Noční hlídce, pověsil. Ale Jeyne sama měla výhodu v důkladné znalosti své země, a tak s ní měla Maegorova armáda těžkou práci.

Nakonec ji dopadli, až když ji zradili tři její následovníci výměnou za královskou milost a rytířské ostruhy. Tři septoni, které Maegor přiměl zastávat jeho stranu, ji pak prohlásili za čarodějnici, a král nařídil, aby ji upálili u břehu řeky Klidnoproudé. Tehdy se ser Horys rozhodl pokusit obnovit svou čest. V den její popravy přivedl tři sta Nuzných druhů a sedláků k její záchraně – akorát, že přesně to Maegor čekal. Obklíčil je a zmasakroval. A Jeyne plamenům neunikla.

O rok později se pak král vrátil z tohoto tažení do Králova přístaviště a přivezl s sebou dva tisíce lebek. Tvrdil, že jsou všechny Bojovníků víry, ale mnoho lidí se domnívalo, že šlo jen o nevinné poddané ve špatnou chvíli králova vzteku na špatném místě. Ani to formálně zakázané Bojovníky víry nezastavilo. Maegor byl ve svých taženích čím dál krutější a šílenější, zvláště, když už zhruba tři roky před triumfálním návratem s lebkami zemřela jeho největší opora a poradkyně, jeho matka Visenya. Ač tedy nebyli schopni oponovat trůnu v bitvě, mohli snadno vyvíjet tlak na šlechtu i Maegorovu příčetnost.

Ser Joffrey Doggett třeba posílal Válečníkovy syny přestrojené za potulné rytíře lovit „zrádce víry“ věrné Targaryenům. Tak zabili například sera Morgana Hightowera, starého lorda Merryweathera, dědice lorda Peaka, nebo starého otce sera Davose Darklyna. A připravil Targaryeny o část Západních krajin, protože fakticky vládl kopcovité krajině severně od Zlatého zubu.

K tomu skupina psanců korunovala septona Moona jako nového Nejvyššího septona na protest proti „Nejvyššímu patolízalovi“ poslušnému Maegorovi, a ten o rok poději, v posledním roce Maegorovy vlády, posbíral tisíce následovníků, které dovedl ke Starému městu. Tam hlasitě požadoval, aby byl zrušen zákaz vojenských řádů, vydán „Řiťolezce z Hvězdného septa“ a odvolán Maegor. Samozřejmě hlasitě kázal i proti Maegorově poslední svatbě, kdy přiměl hned tři ženy, aby se staly jeho manželkami – mezi nimi dokonce svou neteř, princeznu Rhaenu, jejíhož manžela Aegona zabil u Božího oka.

A zatímco jeho lidé vystavěli u města tábor, připojily se k němu armády lorda Torgena Oakeharta a lorda Rickarda Rowana a jemu i seru Joffreymu vyjádřilo podporu Řekotočí. Mnoho jiných urozených, zejména Velaryoni a Baratheoni, se zase obrátilo k poslednímu přeživšímu synovi Aenyse I., princi Jaehaerysovi. Maegorovi tedy spojenci ubývali každým dnem, až konečně zemřel. V sedě na železném trůně a nikdo nikdy nezjistil, zda se stal obětí vraha, zda spáchal sebevraždu, či zda se stalo něco ještě temnějšího.

Moci se chopil jeho synovec jako Jaehaerys I., s armádou Bouřlivého konce v zádech se protlačil do hlavního města a rozhodl se nastolit v říši stůj co stůj mír. To byl kromě Maegora konec i krvavých náboženských válek a s nimi i Bojovníků víry.

Přestože jich už mnoho po tolika porážkách nezbývalo, stále představovali hlasitou opozici. Byli nepokojní a horliví obnovit oba řády. Jaehaerys proto vyslal svého věrného rádce septona Bartha do Starého města, aby promluvil s Nejvyšším septonem, a nakonec uzavřeli dohodu. Železný trůn bude vždy chránit a bránit víru za podmínky, že poslední Hvězdy a Meče odloží zbraně a církev již nebude oprávněna k vymáhání práva. A protože k tomu přišli s teorií výjimečnosti targaryenské krve a nadřazenosti dračích králů, církev souhlasila i s tím, že nebude muset schvalovat jejich incestní sňatky, pouze uzná jejich existenci.

S malým zádrhelem. Tím se nehodlal nechat opít Moon. Zůstával se svým táborem před Starým městem a dál odsuzoval Targaryeny i Nejvyššího septona. Nový lord Donnel Hightower ho sice nepustil do města, ale zároveň odmítal zasáhnout. Bylo tedy jasné, že než Jaehaeryse pomaže Nejvyšší septon, je třeba se s Moonem vypořádat. Králova nová malá rada přišla s návrhy jako útok na dracích, útok s bouřlivou armádou a dalšími, opět krvavými řešeními.

Mezitím ale k Moonovi v táboře přišla mladá žena se žádostí o pomoc s otěhotněním výměnou za džbán vína. A za chvíli se vynořila z jeho stanu polonahá, za ní Moon s podříznutým hrdlem. Navíc, když několik Nuzných druhů nedopitý džbán zabavilo, všichni brzy zemřeli na otravu. Kdo vražedkyně byla, už nikdo nezjistil. Nikdo ji nenašel a lidé se ani neshodli, jak měla vypadat.

Ani je to moc nezajímalo. Mezi Moonovými možnými následníky se ihned rozhořela hádka o to, co udělat dál. Nuzní druhové nepojali příliš velkou důvěru k vůdcům lordských armád, protože těm se nechtělo v nejisté situaci útočit na město. Lorcas Učený k tomu tvrdil, že měl vizi Moona, v níž mrtvý septon Staré město předal do jejich rukou. Ukradl proto jeho tělo Robu Hladoletovi, jenž se Moonových ostatků chopil původně, přivázal ho na koně a zaútočil na brány.

Těch pár mužů, kteří se k němu připojili, za to zaplatilo životem a lord Donnel vyslal tucet svých rytířů, aby Moonovo tělo našli a usekli mu hlavu. Vycpané ho pak darovali Nejvyššímu septonovi. A cesta pro krále byla volná.

Jaehaerys I. dorazil do Starého města pro požehnání od Nejvyššího septona a přijal i poslední vůdce destabilizovaného tábora. Ve výsledku nechal zbývající Nuzné druhy včetně Roba Hladoleta, alespoň ty, kteří prosili o shovívavost, připojit se k Noční hlídce. Ser Joffrey Doggett, přeživší vrchní velitel Válečníkových synů, si vyžádal bezpečný průchod městem se svými někdejšími zastánci, lordem Prentysem Tullym a jeho ženou Lucindou Broome, a s králem se rovněž setkal. Požádal ho, aby zrušil Maegorovy zákony zakazující Bojovníky víry. Jaehaerys pochopitelně odmítl, jeho nová dohoda s církví je vylučovala. Místo toho Joffreymu nabídl místo v jeho Královské gardě, což překvapený Joffrey rád přijal. Tím oficiálně Bojovníci víry skončili.

Nicméně není vyloučeno, že alespoň řád Nuzných druhů v tajnosti přežíval dál. Menší skupinky různě po říši údajně existovaly i několik dekád za vlády Jaehaeryse I. a někteří, zejména velmistr Munkun, jsou přesvědčeni, že jeden představitel Nuzných druhů se veřejně objevil téměř o století později ke sklonku občanské války zvané tanec draků.

Tehdy proti sobě válčili Rhaenyra Targaryen, kterou jako svou dědičku jmenoval zesnulý král Viserys I., a její mladší poloviční bratr Aegon II., jehož nárok na trůn prosazovala jeho matka, lady Hightower. A když Rhaenyra dobyla Královo přístaviště poté, co ho Aegon a jeho rodina opustili, začal proti ní zapáleně kázat jednoruký, fanatický, šílený prorok Pastýř. Tvrdil, že draci jsou démoni, zplozenci bezbožné Valyrie a zkáza lidí.

Nebyl přitom jediný, kdo si to myslel. Válka město nešetřila. Mnozí Rhaenyru zprvu vítali, ale do půl roku je její podezíravost, časté popravy a zvyšování daní a poplatků, aby nahradila ztracený královský poklad, obrátily. Město tak zachvátily vzpoury. Právě Pastýř shromažďoval největší davy a nakonec je proti Targaryenům zfanatizoval natolik, že je dovedl k Dračímu doupěti, kde byli ustájeni čtyři draci, a vtrhl s nimi dovnitř.

S velkými ztrátami, ale přece lidé všechny čtyři draky zabili, a když se Rhaenyřin mladý syn pokusil vyjet na pomoc na matčině dračici Syrax, shodila ho a začala podpalovat město. I tu nakonec dav dostal – říká se, že přímo Pastýř. Údajně proti ní stál sám a tak dlouho vzýval bohy, až se zjevil Válečník a zabil ji. Těch, kdo si její smrt připisují, je však víc, a nejspíš stejně jako u ostatních draků šlo o hromadný útok.

Poté, a zejména po dalších Rhaenyřiných porážkách a jejím útěku z města, Pastýř prakticky vládl Královu přístavišti z nyní zničeného Dračího doupěte. Tedy nikdy si nepřivlastnil královský titul a nikdy se formálně za žádného vládce neprohlašoval. Stačilo, aby každé ráno kázal mezi hlavami zabitých draků proti lordům, rytířům a bohatým a tisíce jeho následovníků poslechlo. Zahazovali svá bohatství, chodili bosí a v prostých košilích. Jenže se objevili i další, kteří se na rozdíl od něj vládci nazvali, a postupně začali jeho příznivce přetahovat.

Nejvíce oveček ho opustilo, když se k městu přiblížila armáda lorda Borrose Baratheona bojující za Aegona II. Tehdy nařídil svým příznivcům zadržet je na Černovodě. Jen pár poslechlo. Také svolal svou „bosou armádu“ k obraně Rhaenysina kopce a trosek Dračího doupěte. Nedorazilo jich ani tři sta. A když Borros prošel městskými branami (přejít Černovodu mu nakonec nikdo nezabránil), snadno je rozprášil a Pastýře dotáhl v řetězech do Rudé bašty.

Mezitím Rhaenyra docestovala až zpátky do svého původního sídla na Dračím kameni, kde už na ni ale díky zrádcům čekal Aegon II. a své protivnice se zbavil. I on tak měl volnou cestu do hlavního města a s tím k Pastýři. Rovněž před ním se Pastýř odmítl kát a krále proklel. Aegon proto nařídil, aby mu vytrhli jazyk a jeho i jeho následovníky odsoudil ke smrti v plamenech. Sto jedna čtyřicet nejoddanějších Pastýřových oveček bylo pokryto smolou a přivázáno ke kůlům z obou stran široké silnice směrem k Dračímu doupěti. Aegonovi rytíři je pak podpálili jako lidské pochodně a Pastýře, uvázaného mezi pěti dračími hlavami, podpálil sám Aegon.

Takový byl definitivní konec všech oficiálních i domnělých Bojovníků víry, alespoň na dalších téměř 150 let. Až po válce pěti králů rozpoutané původně mezi Lannistery a Starky po smrti prvního netargaryenského krále sjednocené říše se objevilo mnoho „vrabčáků“.

Dají se nazvat novými Nuznými druhy. Nejprve začali poskytovat ochranu zbožným poddaným ve válkou zdevastovaných Říčních krajinách, snažili se dovolávat bezpečí před válečnými zločiny a pleněním páchaným všemi stranami, pozvedli nalezené a podomácku vyrobené zbraně, kde nebylo zbytí, a nakonec jich stovky vyrazily do hlavního města, aby žádali ochranu u samotného krále.

Akorát tam věci rozhodně nešly tak, jak si představovali. Králem se totiž po smrti Roberta I. a Joffreyho I. stal devítiletý Tommen, tedy za něj fakticky vládla jeho matka Cersei Lannister, a ta se domnívala, že má palčivější problémy než nespokojené poddané. Ani u nejvyšších církevních hodnostářů nenašli mnoho pochopení, mnoho z nich bylo zkorumpovaných a užívalo si luxusu, o němž se jejich „ovečkám“ mohlo jen zdát.

Na rozdíl od seriálu přitom jejich požadavky nebyly fanatické. Chtěli zkrátka ochranu a mír. Nikdo z jejich členů si do čela nevyrýval sedmicípou hvězdu, někteří ji pouze nosili na odznacích a pár nejfanatičtějších si ji vyrylo do hrudi. Nezakazovali alkohol, nevěstince, nepronásledovali prostitutky, ani homosexuály – zejména urozené, neboť u nich je v Západozemí homosexualita vnímána spíš jako pouhá výstřednost hodná nanejvýš drbů, pokud plní své očekávané povinnosti, nikoli jako vážný hřích.

Nakonec proto vtrhli mezi Nejoddanější při volbě nového Nejvyššího septona a donutili je zvolit jejich vůdce, jenž si nechal říkat Nejvyšší vrabčák. Ten využil své nové moci a odmítl požehnat Tommenovi coby králi. Rozhodně rovněž odmítl odpustit obrovský dluh koruny u církve (vedle dalších zničujících dluhů koruny u dalších institucí). Sdělil ale regentce Cersei, že tak učiní, pokud zruší Maegorovy zákony a obnoví Bojovníky víry. Ona, protože se domnívala, že jí bude z vděčnosti věrný, souhlasila, a v podstatě dovolila církvi vystavět si vlastní armádu.

V zatím posledních vydaných knihách přes sto rytířů přísahalo svůj meč a život Válečníkovým synům a slíbilo poslouchat nového Nejvyššího vrabčáka. Například i Lancel Lannister, v knize nový lord Darry, se vzdal svých titulů, zemí i nevěsty, aby sloužil církvi. Stejně tak se formálně obnovil řád Nuzných druhů, kam se přesunula většina Vrabčáků a který se rozrostl daleko z hlavního města – jeho členové například strážili Lancela zotavujícího se v Darry z válečných zranění.

Cersei dlouho své pochybení neviděla. Naopak se rozhodla pokusit využít nové Bojovníky víry proti rodu Tyrellů a zejména Tommenově manželce Margaery Tyrell. Mučením a sliby přinutila několik mužů přiznat se Nejvyššímu vrabčákovi, že s nimi byla mladá královna Tommenovi nevěrná a že si užívali rovněž s jejími sestřenicemi. Jenže Nejvyšší vrabčák provedl vlastní vyšetřování a docela rychle zjistil, jak se věci mají. Margaery i její sestřenice sice stále očekávají soud, protože existují pochybnosti o jejich panenství, ale důkazy nejsou příliš přesvědčivé. Naopak se většina dotyčných mužů začala přiznávat, že je k doznání donutila Cersei, v některých případech i ve společném lůžku.

Cersei proto byla zatčena a obviněna z velezrady spočívající v nevěře králi, z incestu, z účasti na smrti krále Roberta I. a z účasti na smrti posledního Nejvyššího septona – kterou doopravdy zorchestrovala, neboť ho během svého působení v roli pobočníka protlačil Tyrion Lannister. Ke svým zločinům se odmítla přiznat, s výjimkou nemanželského poměru po Robertově smrti, a tak jí bylo dovoleno vyčkat vlastního soudu v Rudé baště, pokud podstoupí cestu pokání na znamení pokory a snahy očistit se od hříchů. Jak oba soudy dopadnou a jaký další osud čeká obnovené Bojovníky víry, zatím není známo.

Poslední etapy fungování Bojovníků víry se však poněkud lišily v seriálu. Tam nebyly ustaveny dvě odnože, pouze „Bojovníci víry“ v hrubých hábitech s vyřezanou sedmicípou hvězdou na čele. I k moci se dostali jinou cestou. V seriálu královna matka Cersei Lannister věřila, že jsou Tyrellové, rodina královny jejího syna Tommena, nepřáteli, a snažila se proti nim najít spojence. Jednala proto s Nejvyšším vrabčákem, vůdcem náboženského hnutí Vrabčáků, které se objevilo v hlavním městě, a věřila, že pokud mu prokáže laskavost, bude jí na oplátku věrný. Její nabídku na možnost znovu ozbrojit církev samozřejmě Nejvyšší vrabčák přijal.

Na její příkaz tedy král Tommen I. zrušil Maegorovy zákony a obnovil Bojovníky víry. Formálně měli ochraňovat věřící a členy církve před obtěžováním a útoky, ale brzy začali vynucovat své značně puritánské a fanatické názory. V ulicích města útočili na hostince, nevěstince, pouliční prodavače model jiných náboženství a městská hlídka nemohla zakročit. Útočili rovněž na zákazníky i prostitutky, na homosexuály. Získali i pravomoc vykonávat spravedlnost v náboženských věcech nad šlechtou, a tak kvůli homosexualitě zatkli sera Lorase Tyrella, a Margaery pro křivé svědectví a rouhání, když dosvědčila, že její bratr nemá poměr s muži.

Následně zatkli i Cersei, když se její bratranec Lancel přidal k Bojovníkům víry a přiznal, že s ní měl mimomanželský poměr. Zároveň ji obvinili z incestu a královraždy. Cersei se nakonec přiznala k nevěře (ačkoli nikam nevedla skutečnost, že se přiznala k nevěře za života krále, což je u královny považováno za velezradu) a ostatní popřela. Nejvyšší vrabčák ji pak nechal vyčkat soudu v Rudé baště pod podmínkou, že podstoupí cestu pokání.

Obdobnou měla podstoupit i Margaery, ale vyhnula se jí, stejně jako vlastnímu soudu, když vyjednala silnější spojenectví církve a koruny (nebylo jasně řečeno, v čem mělo spočívat). Jedním z výsledků patrně byl, že Tommen zakázal rozsouzení soubojem (předtím však toto rozsouzení bylo považováno za soud, v němž rozhodují výsostně bohové). Ani Loras soud nepodstoupil, byl donucen doznat se ze „zločinů“ a stát se členem Vrabčáků jako součást plánu Margaery, přestože v seriálu šlo o jediného syna Tyrellů.

Pouze soud s Cersei měl proběhnout, ale ta nechala vyhodit do povětří Velké Baelorovo septum, aby se mu vyhnula. Nebylo řečeno, co se v seriálu stalo s přeživšími příznivci hnutí, zejména v jiných částech říše, či zda se tam Bojovníci víry etablovali, ale Vrabčáci v Králově přístavišti se měli údajně všichni stát obětí.

Foto: Fantasy Flight Games, Jordi Gonzalez Escamilla, HBO